Týden 13. - 19. 5. - Jedeme na tuky

V pondělí bylo krásně a měl jsem nutkání vyběhnout v pětiprsťácích do lesa, ale bolavý kotník mi nepustí patu na zem, tak by to nebyl asi dobrý nápad. Asi to mám z kopců, které teď víc běhám. Takže víc protahuji a zatím nechávám prsťáky v botníku. Trenér mi doporučil běhat po měkkém na rovině. Hmm. :)

V úterý ráno jsem si dal svižný rozklus, pak krátké úseky 10x 100 m, meziklus jeden kilometr a 5x 200 m zase rychle a výklus do Tesca pro máslo. Doma koukám, že mi zase Garmin zamrzl (naposledy ani ne před měsícem). Takže studený reset a po něm jsem samozřejmě přišel o data. Rozhodl jsem se rovnou aktualizovat firmware, protože jsem doufal, že už je v pořádku počítání aktuálního tempa z GPS. Není. :-( Ale po nahrání nového firmware se zázrakem objevil ranní trénink a o grafík jsem nepřišel. :-)

Navečer jsem se ještě byl proběhnout kolem přehrady a ke konci se ke mně připojil David S. Na konec týdne byla v plánu svatba, tak jsem chtěl trénink nahnat na jeho začátku. Ve středu jsem byl dopoledne plavat a večer jel projet poprvé Kuotu, abych si trochu oseděl zadek. Hodinka úplně stačila. ISM je skvělé sedlo, ale musí se osedět zadek jako u každého jiného.

Ve čtvrtek jsme jeli silniční trénink s Martinem R. Začali jsme asi trochu moc zhurta, protože po padesáti kilometrech mi nějak došlo a jen jsem se tak vlekl. Kopec nad Kryštofákem jsme vyjeli docela svižně, ale pak nějak nebylo pořád ta správná chvíle na tyčku a pak už bylo pozdě. Ke konci to už zase šlo. Celou vyjížďku foukalo jako blázen a potkali jsme kamikaze ještěrku. Strašně rychle mi přeběhla před předním kolem a než doběhla k Martinovu kolu, tak on poodjel tak, že proběhla těsně za jeho zadním.

ženich s kamarády ze záchranky

V pátek už byl den bratrovy svatby a já jako svědek čekal spoustu úkolů. Ale nikdo po mě nic nechtěl a tak jsem se proběhl. Měl jsem časovou rezervu, takže to bylo na pohodu do kopce, pak po hřebeni a ještě k přehradě Černá Nisa a odtamtud do Lidových sadů. Na hřebeni krásně foukalo a ty výhledy - paráda. Foťák jsem nebral. :) Svatba byla moc hezká a hostina také. Já díky dlouhému běhu měl hlad a všechno jsem snědl. Ostatní po půlce funěli a koukali po ostatních, jestli to jako snědí všechno. :-D Navíc jsem neměl knedlíčkovou polévku a masové jídlo, ale tuhle dobrotu:

gnochi se špenátem, parmazánem a listovou zeleninou

Svatební pařba začínala v sobotu odpoledne. Ráno jsem měl chuť na stovečku na Kuotě, ale zadek byl po čtvrtku proti. A počasí taky nic moc. Nastudoval jsem meteoradar, kde byl velký mrak pohybující se severozápadním směrem. Počkal jsem, až se přežene a vyjel směr Varnsdorf. Ale buď nastala chyba mezi řidlí a klávesnicí a nebo si ze mě dělalo počasí legraci a od začátku trochu pršelo. Nejsem z cukru, ale když jsem po deseti kilometrech oblékl pláštěnku a po dalších deseti ji měl promočenou, začal jsem vážně uvažovat o tom, že někde sednu na vlak domů. Jenže jet po 30 ujetých kilometrech z Hrádku vlakem by byl ostuda. Rozhodl jsem se dát tomu ještě šanci a objet kolečko Hartau - Zittau a pak se uvidí. Pršelo méně a pak vůbec a nakonec jsem dojel i do toho Varnsdorfu. Tam jsem měl něco přes 40 km, ale věděl jsem, že když to patřičně namotám a pojedu domů delší cestou, stovka padne. Padla a i přes občasné přeháňky jsem to dojel relativně v pohodě.

Jizerky

Na svatební veselici jsem si vzal běžecké věci, ale počítal jsem s tím, že když bude akce podařená, nepůjdu spát jen kvůli tomu, abych mohl jít ráno běhat. Zalehl jsem chvíli před třetí hodinou a probudil se v šest, ale to spíš ze zvyku. Pak jsem zase usnul a vstával jsem až v osm. Venku bylo nádherně, neměl jsem kocovinu, ale na běh jsem se necítil. Radši jsem snídal domácí koláčky, kochal se krajinou a povídal s kamarády. Po nezbytném úklidu jsme se rozjeli domů. Když jsem přemýšlel, kam půjdu odpoledne běhat, nebylo dlouho o čem přemýšlet a vyrazil jsem zase do Jizerek. Z Lidových sadů po turistické značce až na Maliník, pak na Královku a od ní kolem Josefodolské přehrady a zpět do Bedřichova. Bylo to výživné, protože bylo vedro. Na dvou místech se ale dalo ponořit hlavu do potoka, tak jsem se ochladil a hned se lépe běželo.

Tento týden byl přelomový v tom, že jsem zjistil, že pokud je trénink na ujetí/uběhnutí, dá se jet na tuky fakt dlouho. Minulou neděli čtyři hodiny na singltreku jen na ionťáku. V pátek a neděli dvě a půl hodiny běh taky jen pití a sobotní kolo na ionťák a tři krajíce celozrnného chleba. Dřív jsem i při volném tréninku po jedné až dvou hodinách jedl tyčku. Samozřejmě normálně snídám, takže to není žádný zázrak a asi objevuji Ameriku, ale lepší pozdě, nežli později. :)

Týden 6. - 12. 5. - Okolo Liberce, Běh přes Špičák a singltrek pod Smrkem

Už pár dní mám za oknem tuhle nádheru. :-)

V úterý mě ještě bolela stehna ze Zumba běhu, tak jsem místo plánovaných úseků na kole jel volně a občas si dal rychlý krátký úsek na vrchol kopce a podobně. Kopce byly dlouhé, ale dalo se to. Večer ještě badminton. Ve středu se jel MTB závod Okolo Liberce, který jela Stáňa. Tak jsem si naplánoval běh volně kopírující trasu závodu, abych mohl sem tam fotit a nepletl se přitom na trati.

zázemí závodu ve Vesci

Vyběhl jsem půl hodiny před startem závodu a na místo, kde jsem chtěl fotit jsem dorazil s velkým předstihem. Čelo závodu mělo dorazit po půl hodině, tak jsem si vyběhl sjezdovku ještě dvakrát a zaujal postavení. Při posledním výběhu začalo lejt jako z konve a tak jsem zmokl já i závodníci. Ale těsně před Stániným projetím pršet přestalo. Po chvíli jsem opět vyběhl, oběhl trasu závodu a napojil se na ni až v Jeřmanicích. Mezitím jsem oběhl Javorník a udělal pár fotek.

Stáňa v čele pelotonu. :)

Ještěd

já a kopce

Do kopců z poslední fotky už mám naplánovanou a v Garminu nahranou trasu o délce 32 km. Tak teď jen najít vhodný termín. :) Na trasu závodu jsem se napojil v momentě, kdy jí projížděli poslední závodníci, tak jsem se nikomu nepletl a i si trochu popovídal s jednou závodnicí. Jela jen jedno kolo, tak to měla už jen "kousek". Při probíhání občerstvovačkou jsem smutně a hladově koukal a tak mi nabídli, ať si něco vezmu. Vzal jsem si kousek buchty a sušené švestky a nechal dolít výborný ionťák od Inkosportu. Fakt byl dobrej a měl hroznovou příchuť. Díky tomuto občerstvení jsem se místo plánovaného běhu kratší cestou rozhodl běžet po trase závodu až do cíle. Nejdřív to byl seběh po silnici, kde mě předjelo pět prvních jezdců a pak se to postupně trousilo asi tak jeden závodník za 3 minuty. Takže jsem měl dost času uhnout a nebo jsem běžel lesem podél cesty. Ale v jednom místě jsem se ohlédl v nepravou chvíli, zakopl jsem a už jsem letěl. Bylo to z kopce a tak jsem letěl dlouho a to by člověk neřekl, kolik toho stihne prolétnout hlavou za tak krátký okamžik. :) Skončilo to jen odřeným kolenem, loktem a dlaní. Do cíle to pak bylo asi 20 minut a to už jsem koukal, jestli nejede Stáňa. Sice měla podle svého odhadu ještě čas, ale co kdyby byla rychlejší. Asi kilometr před cílem jsem zaujal pozici a čekal s foťákem. Po nějaké době přijela a mazala do cíle. :) Svůj odhad ještě o pár minut překonala.

Tryskomyš v akci :)

Taky jsem se trochu spálil, protože jsem byl venku skoro celý den a přestože jsem se namazal, chtělo to přemazat a v ledvince nebylo místo. A ve čtvrtek jsme byl z toho sluníčka takový unavený a tak jsem jen tahal gumy a večer se byl proběhnout.

V pátek jsem byl plavat a konečně jsem vyřešil záhadu, proč se mi plave při dýchání nalevo hůř. Abych si to uvědomil, zkoušel jsem už před pár týdny plavat co nejpomaleji a stejně jsem na to nepřišel. Ale teď v pátek ano. Bylo to proto, že když dýchám napravo, levá ruka nejde rovnou pod vodu, ale jakoby se sune po vodě a tím pádem mám hodně času na nádech. No a při dýchání nalevo je to naopak. Ruka jde správně pod vodu a je málo času na nádech. Jenže to "správně" je diskutabilní. Když se při to nemám dost času nadechnout, tak zbytečně zvedám hlavu a to pak je lepší tu ruku tolik nenořit a jet s ní u hladiny a mít na nádech času víc. A taky hodně záleží na tom, kdo a jak plave v sousední a stejné dráze. Když je relativně klidná hladina, tak se dá nadechnotu v pohodě. Ale když mi tam dělá vlny plavecký oddíl, tak tu hlavu prostě zvednout musím. Tolik kraulové intermezzo. :)

V sobotu jsem jel s běžeckým parťákem Ivem na Běh přes Tanvaldský Špičák. Pěkná rodinná atmosféra, asi 40 závodníků celkově plus nějaké děti. Vybíhala se sjezdovka, pak se odbočilo a přetraverzovalo se na další sjezdovku a po té se vybíhalo nahoru na rozhlednu. Z ní pak dolů a zase nahoru na kopec po Mariánských schodech. A pak už jen z kopce do cíle. Takhle nějak to popisoval účastník minulého ročníku. Zapomněl jsem zmínit, že v pátek večer měl brácha rozlučku se svobodou, takže moje kondice na startu nebyla úplně optimální. Ale udělal jsem proto všechno, včetně naládování anticrampů v pět ráno a zapití půllitrem vody. Start byl v 11 hodin a to už mě bolela hlava jen trochu.

pohled z parkoviště

start :)

opravdový start

Hned po startu se běželo do kopce a takové rychlé zvýšení tepovky jsem ještě nezažil. Po chvíli se šlo a pak byl malý seběh, tak jsem se snažil najít nějaké optimální tempo, ale hned to bylo zase do kopce. Po ani ne kilometru (po té sjezdovce to vůbec neutíkalo) jsem měl lýtka bolavá a tuhá jak beton a myslel jsem, že budu muset zastavit. To asi ten alkohol. :) A po vyběhnutí na vrchol Špičáku se nohy zase nechtěly rozběhnout z kopce. Nakonec se rozeběhly, ale v tom přišla prudká zatáčka doleva a běželo se přes kořeny, kameny a větve takový sešupem. Tam jsem si říkal, že by se hodily krosové boty (běžel jsem v silničních). Ale to bylo jediné místo, kde bych je vyměnil. Následoval mírný dlouhý seběh, kde se dala trochu prodat kondice. Pak zase výběh, nebo spíš výšlap a tam jsem dohnal jednoho závodníka. Po něm seběh a tam jsem předběhl třetí ženu - juniorskou reprezentantku v biatlonu. Pak táhlý výběh kopce a na jeho závěr Mariánské schody, na jejichž rekonstrukci jde výtěžek závodu. Schodů je 300. Nepočítal jsem je, ale čekal jsem je delší. Někde se daly brát po dvou, ale většinou ne. A jak jsem koukal pod nohy, málem jsem to hlavou vzal o strom ležící přes cestu.

Mariánské schody

Když schody skončily, bylo to kousek po rovině a pak z kopce. Ale žádný pohodový seběh, ale zase takový ten s kameny, kde se nedá běžet rychle. Po chvilce se začala rýsovat po straně pěšinka, tak se dalo trochu zrychlit. Mladý lyžař, kterého jsem předběhl v seběhu a který mi byl do schodů v patách a na schodem mě předběhl, se evidentně šetřil. Tak jsem si z něj dělal legraci, že není proč a on na to, že neví, kolik mám a kolik to je do cíle. Koukl jsem na Garmina a bylo to přesně 6,66 km od startu. Do cíle tedy necelé 3. Taky jsem mu řekl, že už žádný kopec nebude. No moc mu to asi nepomohlo, protože nezrychlil a tak jsem mu utekl. :) V cíli jsem byl za 51:34. Mezi muži šestý ze 16 a mezi veterány bych byl sedmý ze 13. :-) Ale nejvíc si cením toho předběhnutí (do cíle už mě nedoběhla) juniorské reprezentantky v biatlonu a několika mladých lyžařů. Odpoledne jsme se jel za mírného deště na hodinku lehce vyjet na kole.

Na neděli jsem si naplánoval první letošní návštěvu singltreku pod Smrkem. Ještě v posteli jsem si říkal, jak je dobře, že mi kolo až  na drobnosti drží (hlavně tlumič a vidlice) a na singltreku prásk, a tlumič přestal fungovat. Tlumil dál, ale nešel zamykat a trochu tekl olej. Ale naštěstí to s ním šlo dojet.

Vzal jsem si s sebou Piknik mini - takové to mléko v tubě a chtěl jsem pořádně vyhladovět, abych poznal, jestli to funguje místo gelu. Takže po snídani v 6:45 jsem až asi do 12 hod. pil jen ionťák a taky to šlo. Ale pak jsem přijel na Hubertku, na Piknik zapomněl a dal si koláč. :) A dvě musli tyčky a Piknika jsem sežral ve vlaku.

špindíra

A tohle video jsem si pustil spíš ze zvědavosti, než z vážného zájmu a tahle hláška mě dostala. Je to můj člověk. :)

Kilian Jornet

Garmin 910XT pro lamy - 5. díl

Tak tu máme další dvojdíl našeho seriálu. Tentokrát na téma navigace a vytváření tras. Vážným zájemcům doporučuji prostudovat starší (ale stále aktuální) člának o navigaci: http://tri-dave.blogspot.cz/2012/02/navigace-s-garminem-fr310xt.html. Je tam popsáno to, co nejde dost dobře zdokumentovat videem. Musel bych mít tři ruce a to nemám. :-) A hlavně - pokud si to opravdu nezkusíte sami na jednodušší "Back to start" navigaci, budete z toho mít dvojitou hlavu. :) Konec strašení, jdeme na to.

Omluvte prosím zhoršenou kvalitu záznamu. :) Muselo to projít dvěma programy pro úpravu videa a nějak se to pokazilo. Link na nezeditovanou kvalitní verzi zde.

Týden 29. 4. - 5. 5. - Závodní double

Pondělí bylo volno a po Soudku o to víc zasloužené. V úterý jsem chtěl lehce klusnout, ale nebyl čas, protože jsem po práci jel do Prahy s kolem vlakem a to je časově náročné. Náročné bylo i umístit kolo na hák do vlaku, protože moje devětadvacítka se na každý hák nevejde. :-) O středečním závodu už jsem psal, takže přeskočím na čtvrtek. To jsem šel vyklusat do lesa a až na bolavé nohy se mi běželo dobře. Na pátek jsem měl od trenéra napsáno kolo a v něm nějakou tu frekvenci, ale pořád se ozývaly svaly, do kterých jsem chytal křeče na závodě a tak jsem šel jen plavat a do sauny. V sobotu zase kolo, tentokrát stovečka. Odjel jsem to, ale v nohách nebyla síla, takže co jsem neutočil, to jsem utočil na lehčí převod. :) Posledních 15 kilometrů lehce pršelo, ale to už jsem nějak dojel. Byla to taková vlastivědná vyjížďka. :)

hezká krajinka

Trosky

Kozákov

A v neděli druhý závod. Jeho celý název "ZumbaRUN pro KameRUN" je lehce ujetý, ale v podstatě přesný, protože šlo o zumba maraton, jehož výtěžek jde na vybavení školy v Africe. A kdo nechtěl tančit zumbu, mohl běžet. Celkem nás běželo asi 10, z toho od začátku 6. Vše se odehrávalo v areálu vysokoškolských kolejí v Harcově, kde není skoro žádná rovina. Plánoval jsem podle profilu, počasí a nálady odběhnout 20 - 30 kilometrů. Nakonec to bylo těch 30 s velkým převýšením. Končil jsem s namoženými stehny, bolavou bránicí a odřenou bradavkou. :-D Ještě bych kolo nebo dvě dal, ale dnes bych nechodil. Takhle to byl pěkný závod nezávod rozbíhaný na maratonské tepy, kde jsem potrénoval seběhy a do druhého kola i výběhy. Pak už jsme ty kopce spíš chodili. Nějak mám teď na ty kopce štěstí - Soudek, Mazec, Zumba běh. Ale sám jsem říkal, že je potřebuju natrénovat, tak dobře mi tak. :) Po návratu domů jsem hodinu a půl spal, najedl se a vyrazil na afterpárty, kde nás bylo pět a půl. Tak jsme aspoň pokecali a shodli se, že by to chtělo za rok zopakovat.

trasa zumba runu

Garmin 910XT pro lamy - 4. díl

Tentokrát jsem si pro vás připravil návod, jak si zobrazit profil právě proběhnuté trasy a jak si nastavit upozornění na např. pití po určité době.

Cukroušův mazec :-)

Můj letošní první a historicky v životě třetí MTB závod. Byl jsem na něj nalákán Stáňou, jejíž tým Kolotým Tryskomyš ho pořádá. Když mi pak poslala odkaz na zážitky minulých účastníků, kteří trať popsali jakou "houpavou", nebylo co řešit. To už jsem byl stejně dávno přihlášený. :) Nyní vím, že ty články museli psát závodníci končící na bedně, protože já říkám trase o délce 69 km s převýšením 2000 m "kopcovitá".

profil trasy

 myši v akci

pošmourné počasí neodradilo odhodlané závodníky

Na místo jsme přijeli brzy ráno a tak jsem pomohl myším s prezencí a jak se blížil start, ani jsem nebyl moc nervózní. Čekala mě přeci houpavá trať. :-) Start byl do kopce a tak jsem se se svým těžkým tankem postavil na konec startovního pole. Po odstartování jsem se rozvážně rozjel a po straně silničky si to šinul do kopce. Po chvíli jsme projeli kolem zázemí závodů, sem tam někdo zafandil a už jsme byli na singlíku. Stále do kopce.

start

singlík krátce po startu

Pak ještě chvíli do kopce, pak do menšího kopce a nakonec pro změnu prudký kopec. A protože už to výš nešlo, trasa pokračovala dolů. :) Nemá smysl popisovat celou trasu a ani bych to nezvládl. Mrkněte na profil. Vypíšu jen to, co mi utkvělo v paměti. Někde v první čtvrtině trasy se sjelo k úzkému potůčku, a kdo včas nepodřadil, musel pak tlačit. Ono to tlačení bylo asi i energeticky výhodnější a nikoho jsem neviděl to vyjet. Možná pár desítek minut před námi to vyjeli závodníci na předních pozicích, ale my ostatní jsme to použili jako konverzační vložku. Občas mi někdo odpověděl. :-D

kdesi v lese pro ilustraci

V prvním kole jsem si to užíval. Kopce mi nevadily, občas měla trasa bezva flow a většinu jsem jí absolvoval s otevřeným tlumičem. Pěkně jsem točil nohama a ze sedla skoro nechodil. Jen výjimečně do stojek na protažení nohou a provětrání zadku. Jen je škoda, že často, když to člověk rozjel, tak následovala ostrá vracečka a muselo se zase brzdit. A navíc to pak bylo většinou i do kopce. Ale bylo i pár rychlejších úseků po širší lesní cestě, kde nebylo bahno a dalo se jet i padesátkou.

V prvním kole jsem si ani nevšiml, že jsem projel pár metrů od Cukráku, podle kterého je i závod pojmenovaný. Proč "Mazec" je myslím jasné. :-) I mistr tesař se někdy utne a já si nevypnul na Garminu automatickou pauzu, která se hodí, když člověk stojí na křižovatkách a tak. Takže jakmile klesla moje rychlost pod nějakou minimální, přestal mi Garmin měřit. A to bylo asi celkem často, protože mi naměřil celkem o cca 20 minut míně, než oficiální časomíra. Něco byl čas strávený na občerstvovačkách, něco protahování křečí, ale většina normálně na trati, většinou asi tlačení.

Na konci prvního ze dvou okruhů jsem zjistil, že mi přehazovačka po zásahu klackem nebo kamenem řadí jen na největší pastorek a pak až na čtvrtý a níž. Takže v druhém kole jsem nemohl točit tak, jak jsem zvyklý, musel jsem jet trochu silověji a křeče toho využily. Celé druhé kolo jsme se vzájemně předjížděli s dalšími dvěma závodníky, občas prohodili pár slov a tak si zpříjemňovali útrapy. Už první kopec, v úvodu zmiňovaný singlík, nebyl po 35 kilometrech v terénu žádný med. O to horší byly ty další. První křeč se mi zakousla do stehna na 45. kilometru. Zahnal jsem ji anticrampy a bylo dobře. Na 61. kilometru přišla, jak už to tak bývá, křeč do druhé nohy. Ta už se držela déle, anticrampy taky hned nepomohly a hlavně už jsem jich moc neměl, protože jsem dvě kapsle daroval závodníkovi, který na křeče neměl nic. To jsem si myslel, že už je nebudu potřebovat. Jenže když není natrénováno, ani sypání nepomůže. :-) Poslední a nejhorší to bylo 3 kilometry před cílem, kdy jsem už klukům ujel, ale kvůli křečím to vypadalo, že mě zase dojedou a taky se nebezpečně blížili. Zrychlit ale nešlo, protože to bylo na hraně a těžší převod by kvůli rozbité přehazovačce znamenal o dost těžší a tím pádem téměř jistou křeč. Nakonec mě nikdo nedojel a v cíli jsem byl po čtyřech hodinách a dvaceti minutách. Nikdo mě nevítal a asi ani nefotil a tak jsem si připadal jako kdysi na Babím létě, kde jsem byl předposlední. Ale tam mi aspoň tleskali. :) A to jsem tady dopadl docela dobře. Absolutně 71. z 95 (a to ještě dost závodníků nedokončilo) a 22. z 28 v kategorii. :-)

V cíli pivko, bezmasé rizoto (jen houšť), umytí kola, umytí mne a čekání na vyhlášení a tombolu. Čekání zpříjemňovala kapela 2x, která se mi moc líbila. Prý tam byla ještě jedna kapela, ale tu jsem nějak minul. :) Hlavně, že zbylo pivo a jídlo :-D

2x

Ještě musím vyzdvihnout opravdu krásnou trasu. Na fulla akorát a lituju ty, co to jeli na hardtailech. Určitě jsou zvyklí, ale můj zadek by to asi už nerozchodil. V paměti mi (kromě kopců) utkvěly takové malé serpentinky, kde člověk viděl, kdo je daleko před ním a za ním a měl tak dobrý přehled o soupeřích. Zákeřní chalupář obracející šipky jsou asi všude a já si naštěstí zajel jen asi 400 metrů. Nechápu to ani z pohledu těch vesničanů, protože bloudící závodníci = závodníci pobývající déle na "jejich území". Ale takhle logicky se k tomu asi nestavěli.

myši v akci 2 :)

O Krušovický soudek - běžecký závod jara :)

Na tento závod už jsem slyšel slova chvály loni, ale nějak jsem to pustil druhým uchem ven. Zato letos, když o něm básnil bubobubo Petr Švanda) v blogerské hospodě, tak jsem už zbystřil a zapsal si ho do termínovky jako "možná". Pak se jeho termín přiblížil a nic jiného nebylo, tak jsem se zaregistroval.

Na závod jsem jel vlakem a už na nádraží jsme se potkali s Lubošem a Pavlem aneb reprezentanty Ithinkbeer týmu. Ještě se k nám přidal Mirek Vostrý a my se zase takticky přidali ke skupince starších borců, abychom nezapomněli ve Stochově vystoupit. Z Luboše vypadlo, že čtyři dny odpočíval a je v životní formě. Nebo tak nějak. :) Jen ho zradila dcera, která nevstala a na závod se vykašlala.

ithinkbeer team

Z nádraží nás závodní autobus odvezl až na místo startu a prezence. Prezence byla bez fronty a hned po ní jsem si zabral místečko u záchodu. Luboš dostal číslo 12, tak měl první letošní Vánoce a museli jsme se vyfotit na památku. Dokonce jsme se na to i pořádně vyprsili. :) Luboš ještě vymyslel, že jestli se Honza 12 brzo neozve, mohl by být tento závod jeho memoriálem. :-D V nouzi poznáš přítele... :)

s Lubošem

V sokolovně jsme potkali spoustu známých, za všechny třeba Ivu Digi, Honzu Herdu nebo Evžena Ge. Potkali jsme tam i buba, který jako velký propagátor tohoto závodu nemohl chybět. Domluvil jsme se s ním, že to rozběhneme spolu a uvidíme. Maličko jsem se rozklusal a nohy nic moc. Rovinky jsem vynechal úplně, abych nebyl ze začátku moc rychlý. :-D

válečná porada

Před startem mi pak bubo každou chvíli zmizel a pak se zase objevil. Chtěl to rozběhout k pěti, ale to mi přišlo moc pomalé, tak jsme běželi zadrženě s ostatními nějakých 4:40 až 4:30.

společná fotka před startem

Společný běh s bubem nám vydržel až do sedmého kilometru. Asi dva kilometry po startu jsme předbíhali Ivu Milesovou, reprezentatku v běhu do vrchu, a říkali jsme si, že nás někde v kopci předběhne zpátky. Předbíhali jsme skoro pořád a Petr se s každým zdravil a prohodil pár slov, tak to pěkně utíkalo. Přišlo mi, že si jen tak vyklusává. Já sice mluvit mohl taky, ale bylo by to na úkor dýchání, tak jsem radši moc nemluvil. :)

Asi jsem se zamyslel. :)

Od startu se běželo víceméně po rovině, na třetím přišel mírný kopec dolů, pak zase rovinka a na pátém první větší kopec. Tam jsem měl co dělat, abych Petrovi stačil. Nahoře na asfaltce jsme to zase rozeběhli, já měl chvilku náskok a pak jsem na Petra počkal. Na trháky času dost. Pak jsme dobíhali postupně pár závodníků a vytvořili s nimi skupinku, kterou jsem tahal. Když jsem vyzval ke střídání, bylo to zase z kopce. :) Někde tam se mi běželo pěkně a utrhl jsem se od skupinky, abych se schoval za dva běžce přede mnou.

Jednoho jsem doběhl, ale druhý si asi myslel, že mi uteče. :-D Zaběhl doleva do lesa a já za ním. Přechod z asfaltu na lesní cestu byl příjemný. Nesnažil jsem se ho na úzké cestě předběhnout, ale naopak jsem ho nechal, aby mi hledal ideální stopu. Přestože na můj vkus zbytečně kličkoval, pořád mi přišlo výhodnější se držet za ním. Běželi jsme spolu asi dva kilometry, kdy jsem musel mít oči na stopkách kvůli kořenům. Pak se cesta mírně svažovala a přišla moje chvíle.

 

Tempem o pikosekundu rychlejším, než bylo to jeho jsem ho předběhl a na náběh na asfaltku jsem vyběhl první. Následoval asi 200metrový kopec, kde jsem před sebou viděl dva závodníky. Jeden z nich v růžovém tričku oddílu porno-czech a předívkou Sergej. Do kopce jsem je dobíhat nechtěl a hned za zatáčkou na další lesní cestu byla občerstvovačka. Nevím, jestli oficiální, ale prostě dvě holky s kelímky. Trochu jsem bojoval se zipem od kapsy s gelem, tak jsem musel na chvilku zastavit, ale nikdo mě nedoběhl.

 
Po lesním intermezzu následoval dlouhý seběh po silnici. To bylo na cca desátém kilometru. Přede mnou Sergej a ještě jeden borec. Borce jsem předběhl snadno, ale Sergej se nechtěl nechat, ohlížel se a pokaždé mi cukl. Tak jsem se na stíhání vyprdl a běžel po měkčí krajnici. Chvíli jsme běželi v neměnném pořadí a pak jsem viděl v dálce další občerstvovačku, vcucl zbytek gelu (který jsem nesl v ruce, protože jsem při jeho otvírání ztratil víčko) a zapil vodou. Sergej ale občerstvovačku nějak nezvládl nebo už prostě nemohl a hodně zpomalil. Toho jsem nemohl nevyužít. Vzal jsem ho zprava kolem stromu a tak tak jsem se tam nezaklínil. :) Bylo to lesem přes kořeny špatně viditelnou, ale zato výborně značenou lesní pěšinou a po chvíli jsem si udělal malý náskok a začal koukat, kdo je přede mnou. Nikdo nebyl na dostřel, tak jsem se zase na chvíli uklidnil. Po nějaké době se to začalo trochu zvedat, pak trochu víc a koukám, bubo je mi v patách. Já věděl, že se šetřil. :-D Takže mě někde na sedmnáctém kilometru svěžím krokem předběhl a já se snažil nemít moc velkou ztrátu. Kopec to byl dlouhý a na jeho vrchulu se to ještě nelámalo, ale přišla dlouhá, až bych řekl nekonečná rovinka. Tam jsem předběhl ještě dalšího kluka a po chvíli přišel ten slibovaný kopec dolů. Byl to kopec, kde šlo o nohy. Nejdřív hlína a šotolina, sem tam volný kámen a pak měkká hlína rozrytá od kopyt. Ta krásně tlumila dopady a tak jsem to bral prostředkem. Bubo si sice stěžuje, že tam nešlo moc běžet, ale ani o chlup jsem se mu nepřiblížil, takže to tak hrozné nebylo. :-) Pak už jen mírný sklon po panelce a běh vesnicí. Garmin ukazoval, že zbývá jen 200 metrů, tak jsem skoro začal sprintovat, ale pak koukám, na zemi značka 500 metrů. Hm tak nic. Petr nechtěl dát svou kůži lacino a nakonec nedal. Dobíhal jsem pět vteřin za ním a on pro změnu pět vteřin za první ženou.

zelený flek marně stíhá buba 100 metrů před cílem

V cíli jsme si všichni navzájem pogratulovali, šli se s Petrem vyklusnout a pak osprchovat (už každý sám :D), převléknout a na pivko. Fronta byla dlouhá, ale oproti té, která se vytvořila později, to bylo ještě dobrý. Co se týká jídla, ostrouhal jsem, protože klobásu ani párek jsem nechtěl a když už jsem se rozhoupal, že si dám aspoň chipsy, tak prodali poslední těsně přede mnou. Tak jsem si dal aspoň tatranku a spolu s Corny dovezenou v batohu to byla má jediná záchrana. :) Po asi dvou hodinách nás autobus odvezl na nádraží a cesta do Prahy příjemně utekla.

A díky soudku jsem přišel na to, kde vzal Honza 12 inspiraci. Přečtěte si tento článek a pochopíte. :) Účast byla rekordní, loni 206 a letos myslím 260 závodníků. Mezi všemi muži jsem byl 35. z 200 a v kategorii 19. ze 113. S časem 1:27:40 taky. Je to minutu za osobákem na půlmaraton, ale byly tu (viditelné) kopce.