pondělí 13. června 2016

Neběhání

Jak to napsal Honza12 hezky ve svém příspěvku, na závodění je potřeba mít hlad (po závodech). Já nejenže ho nemám, ale ani se mi nechce nabíhat rutinní kilometry pro případ, že ho zase dostanu. Ale neběhat úplně taky nemůžu, protože bych nakynul. Takže to opět zachraňuje geocaching, jen si najít nějakou pěknou trasu. Ale s během to není zase tak úplně špatný, však za chvíli uvidíte. :-) 

Jak mě chytlo lezení po stromech, tak se zmenšuje i strach z výšek (ale respekt zůstává) a zvyšuje počet odlovených stromových keší. Ty se ale musí obzvlášť šetřit, protože jich je málo. Jenže šetřete si něco, co vás baví a máte to za barákem (zatím). :-)

V úterý 7. června jsme byli na jednom krásném buku a to hned ve třech lidech. Zef nahodil lano a my s Jerrym jsme vylezli. Já po svém s prusíky a Jerry si vyzkoušel jumarování s Grigri (způsob vyfocený tady).

těžká pohoda

Jerry leze

Dva dny poté jsem si šel obhlédnout další strom, ale ještě předtím ráno jsem si zkusil nanečisto smycování. To je stoupání bez lana jen za pomoci smyček. Když to umíte, můžete pak slanit dolů na laně. Když ne, musíte píďalkovat zase zpátky dolů. Je to zdlouhavá metoda, ale jednoduchá a bezpečná. Prostě jen posunujete smyčky na stromě: horní, spodní, horní, spodní,... do zblbnutí. :-) Dolů to bylo o něco málo rychlejší, ale celkem jsem na stromě strávil dobrou hodinku. A proto jsem si batoh nechal v bezpečné výšce asi 4 metry nad zemí na náhradní smyčce. Možná paranoia, ale kdyby šel nějaký nenechavec okolo, než bych slezl, bude fuč.

A jdeme na to.

batoh zajištěn

u keše

pohled dolů...

...a na keš ze země

V pátek jsem šel na jednu bunkrovou sérii a myslel jsem, že když vyrazím brzy ráno, stihnu to do práce. Ale nestihl a tak jsem si vzal půldenní dovolenou. Nejdřív jsem měl mokré boty, ale kopřivám jsem se vyhýbal. Pak už jsem to bral hlava nehlava a jen jsem kontroloval klíšťata. Za ty asi 3 hodiny jich po mně lezlo asi 40. Mají teď prý vrchol aktivity. Ale žádné se nezakouslo. Otravné je, že když nastoupíte do autobusu, ještě asi 20 minut vylézají z bot a ponožek.

ruiny cestou 

ŘOPík vlasatec

Na sobotu jsem vyfasoval na hlídání Kesinku. Tak jsme šli keškovat do okolí Oldřichova, kde jsou moc krásné skály a v nich bezva multi keše. Bylo to kopcovité, krabičky dobře schované, ale našli jsme +- vše podle plánu a jednu tradičku navíc.

modelka 

skály kam se podíváš 

stromové embryo (trochu strašidelné) 

lehká únava 

A už plete nohama. :-)

houbičky 

Kopřivník 

žula s betonem

A jak jsem na začátku slíbil, není to s tím běhám tak hrozný. Zkusil jsem orienťák a moc mě to bavilo. Že jsou potřeba dlouhé nohavice jsem věděl, ale chtěl jsem si to pořádně užít. :) Běželo se v Milířích, tj. v rajónu Houby a Pavla. Ty jsem neviděl, ale viděl jsem cestou jiné houby. :-))) Na závod jsem se připravil tak, že jsem shlédl jedno video o orientačním běhu, lehce si prolétl značení a koupil si buzolu. O závodu mi řekl Marek Šesták, když jsem se ho ptal, jestli není něco v okolí. Už jméno závodu "Jablonecké bloudění" mě mělo varovat. :-) Chtěl jsem se přihlásit do kategorie P (příchozí), ale že ta je prý pro děti a ať se přihlásím do kategorie T (tréninková). No tak jo. Ta měřila od startu do cíle 6,2 km s převýšením 320 m. No a hádejte, kolik jsem naběhal/nachodil já? :-D kdo mě má na Garminu nebo Stravě, tak už to ví. Bylo to necelých 14 km v čase kolem 2:40. :-)))

 před závodem
(památeční foto, kdybych se ztratil)

Trasa byla záludná, značení neznámé. Jednu kontrolu jsem přeběhl, další hledal na špatném místě a párkrát se ztratil úplně. Nejdelší kufr byl mezi 6. a 7. kontrolou, kde jsem doběhl až do Milířů a běžel po silnici, než jsem se zase "našel". Pro pobavení přikládám mapku, kde jsou kontroly (růžově) a moje trasa (červeně).  I když jsem se snažil mít stále zorientovanou mapu, občas jsem byl úplně mimo. Ale nejhorší bylo, že jak má ta orienťácká mapa malé/velké měřítko, tak jsem pořád přebíhal odbočky, hranice porostů a tak. Až tak v půlce jsem se "překalibroval" a hlídal si skoro každý krok. Je to vidět i na mapě. Kontroly 7-11 měly docela dobrý postup. Ale 12 pak byla záludná. Ale poslední jsem nebyl. :) Takže si to určitě někdy zopakuji s podkolenkami a větší svačinou. :-)

jedna závodní

Jak to mělo být a jak to bylo.

pátek 3. června 2016

Libouchecký ultramaraton - 100 km

Pojem "Double kill" se používá ve hrách, když trefíte dva nepřátele jednou ranou. U mě to byla státní doktorská zkouška (ještě ne obhajoba) v pátek a stovka v sobotu. Byly to spojené nádoby. Kdybych nedal zkoušku, psychika by v závodě byla mnohem horší. A všichni víme, že se ultra běhají hlavou.

No dal jsem ji a hned poté jsem kolem vyrazil směr Libouchec. Po menším motání Děčínem a dvou zbytečných přejezdech Labe jsem trefil správnou silnici a pak už to šlo jako po másle.

Ta 14° by se hodila po závodě. :-)

Na místě mě přivítalo liduprázdné fotbalové hřiště se zastřešenými střídačkami. Tak jsem si postavil stan tak, abych v případě deště vylezl do střídačky a nemokl a navíc tam šly krásně organizovat věci na hromádky. Vybral jsem si tu "hosté". Nemělo to chybu. Jen jsem dostavěl stan, začalo pršet.

stan a obýváček

Do prezentace zbývala spousta času, tak jsem tak zevlil, jedl a pak mě pozval jeden z pořadatelů do haly na čaj. Tam jsem po dlouhé době viděl televizi a koukal na Simpsonovy. :) Pak se to začalo pomalu scházet, odprezentovali jsme se a já šel na pivko s Tomášem do nedaleké hospody. Březňák mi moc nejel, tak to nebylo na dlouho a pak už jen další jídlo a spát. V noci jsem se občas budil a modlil se, aby ráno nepršelo. No samozřejmě, že pršelo. :) Start byl ve 4 hod. a budík jsem měl na 3:15. Déšť mě vzbudil už ve 3. Ale než jsem se oblékl, tak skoro přestalo. Rychle jsem se přesunul do hlavního stanu a tam jsme společně čekali na start. Již klasická ranní káva na urychlení střevní peristatiky tentokrát nefungovala. Naštěstí, protože by to znamenalo táhnout se deštěm mokrou trávou na záchod. :) Kdybych jen tušil...

před startem (s čipem)

Ve 4.00 nás osm běžců odstartovalo. Nepršelo, ale po asi kilometru začalo. Nejdřív málo, ale pak víc a víc. Pokud se vám zdá, že píšu jen o počasí, pochopíte brzy proč :) Držel jsem se vzadu s Tomášem. Značení bylo bez chyby. Ranní část doznačena odrazkami a nebyl problém se orientovat ani v tom slejváku. Tak to ale být nemuselo a nebylo by, kdyby ještě večer před závodem nejel jeden z pořadatelů na kole doznačit úseky, které strhaly nějací sviňáci.

Tady někde začalo pršet.

Po chvíli jsem Tomášovi utekl a připojil se ke klukům před námi. Byl jsem tedy někde uprostřed pole. Trochu jsme kecali a trochu nadávali na počasí. Místy byly z cest potoky a už jsme neřešili, kam šlápnout. Nakonec pršet přestalo a pak i slunko vysvitlo. To už jsme byli na dohled od Komáří Vížky. Na dohled ano, ale běželo se na ní velkým obloukem. Rozhodně to ale bylo příjemnější, než ten úvodní kopec s deštěm. V Telnici jsme vystoupali po sjezdovce, ale taky žádná hrůza. Uměl bych si to představit horší. Ještě jeden hupík (několikakilometrový :-D) a byli jsme nahoře. Chtěl jsem si tam nechat šusťákovku a čelovku, ale v boji o banány jsem na to zapomněl- Doplnil jsem jeden bidon, druhý tam zapomněl a běžel pryč, abych si stihl v lese odskočit a kluci mi tak neutekli. Povedlo se a z křoví jsem vyskakoval zrovna ve chvíli, když probíhali kolem.

 mokrá louka za svítání

"výběh" sjezdovky v Telnici

výhledy cestou

kousek od Komáří vížky

seběh sjezdovky 

Zase jsme běželi spolu, až do samoobslužné občerstvovačky v Telnici, kde jsem jim poutekl (jako na každé občerstvovačce :)). Kousek za ní jsem si udělal selfie a poslal ho Páje, která mi pořád říká, že se na těch závodech na fotkách usmívám a že tam jen pózuji a neběhám. Po třech hodinách mi přišla odpověď, že už leze z postele a má zalepené oči. :-D (no dobře, měl jsem dlouho mobil v režimu letadlo :-) ).

36. km

kousek od Libouchce

Déšť mi smyl vazelínu z citlivých partií a tak jsem se těšil do zázemí závodu na svůj "dropbag" s vazelínou. Taky jsem plánoval, co si všechno vezmu, abych se moc nezdržoval. Ale po dešti další zrada - můj dropbag byl v Tisé - průběžné občerstvovačce na posledním okruhu. Tak mi Woodyho žena dala nějaký dětský krém na opalování a sice trochu štípal, ale účel splnil. Do třetího okruhu jsem vybíhal s velkým náskokem, ale to nic neznamenalo. Dle Woodyho (jeden z hlavních organizátorů) měl být druhý okruh odpočinkový skoro po rovině. Ano, od 50. do 75. km to není tolik zvlněné, ale o rovině nemůže být ani řeči. Celý závod měl totiž mít převýšení cca 3300 m. První okruh měl asi tak 1500 m a druhý skoro stejně. Ale stejně jsme mu nikdo nevěřili. :-)

profil trasy (trasa závodu: https://mapy.cz/s/IXtc)

V druhém kole už to trochu drhlo, začalo mě píchat někde pod bránicí, pořád jsem cítil, že budu víc a víc odřený a malinko jsem cítil záda. Ale křeče zaplaťpánbůh dobrý, jen občas lehce náběh, kdy stačilo přejít na pár kroků do chůze a nebo protáhnout (BCAA a Horčík byly v dropbagu s vazelínou spolu dalšími dobrotami a slunečními brýlemi). Cestou ještě minul bezva občerstvovačku v Neznabozích a nějak jsem se doplácal na Erbenovu vyhlídku. Tam jsem si dal pivko a zase doplnil bidony (jako vlastně až na poslední občerstvovačku všude). A když jsem se otočil, zase tam byli Matěj s Vojtou. Tak jsem je vyfotil a pomalu se vydal zpět do Libouchce.

57. km

Erbenova vyhlídka

druhá obrátka za mnou (fotka od Matěje)

Co ale začalo být kritické, to byly odřeniny toho, co ženy nemají. Na chvíli pomohlo spuštění trenek na půl žerdi, ale ne na dlouho. Tak jsem v Neznabozích na občerstvovačce vyprosil jelení lůj, namazal a blaženě odběhl. Vrátit ho paní nechtěla. :-))) Ten kousek odtamtud do Libouchce byl celkem fajn. Ve stínu lesem, pak z kopce, po rozpálené louce, kde ale tekl potok a šlo si smočit hlavu, následně dlouhým kopce nahoru (ale většinou ve stínu) a už poslední seběh okruhu. Kluci nikde, ani když jsem sbíhal dlouhatánský kopec, tak za mnou nebyli. Až v Libouchci - 500 m  před průběhem cílem, Matěj zase za mnou. No hrůza, fakt jako duch. :)

V zázemí mě čekalo překvapení - můj dropbag. Narval jsem si tedy batůžek vším možných, vzal si vazelínu (která už na zpocené kůži stejně moc nedržela) a vyšel rozvážně na posledních 25 kilometrů.

Od startu byl kousek do kopce, pak mírně z kopce a tam se dalo trochu běžet, ale jinak už mě při každém delším běhu píchalo. Potom následoval dlouhý stoupák, který jsem si pamatoval z UUU. Po něm taková skoro rovina s velkým množstvím bláta a trávy, kde jsem taky skoro pořád chodil. Následovala občerstvovačka a pak zase stoupák. Za stoupákem nekonečná rovina cyklostezky a pak motání Sněžníkem a finální kopec - pěšinka mezi pískovcovými balvany. A když jsem se blížil nahoru, už na mě volali z občerstvovačky.

3. etapa


výstup na Sněžník

občerstvovačka na Sněžníku

zase nějaké ty výhledy

 u Sněžníku

Sedl jsem si, poručil pivo, vodu s kolou do bidonu, dal si pár kousků melounu, vyfotil se se Sněžníkem a v tom dorazil Vojta. Vypadal čerstvě, tak jsme na sebe počkali, sešli kamenitý úsek zpět do Sněžníku a pak mi utekl. Ale trochu mě to nakoplo a ten hnusný úsek po cyklostezce jsem zdolal rychleji, než cestou tam. Zbývalo cca 10 km do cíle. Zase z kopce k občerstovačce, kterou jsem elegantně minul a ještě chvíli pokračoval v běhu, dokud jsem mohl (= dokud jsem byl v dohledu kluků z občerstvovačky :-). Pak zase chvíli indián a po něm kamenitý seběh. Dost mě tam bolela bříška chodidel. Tu bolest znám z jiných závodů, ale nikdy jsem tam neměl puchýře. Dnes, majíce nohy 14 hodin ve vodě, už to přišlo. Snažil jsem se tedy běžet po straně po měkčí pěšince, ale moc to nešlo. Po seběhu klasická střídačka chůze běh a opravdu jsem se rozběhl asi 500 m před cílem. Fandění bylo skvělý, i jsem si výskl. V cíli mi ale Garmin ukázal necelých 100 km, tak jsem si ještě tu stovku doběhl po hřišti za poznámek typu: "Nemá dost", "Příště to uděláme delší." a podobně. :-)) Až potom jsem se svalil.

Je to tam!

 To je paráda!

Woody


Dostali jsme toho spoustu. :-)

Ale ne nadlouho, neb mi byla slíbena masáž. Tedy pod podmínkou, že se nejdřív osprchuji. Sprcha byla s odřeninami v podpaží, rozkroku, chloubě, boku a břiše moc příjemná. :-D Masáž lýtek a kotníku byla bezva, ale jsem prostě citlivka a slečna ani moc nemusela tlačit a už to bolelo. Pak jsem dostal rizoto, ze kterého jsem vybral maso a skamarádil se díky němu s jedním psíkem. Potom jsme čekali na doběh Tomáše a nakonec se všichni hromadně fotili a plácali po zádech. :) Dostali jsme spoustu cen - všech osm, co nás doběhlo. Pak se kecalo a tak, klasika. Vypil jsem tři malé mattonky a pořád nešel na malou. Tak jsem si říkal, že půjdu spát, ale pak jsem to přehodnotil a dal si s ostatními aspoň Radlera, protože na pivo jsem chuť neměl. Ale při závodě jsem ho vypil možná tak 3/4 litru. Spolu s trochou umeocta to byla výborná protiváha všeho toho sladkého.

osm statečných :-)

Závod byl úžasný. Bylo tam všechno - nepřízeň počasí, kopce, ztráta dropbagu, krizičky i nějaké ty bolístky. Hlavně jsem ale nepochyboval, že dokončím. Sice jsem brutálně zpomaloval, ale i tak jsem se bohatě vešel do limitu.

Ráno jsem se sbalil, naložil věci do auta a jel se podívat do Tisé. Tam jsem se prošel mezi Tiskými stěnami a pak už jsem vyrazil k domovu. Při každé zastávce (v Lidlu na nanuka a u Kamenického Šenova na Panské skále) trvalo chvíli nohy rozhýba, ale jinak dobrý. Nejhorší byly ty puchýře. Jsem rád, že mě nezradila kolena, úpony a jiné měkké tkáně a že mi vyhly i křeče. Záda mě dokonce bolela méně, než na Mácháči. Tam jsem měl hodně utaženou ledvinku kolem pasu, tady jen volný batůžek a to bude asi ten důvod.

opuštěná hrobka u Libouchce 



 Tiské stěny

Panská skála

Výsledky zde.