sobota 4. srpna 2018

Přejezd republiky

Přejezd republiky je živoucí legenda mezi tuzemskými závody. Když jsem o něm četl poprvé, řekl jsem si: "Ani náhodou." Jenže na poslední koloběžkářské veselici jsem se dal do řeči s Pavlou Trojancovou a Marčánem a ti říkali, že jeli Přejezd na pohodu na těžko a to už se mi jevilo schůdněji, než jet nonstop přes 300 km. Do toho se přihodilo, že jsem začal koloběžkám Hodkovice, které závod pořádají, pomáhat s webem a až budu přidávat zážitky a fotky, mrzelo by mě, že jsem to aspoň nezkusil.

O co vlastně jde? Je potřeba přejet z výchozího místa (Broumov) do cíle (penzion Bělá v Novohradských horách). Trasu si volí každý sám, jen je potřeba projet průjezdním bodem, kterým je zemská hranice Čech a Moravy. Jde tedy naplánovat rychlou trasu po silnicích s větším provozem nebo delší trasu spíše po cyklotrasách. Já zvolil něco mezi plus ještě nějaké kešky cestou. Těch jsem nakonec dost přejel, ale i tak jsem něco ulovil.

Stejně jako trasa, tak je na každém i kdy vystartuje. Jen by měl dojet do neděle do 14 hodin. Start je možný od pátku od 5 ráno a toho jsem taky vzhledem k teplému počasí využil. Do kempu jsme přijeli s Michalem z koloběžek Hodkovice po deváté večer, hned jsem si zabral přístřešek, takže jsem ani nemusel stavět stan a šel spát. 

cesta do Broumova - já, Patrik a Honza

Ráno jsem vstal ve 4 hodiny, hodil do sebe připravené kafe, misku musli a pomalinku vyrazil na start vzdálený cca 4 km. U benzínky na startu se nás sešlo hodně - jak rychlíků, kteří chtěli využít chladných ranních hodin, tak nás pomalejších, kteří si chtěli udělat rezervu. Oficiální hromadný start se spanilou jízdou byl kolem deváté hodiny. Zpočátku trasa vedla mírně do kopce, ale pak asi 25 kilometrů mírně z kopce. Potom se to tak vlnilo a až před Hlinskem bylo dlouhé stoupání. Výhodou dlouhé trasy je, že na profilu to vypadá strmě, ale ve skutečnosti je to mírný kopec, který se dá v pohodě vyjet.

cesta na start

na startu

V Náchodě jsem si udělal malou zajížďku na virtuální keše a prohlédl si z dálky zámek. Kousek za Náchodem mě dojeli Pavla Trojancová a Tomáš Datel Král. Trochu jsme pokecali, ale pak mi ujeli. Pavla byla nakonec druhá žena a Tomáše jsem ještě cestou dojel. Kolem desáté hodiny jsem si udělal první větší přestávku a hodil jsem do sebe vánočku a dvě hodiny poté jsem zastavil v motorestu na pivo a Kofolu.

v Náchodě

s chrty

svačina


mentální vzpruha :-)

Jelo se mi skvěle. Bylo nádherně a teplo mi ani nevadilo. Sbalený jsem byl sice do svých velkých brašen, ale ty byly poloprázdné, protože jídlo jsem skoro žádné nevezl a spaní a vaření se mi povedlo výrazně redukovat.


kdesi mezi Náchodem a Hlinskem

Někdy po druhé hodině jsem dojel Datla, který měl krizi a dál jsme jeli spolu. Že prý mu Pája ujela a říkala něco o 15 hodinách.:-) S ní i doprovodné vozidlo, takže něco po kapsách měl, ale vypadal trochu zničeně. Tak jsme to spolu táhli až na zemskou hranici. Výborným tipem od jiného závodníka se ukázalo upozornění na možnost opláchnutí na hřbitovech. Divím se, že měl to nenapadlo dřív. Hřbitovy jsou všude a voda na nich většinou je a někde dokonce i mimo samotný hřbitov, což je vzhledem k pietě ještě lepší. S Datlem jsme se stavili na pivko a pobavila nás mladá servírka (asi brigádnice), která si po objednávce Kofoly do půllitru, Birellu a piva šla pro lísteček, že si to radši napíše.


ochlazení u hřbitova

s Datlem na pivu

Několik kilometrů před kontrolním bodem jsme se scukli s dalšími závodníky a na bod dojeli skoro pohromadě. Kontrolní bod jsem si stanovil jako minimální páteční cíl. Kdybych tam nedojel, nic by se nestalo, ale čím víc kilometrů jsem ujel v pátek, tím méně mi zbylo na sobotu (potažmo neděli). Kdybychom nebyli na svatební cestě na Mallorce a měl víc najeto, asi bych si věřil víc, ale takhle jsem měl za červenec do Přejezdu jen 177 km, což je málo. Před startem samozřejmě všichni měli nějakou "výmluvu", v tom jsou asi všechny sporty stejné. :-) 

kousek před kontrolním bodem

kontrolní bod (cca 160. km)

Na hranici (v 16:54) jsem se cítil dobře, nohy trochu pobolívaly, ale jinak jsem byl plný sil. :-). Tak jsem si řekl, že pojedu do 18 hod. a pak to někde zapíchnu. Ale žádné hezké spaní jsem neviděl, tak jsem dojel do Jihlavy a nakonec zakempil až kus za Jihlavou v lesíku u silnice. Kousek ode mě byly cedule se zákazem vstupu z důvodu ochrany vodního zdroje. O to víc mě překvapily v noci čtyřkolky nebo možná motorky.

Jihlava

spaní za Jihlavou

Možná jsem šel spát zbytečně brzy, protože jsem stejně nemohl usnout, ale už mě zlobily křeče a nemělo cenu nohy trápit. Kvůli komárům (kdo by je u chráněného pásma vodního zdroje čekal, že?) jsem usnul asi až kolem jedné ráno. Spal jsem pak až do šesti a v půl sedmé jsem byl zpět na trati. Zatmění měsíce jsem tedy zmeškal při přípravě spaní, ale stejně byly mraky. Tak za  120 let mám další šanci. :-) V pátek jsem ujel necelých 200 km (soutěžních 196 km) a zbývalo mi 136 kilometrů.

Sobotní první pivo přišlo dříve, než v pátek (už po 6 hodinách jízdy), ale vyplatilo se to, protože jsem se dal do řeči s kolegou závodníkem a taky místním bývalým taxikářem a ti mi rozmluvili původně plánovanou trasu přes Novohradské hory s tím, že tam je vražedný kopec. Taky jsem dostal tip na koupání, který jsem pak využil. Všechny rybníky totiž vypadaly pěkně na mapě, ale ve skutečnosti nic moc.

pustina

pivko nedaleko Jindřichova Hradce

Doporučený písák byl kousek před Suchdolem nad Lužnicí a bylo to tam moc pěkné. Jen tedy voda byla poměrně teplá, takže pět minut po vylezení z vody jsem ani nevěděl, že jsem se koupal. V Suchdolu jsem si dal Plzeň a pokračoval dál na Nové Hrady. Těsně před nimi v táhlém stoupání došlo s teplem i na mě. Zastavil jsem u benzinky, dal si nanuka a kolu a chvíli po mně dorazil Láďa Bláha. Zjistili jsme, že jsem vyjeli oba v pátek v 5:02 a jsme tedy soupeři. Láďa mě inspiroval s Birellem, ale přestože jsem oba řekli, že nezávodíme, závodní červík zahlodal a vyrazil jsem napřed. Nové Hrady jsem objel a ušetřil si tak ošklivé stoupání a od té doby to bylo až do cíle nahoru a dolů. Do cíle zbývalo cca 28 km.

koupání v písáku

chlazení před Novými Hrady

Někde v Horní Stropnici, Rychnova u Nových Hradů nebo v Benešově nad Černou byla pouť a chvíli jsem jel jako drak (na disko) a po pár desítkách metrů zastřeně slyším: "Koloběžko!". Koukám a on tam pokuřuje kolega závodník s kolem. Prohodili jsme pár slov, já jel napřed, ale po chvíli mě dojel a spolu jsme jeli až do cíle. Ten konec nebyl tak hrozný, jak to všichni líčili, ale chápu, že kdo to jel v kuse, tak ty kopečky nahoru a dolů musel proklínat. Cílový penzion v Bělé jsme chvíli hledali, ale nakonec našli a závod úspěšně dokončili. Já za 36 hodin a 49 minut. Dostali jsme krásné medaile a mohli konečně odpočívat. V cíli bylo pivo, pizza, guláš a tak jsem si uvařil kuskus. :-) Kompletní výsledky ještě k dispozici nejsou, ale to mi ani moc nevadí, protože tady šlo opravdu o dokončení. 


medaile

relax

trasa

V neděli, protože jsme čekali na posledního závodníka, jsme si s Honzou Slancem udělal krátkou projížďku po okolí a kochali se panorámaty. Opravdu krátkou, bylo to cca 7 km.


středa 1. srpna 2018

Mallorca - Serra de Tramontana

Po přednášce paní Hanky Machalové jsme pořád koukali na letenky a vymýšleli, kam bychom se vydali na dovolenou. Nakonec jsme objevili levné letenky na Mallorcu z Berlína. Později jsme zjistili, že to není takové terno, protože jsme si museli přikoupit zavazadlo a cesta do Berlína a zpět taky nebyla zadarmo. :-)


Palma de Mallorca

Na letiště jsme jeli vlakem, abychom se vyhnuli případným dopravním komplikacím. Nakonec měl let zpoždění  a v Palmě jsme pak potmě hledali hostel. Ale ta radost, když jsme ho našli, byla nepopsatelná. Klimatizace, sprcha, zásuvka...

svačina na berlínském letišti Tegel 

kostelík kousek od hostelu a Palmy 

v podobném duchu se nesly naše snídaně v civilizaci


Esporles - Valldemossa

Další den, v úterý, jsme jeli autobusem do Esporles a tam začala naše pouť horami. Do Esporles jsme dorazili kolem oběda, koupili si mimo jiné výborné velké datle a pak začali stoupat do hor. Vedro bylo, ale mně to ani tak hrozné nepřišlo, protože jsem se těšil na výhledy. Další dny jsme touto dobou měli siestu po vzoru místních a jen se váleli na plachtě.

Skončili jsme v městečku Valldemossa, kde jsme si dali pivo, nabrali vodu a vrátili se spát ke studánce. První noc venku jsme udělali chybu, že jsme nepostavili stan a žrali nás komáři. Od té doby jsme ho stavěli vždycky.

startujeme... 


siesta 

velbloud malllorský 


keš




Valldemossa


Valldemossa - Deya

Ve středu jsme zase kousek sešli do městečka, doplnili vodu a pokračovali po GR221 směrem do Deyi. Hned po několika málo kilometrech jsme našli kabelku s peněženkou, mobilem, foťákem, peněženkou a italským pasem. Tak jsme po chtěli hlásit, ale nebyl signál a naštěstí jsme po několika stech metrech narazili na zmateně pobíhajícího Itala, který něco hledal a my v něm poznali Itala z pasu. Tak jsme mu vše předali a byli rádi, že je taky rád. :-)

Cesta vedla hodně do kopce, ale ve stínu a když nebyl stín, pofukoval větřík. V Deye jsme se zase občerstvili a vydali se hledat podle map "turistický přístřešek". Nic tam nebylo, jen Němec ve stanu. Ale místo pěkné a nakonec jsme tam spali dvě noci. Den mezi těmito dvěma nocemi jsme strávili částečně na pláži a částečně povalováním na místě spaní. Sice jsme chtěli jít na pláž i odpoledne, ale už nebyly síly. :-)

spaní












česko-čínská výprava :-D 




Pája se chtěla vejít do záběru :) 


finišerské pivko v Deye


Deya - druhý den



Dobré ráno. 

ranní Lapsang Souchong (kouřový čaj) 


naše první pláž 

tradiční svačina - chleba nebo bageta
s olivovým olejem a kořením 

Pája plánuje. 

velké prádlo


siesta


Deya - Port de Soller

V pátek jsme pokračovali z Deyi do Port de Solleru. Trasa to byla poměrně krátká a tak jsme část dne strávili na pláži a k večeru se autobusem přesunuli do Solleru a hledali spaní. Měl jsem předem vytipovaný kostelík a nakonec se tam spalo dobře, i když asi o sto metrů dál vedla silnice.








Cúber - Lluc

V sobotu ráno jsme sešli zpět do Solleru, Pája si dala kozí jogurt a autobusem jsme se přesunuli do kempu v Luucu. Tato etapa by totiž pěšky byla 30 km bez možnosti doplnění vody a to nepřipadalo v úvahu. V kempu jsme postavili stan, nechali tam část věcí a nalehko se vrátili autobusem do hor a šli část GR221 do kempu. Zase bylo vedro, ale podél části stezky vedl kanál s vodou a tak jsme ho využili k osvěžení. Šlo o nejvyšší úsek trasy a kdybychom řidiče neupozornili, že přejel naši zastávku, tak jdeme celých 30 ze Solleru. :-) Večer jsme si dali točené pivo v nachlazeném půllitru. Pivo bylo dokonalé a tak jsem si dal ještě jedno.









Torrent de Pareís

V neděli nás čekala nejnáročnější tůra. Nejdříve jsem se chtěli vyhnout silnici a tak jsme bloudili kozími stezkami. Nakonec jsme za tu silnici byli ještě rádi. Šli jsme po ní asi ti kilometry, dali si nanuka a začali sestupovat do kaňonu. Ten samotný měří asi 3,5 km, ale šli jsme to šest hodin. Místy vede po kraji stezka, ale většinou se jde nebo leze po kamenech a několik úseků bylo tak obtížných, že jsme uvažovali o návratu. Hodilo by se lano, ale to jsme neměli. Ale neriskovali jsme, to zase ne. Vždycky jsme našli nejméně nebezpečnou variantu. :-) Taky jsme měli málo jídla, protože jsme v kempu chtěli být dva dny a došla nám kartuše s plynem. Plazili jsme se kaňonem, občas překonali obtížný úsek a radovali se, že už bude konec a on pořád nebyl. Na konci kaňonu byla oblázková pláž a když jsme ji viděli, měli jsme ohromnou radost. Na parkovišti nad pláží jsem poprosil mladý pár o svezení na křižovatku, odkud jsme začali klesat ke kaňonu a byli tak hodní, že nás vzali až do kempu. Asi jsme vypadali hodně zničeně. :-)

jídlo na příděly. :-D 












Máme to za sebou! 


cesta z pekla


Port de Pollenca

Další den jsme se chtěli přesunout do Arcy, u které je druhý kemp na ostrově. Ale řidič neznal stanici, kde jsme chtěli přestoupit a cestou jsme se dali do řeči s dalšími Čechy a nakonec jsme se rozhodli zůstat v Port de Pollence. Po příjezdu jsme v supermarketu řádili jak černá ruka. Na náměstí u kostela jsme se nacpali a pak se šli opalovat. Spát jsme šli kousek do kopců mezi Pollencu a Sala Sans Vicenc. Stala se nám ale taková nemilá věc, že jak jsme plnili petky mořskou vodou, abychom měli zátěž na náš plážový "domek", tak se nám ty lahve nějak popletli, pitnou vodu jsme vylili a džus si částečně naředili slanou vodou. Zjistili jsme to až u místa na spaní, tak jsme došli do Sans Vicenc, dokoupili vodu a vydesinfikovali se pivem. Spali jsme u nějaké vodárny a Pája se v noci bála, že z ní polezou zombíci. :-D







pláž Cala Bóquer

Celé úterý jsme strávili na jedné maličké pláži, resp. na její skryté části, ke které se muselo přelézt pár skalek. Pája už byla zvyklá z kaňonu. :-) Na pláži bylo krásně a i pramen jsme navečer objevili. Jen jsem si museli vzít vodu na celý den, což bylo 8 litrů vody a 2 litry džusu. Ve skoro všech městečkách byla pítka, ale zrovna tady ne.



cesta na pláž 




místo na spaní


Pollenca

Ráno jsme s vrátili do Pollency, kde byl zrovna trh. Po nákupu v supermarketu jsme ještě vzali útokem tržnici a nakoupili spoustu suvenýrů a olivy. Ty jsme si snědli na pláži, kde by Pája vydržela do večera, ale na mě by byly dva dny za sebou na pláži už moc. Zajeli jsme si tedy autobusem do Pollency podívat se na místní památky a dát si zmrzlinu. Na večer jsme si koupili víno a spali na skoro stejném místě, jak předešlou noc. Večer jsem viděli bloudící Španěly, jak jdou někam úplně špatně do křoví. Po asi 20 minutách se vraceli, tak jsem je odchytl a nasměroval správně. Prý jsou odsud, z Mallorcy. :-D



  Pollenca

starobylý most 





Palma de Mallorca

Ráno jsme se vrátili do Palmy a s batohy šli hledat hostel. Kdyby nám to letělo později, bylo by bývalo lepší spát ještě jednou na stejném místě, protože když jsme dorazili kolem 13 hodiny do hostelu, nebyl tam recepční a my museli tři hodiny čekat (nebo chodit ve vedru s batohy) a když se konečně milostivě dostavil, strašně se divil, že chci doklad o zaplacení (platili jsme hotově, ale měli údaje ke kartě). Navečer jsme šli ještě na procházku k hradu a do historického centra, které se nám bez batohů na zádech líbilo mnohem víc.






poslední mallorské pivko

V noci jsme kvůli vedru moc nespali a tak jsme si přivstali, osprchovali se a kolem páté ráno vyrazili na autobus. Bylo o trochu napínavé, protože v jejich jízdních řádech není snadné se vyznat, ale autobus přijel a letadlo jsme stihli. To mělo zpoždění, ale jen pár minut a největší sekeru jsme nabrali při výjezdu z Berlina v autobuse společnosti Flixbus. Kvůli tomu nám ujel poslední bus do Liberce (nechápu, proč jede z Prahy poslední ve 21 hod.) a tak pro nás přijel tchán. :)