neděle 28. května 2017

Ultramaratón z druhé strany

Pája se mi směje, že mám skoro na všech fotkách koloběžku. Tak tentokrát tomu tak nebude. Na všech je totiž naše červené přibližovadlo. :-)

Libouchecký ultramaratón jsem si loni užil jako závodník a pak jsem s běháním dá se říci sekl. Letos jsem se tam ale vrátil jako dobrovolník, protože je tam krásná příroda a bezva parta. Dostal jsem na starosti občerstvovačku na Komáří hůrce. Tou probíhají jen stovkaři a tedy by neměl být takový nápor na nezkušeného provianťáka. :-)

Cestou do Libouchce jsem se stavil v Kamenickém Šenově, kde jsem si na koloběžce objel pár keší a to samé jsem udělal kousek od Libouchce ve Žďáru. Tam to bylo kousek po trase loňského závodu (letos byla jiná). Pak jsem už zamířil na závod, umyl se v potoce, najedl se a přihlásil se do služby. :-) Ale kromě přihození pár věcí do tašek pro závodníky (mýdlo Jelen, nějaký leták s vizitkou a krásné samolepky závodu) toho na práci moc nebylo. Akční to začalo být až večer, kdy jsme nafukovali a přemisťovali brány. Jako hlavní bránu jsme vybrali barevné Svijany. :-)

 památná lípa ve Žďáru

 čumící koně cestou

 jedna koloběžková

 bylo krásně

 koupelna v Libouchci
(sprchy tam samozřejmě byly taky)

 občerstvovací vozidlo :-)

 Mám malý stan...

start

Hlavní mise proběhla v sobotu. Zatímco závodníci museli vstát kolem 4 hodiny (my měli loni už v 4 hodiny start), tak my dobrovolníci jsme si mohli přispat. Ale já stejně nemohl dospat a taky jsem chtěl vidět start. Někteří závodníci si taky nechali vzít krev na nějaký výzkum vlivu ultra na tělo (pak se brala ještě po závodě a po týdnu). Po odstartování jsme naložili věci na mojí občerstvovačku a vyrazil jsem. Navigace mě bez problémů dovedla až na Komárku a během asi 20 minut jsem měl připraveno. První závodník dorazil něco po sedmé, tj. čekal jsem na něj jen asi 20 minut. Na startu sice říkal, že poběží pomalu, ale znáte to. :-)


připraveno
(pivo je ve stínu pod stolem)


opět panorámata

občas se mi tam někdo rozseděl
(tady Tomáš Janík s pivem) :-) 

No a pak to bylo pořád dokola. Upozornit na čipovou kontrolu, říct, co kde je, sem tam dolít camel bag nebo lahve, trochu povzbudit, dolít kelímky a tak pořád dokola. Měl jsem tam 33 závodníků, takže celkem pohoda, ale v jednu chvíli se mi jich tam seběhlo asi 7 najednou a měl jsem co dělat. :-) Taky jsem se snažil fotit, ale na většině fotek je pochopitelně, jak někdo jí a pije. Ale je pár výjimek.

Po odejití poslední závodnice (podle vlastních slov turistky) jsem po dohodě s centrálou (skupina na WhatsUpu je pro takovéhle situace skvělá věc) naložil občerstvovačku a přesunul se na samoobčerstvovačku v Telnici, kde jsem měl za úkol počkat na posledního proběhnuvšího a pak ji taky sbalit (tu občerstovačku :-D).

veselí běžci 

 pivní pomoc v nouzi

 a ještě jeden veselý běžec

část našeho týmu

odměna pro dobrovolníky
(mimo jiné :-))

A ještě jedna zadková fotka z občerstvovačky. :)

Po návrati do Libouchce jsem vyložil přebytky na hlavní občerstvovačce, sbalil stan, ještě chvíli pobyl a pak se vydal na cestu domů. Cestou jsem se stavil ve cvikovském pivovaru pro pivo a na dvou keších u Drnovce. Na jedné jsem se lehce zrakvil, když jsem lezl, kudy jsem neměl a trochu se mi to smeklo a teď mě bolí kotník a pajdám. Ale stejně jsem chtěl mít dnes flákací den ideálně ve stínu.



Dutý kámen

cesta ke keši

K závodu samotnému jen stručné info. Trasa byla prodloužena o cca 2 km, takže kdo chtěl stovku, nemusel kroužit na konci po hřišti, jako my loni. Druhý úsek měl být údajně běhatelnější, ale já tomu stejně moc nevěřím. :-) Letos sice nepršelo, ale zase bylo větší teplo. Docela mě překvapilo, že se lidi ani na 50 km moc nepolévali, spíše jen pili. A že mi na Komáří vížku doběhne někdo bez lahve nebo čehokoliv jiného na vodu, to mě docela zaskočilo. A nebavíme se o  několika prvních závodnících, tam bych to i pochopil. Zmíněný nešťastník dostal na cestu asi litr koly s vodou 1:1 ve dvoulitrové lahvi od koly. Závodníků bylo mnohem více, než loni (na stovce 8, letos 34) a bohužel jich kvůli vedru hodně nedokončilo. Letos byl i dron, tak budou krásné fotky a videa ze vzduchu. Viděl jsem náhledy a je opravdu nádhera. A musím říct, že mi ani nebylo líto, že neběžím. Krajinu, lidi i atmosféru jsem si užil taky, jen bez toho trápení. Navíc jsem měl dobrý pocit, že můžu být užitečný. A ten pocit, že jsem to dokázal, ten už mi nikdo nevezme a nemusím to běhat znovu. :-D

Perlička na závěr: Když jsem byl na občerstovačce na Komáří vížce, zaslechl jsem od kuchaře: "Už to tam chlapec rozbalil v sedm ráno." :-))

pondělí 22. května 2017

Kolobkovandr #1 - Zlatá stezka Českého Ráje

V úterý jsem se podíval po dlouhé době do Jizerek. Nahoru na Maliník jsem se vyvezl autobusem a pak jel po vlastní ose přes Černou Nisu, Hřebínek, Smědavskou horu a Souš až do Desné.

Pod Ptačími kupami

Smědavská hora

Souš

Zlatá stezka Českého Ráje

Pak jsem odpočíval až do pátku, protože jsem měl v plánu velkou akci. Někdy v loni jsem zjistil, že existuje keš, která vyžaduje v kuse nebo po částech projít Zlatou stezku Českého Ráje. Na to, abych ji prošel, bych potřeboval tak 3-4 dny a hlavně bych neměl s kým jít. Po částech by to šlo, ale nebyl by to takový zážitek. Čekal jsem tedy, až bude tepleji a mohl vyrazit na koloběžce a ten čas nyní nastal. Součástí informací o keši je seznam bivaků a trasa byla daná, nezbylo než vyrazit. V pátek ráno v 6 hodin mi jel vlak do Mnichova Hradiště a z něj vedla cesta ranní rosou na první zastávku - skalní hrad Valečov. Výhodou pátku bylo, že jsem celé dopoledne skoro nepotkal živou nohu. Z Valečova jsem přes Drábské světničky zamířil směrem na Příhrazy. Ale než jsem se tam dostal, musel jsem se popasovat s úzkými schody u světniček. Naštěstí jsem se vybavil speciálním samo-domo popruhem a koloběžka se nosila snáze. Šlo by samozřejmě koloběžku odstrojit a snést zvlášť, ale to byla až krajní možnost, ke které jsem přistoupil během těch dvou dnů asi jen třikrát.

Vzhledem k tomu, že již několik týdnů používám aplikace Locus Pro a jsem s ní nadmíru spokojen, je tento článek rozšířen o zkušenosti s jejím používáním. Před výletem jsem si trasu naplánoval na mapy.cz a přes Dropbox naimportoval do Locusu. Locus umožňuje kromě klasické navigaci i navádění po trase, ale to jsem nepotřeboval. Stačilo mi, že vidím v mapě trasu. Takže tahle trasa, to byl základ. Další fičurou je zobrazení zbývající vzdálenosti při tapnutí na trasu. To jsem používal v těžkých chvílích, abych měl pocit, že to aspoň trochu ubývá. :-)


Další příjemnou funkcionalitou je Dashboard nebo palubní deska. Tam jde nastavit nespočet různých kombinací polí. Mně stačí nadmořská výška, ujetá vzdálenost a rychlost. Tohle funguje jen při záznamu, který jsem použil druhý den výletu, když mi došla baterie v Garminu. Poslední hodně používanou funkcí je u mě rychlé plánování trasy. Hodí se to, pokud nechcete trápit baterku datovými službami nebo když chcete cestovat mimo značené cesty. Používám to hodně na odhad trasy v neznámém prostředí protože mám sklon vzdálenosti podcenit a pak končím bez vody a jídla uprostřed lesů. :-)

 před startem

kousek před Valečovem

Valečov

Píčův statek

 před Drábskými světničkami

Na tohle jsem byl psychicky připravený.

 Tohle ještě šlo.

U Příhraz začalo peklo. Mimo jiné proto, že šlo o krátký úsek trasy, kterou jsem neznal a tedy nečekal ty šílené vysoké schody. Natož komáry. :) Chtěl jsem to zabalit, ale pak jsem se sebral a vyplazil se za družného hovoru s turisty, které jsem tam potkal. Vždy čtyři schody, odpočinout, prohodit strany a zase pár schodů. Nahoře u Hynšty jsem se převlékl do kraťasů a tenčích ponožek a dal se na sestup. Ten nebyl o moc lepší, poprvé jsem sundával brašny a nesl je zvlášť. Co je na těch Ortliebech skvělé je to, že stačí chytit za madlo a brašna jde odendat. Nandání je taky snadné. Následoval příjemný úsek okolo Srbska, ale po chvíli vedla červená do lesa a cesta se změnila na pískovou, tj. konečná. Musel jsem kolobku tlačit po kraji a nadlehčovat předek. Takže když se naskytla možnost jet po silnici, rád jsem ji využil.


 Tohle bylo peklo. :-)

horolezec

Pod hradem Kost jsem se občerstvil nealko Radlerem a Kofolou, napsal Páje, že jsem živý a zdravý a pokračoval Prokopským údolím plným popadaných stromů směrem na Nebákov. Tam jsem si dal zasloužené pivo a dvojitou porci hranolek. Pod Kostí byla průměrná rychlost včetně krátkých přestávek na svačinky a focení 5,2 km/h. :-) Po několikasetmetrovém stoupáním lesem následoval příjemný úsek po asfaltu až pod Trosky. To už trochu odsýpalo, ale do kopce jsem i tak tlačil. Nejdřív proto, abych šetřil síly a pak proto, že už došly síly. :-) Kousek před Troskami je moc pěkný rozcestník a dokonce jsem narazil na paní, co ho udržuje.

Úsek kolem rybníků Vidlák a Krčák a dále Věžickým údolím byla pohodovka. Na Hrubé Skále jsem si dal další pivo a pokračoval na Valdštejn. Tady by se dalo odbočit na dva bezva bivaky - Kavčiny a Dešťové údolí. Ale bylo málo hodin a protože hlásili na sobotu déšť, chtěl jsem toho v pátek ujet co nejvíce. Volba tedy padla na Bivak na Pantheonu.

Kost

labuťky
 
oběd šampiónů :-D

rozcestník pod Troskami

 
Trosky

Kapela

V Turnově jsem doplnil proviant a pokračoval dál. V Dolánkách jsem zdolal hrozný kopec a další známý turistický cíl byla Drábovna. Tam mě kromě kopců, kořenů a kamenů začaly zlobit i křeče. Měl jsem s sebou Magneslife, ale radši jsem navíc dal krátkou pauzu, abych pak v pohodě dojel na Pantheon. Před Pantheonem bylo ještě potřeba navštívit Frýdštejn, kam vedla naštěstí pěkná cyklostezka. Z něj na Pantheon to naopak byl zase boj. Ale zbýval jen kousek a vidina brzkého spánku mi dodávala sil.

Druhý den jsem Locus používal i pro záznam trasy, protože v garminu došla baterka. Záznam je bezproblémový a když už celou dobu běžela GPSka, tak jsem se nechal navádět vždy na následující keš a nemusel jsem sledovat, jak jsem daleko. Jakmile jsem byl 100m od ní, píplo to. Tahle vzdálenost jde samozřejmě nastavit, jako skoro všechno. :-) Třetí, naváděcí obrazovka je trochu zmatečná, to je jen zdání. Horní čára ukazuje vzdálenost z aktuální pozice ke středu mapy a spodní červená ke keši plus dojezdovou vzdálenost. 


Musím říct, že jsem z Locusu nadšen. Odinstaloval jsem Endomondo a asi ho budu používat i místo Garmina, u kterého je bohužel vzhledem ke stáří modelu podpora tristní. Pro kamarády běžce bude možná zajímavá informace, že u navádění jde zapnout i hlasový výstup a můžete tak mít telefon třeba v batohu. Také jde nastavit vzdálenost pro upozornění na opuštění trasy (když je trasa přesná, nastavím 50 m a když je naklikaná halabala, nastavím 200 m). To k Locusu asi všechno, i když by se toho dalo napsat mnohem více. :-)

Kozákov, hlavní cíl druhého dne

 Křečová skála :)

 

 
  noční útočiště

 
snídaně

Bivak to byl úžasný. Pár metrů nad cestou, takže dovnitř z ní nebylo vidět a tou dobou (kolem šesté večer) už ani nebyl v okolí nikdo, kdo by tam koukal. Vynesl jsem brašny a koloběžku do jeskyňky a zabydlel se. Bylo tam krásně čisto, jen v jednom rohu zmuchlaný kapesníček. Usnul jsem ale asi až kolem desáté v noci. A kolem třetí ráno jsem se vzbudil zimou, tak jsem si vzal "měla babka čtyři jabka" a utáhl spacákový límec a spal klidně až do rána. Nikdy bych nevěřil, že ten límec a čepička tak pomůže.

Ráno jsem se probudil kolem šesté, rychle se nasnídal a vyrazil. V půl sedmé už jsem byl u studánky v Malé Skále, kde jsem nabral zásobu vody a začal stoupat do Besedic. Tady byla cyklostezka jasnou volbou, protože skalním bludištěm Kalich by to tlačil a nosil jen blázen. :) Cesta pěkně ubíhala, jen pod Kozákovem to tlačení zase stálo za starou belu. Ale jakmile to šlo, vzal jsem to po silnici. Dokonce jsem občas i netlačil a jel. Sjezd z Kozákova byl za odměnu s jednou zastávkou na keš.

studánka v Malé Skále

a teď pořád do kopce
(v pozadí Suché skály)

stoupání na Kozákov po červené

Silnice pro mě byla jasná volba. :)

Kozákov
 
šnek

Kněžna

Za Bezděčínem jsem se vyhnul prudkému kopci po červené lesní cestou a pak se blízko Smetanovy vyhlídky zase převlékl do lehčího oblečení. Déšť stále nepřicházel a nepršelo až do konce cesty, takže docela klika. Na vyhlídku Tábor to bylo zase do kopce, ale před ní jsem si dal Černou Kněžnu a půllitr Kofoly, tak se mi šlo dobře. Další zajímavostí byla Allainova věž, kde by se dalo i nouzově přespat. Dále přes Libuň do Prachovských skal, kde jsem získal poslední indicii a pokyny k odlovu finálky. Více napsat nemůžu pro případ, že by to četl někdo, kdo by tu keš chtěl najít metodou "brutal force". Z Prachovek už to bylo coby kamenem dohodil do Jičína. Kousek jsem musel po hlavní silnici, zato s větrem v zádech, ale pak jsem se vrátil na vedlejší - cyklostezky. z Jičína mi jel hned vlak. Za celou cestu mě koloběžka nezradila, jen se povolil šroub na nosiči, ale ten stačilo dotáhnout a jelo s dál. Vzhledem k tomu, jakým terénem jsem jel a jaké kodrcání to místy bylo, to je skoro zázrak. :-)
 

Allainova věž

sjezd kdesi v lese před Libuní

 :-)

 
svačina před vjezdem do Prachovských skal

Prachovky


Závěrem snad jen to, že i když jsem si myslel, že Český Ráj celkem znám, pořád tam jsou místa, kde jsem byl poprvé a vyrazíme tam s Pájou někdy na pořádný výlet. Jde hlavně o oblast kolem Příhraz a pak okolí Kozákova.
celá trasa
(http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=220795)

No a aby toho nebylo málo :-), tak jsem se v neděli přidal k dámské vyjížďce koloběžek Hodkovice, kam výjimečně mohli i muži. Mělo to být pohodově kolem 30 km a pak jsem se plánoval vrátit vlakem, ale jelo se mi pěkně i po tom Českém Ráji v nohách a tak jsem to s nimi dojel i oklikou zpět. Poprvé jsem navštívil jezero Olbersdorfer See u Žitavy, kde jsou bezva cyklostezky po rovině. Byl to prima výlet. Jen mě příště už asi nevezmou. Leda bych zkusil uplatnit Honzovu ženu duší. :-)


 oblíbený transbordér


 Olbersdorfer See

skupinovka na Trojzemí