Koloběh Říp - Praha

Včera jsem se stal součástí historie legendárního Koloběhu z hory Říp do Prahy. :-) Šlo o již 23. ročník. O závodu jsem slyšel už před lety, ale až s mým přesunem k zážitkovému závodění se pro mě stal přitažlivým. Odkaz na závod do naší skupiny hodil Pulec a už to jelo. Docela rychle jsme se domluvili s kamarádkou Petrou, zaplatili startovné a těšili se.

Do Prahy jsem dorazil v pátek, protože start byl brzy ráno. Nejdřív jsem se vydal do loděnice FTVS, kam si závodníci mohli dát věci na převlečení po závodě. Loděnici jsem docela dlouho hledal a nakonec využil nouzový telefon na její recepci. Následovalo rychlé přiblížení do centra, sraz s Péťou a domluvení taktiky na pivu. Péťa mě překvapila tím, že by to chtěla dát pod 4 hodiny. Později jsme zjistili, že to není moc reálné. :-D Večer jsme ještě zkontrolovali kolo a šli na kutě.

V sobotu ráno nepršelo a my doufali, že nezačne, i přestože předpověď příznivá nebyla. Autobusy byly trochu jinde, než být měly, ale našli jsme je skoro hned a stoupli si do fronty. Postupně jsme potkávali známé a kamarády. Dostali jsme číslo, odevzdali kolo a našli místo v autobuse. Těch bylo asi pět - prostě velká akce. Cestou jsme částečně prokecali a částečně prospali. Pořád nepršelo a nezačalo až skoro do cíle.

ve frontě na číslo

Na místě jsme potkali další známé a po vyzvednutí kola jsme ho vytlačili nahoru na horu. Péťa ještě něco málo snědla, využili jsme kadibudky vybavení toaletním papírem a přesunuli se na výklad trati k Rotundě sv. Jiří.

čisté poty před závodem

Z výkladu jsme zjistili, že běžec (u nás Péťa) seběhne z Řípu bahenní klouzačkou a dole se setká s cyklistou, který pojede po turistické značce. Po startu jsem vyrazil rozvážně, protože na kole, se kterým nejsem sžitý by to z tamního kopce byla jinak sebevražda.

výklad trati

Dole jsem chvíli na Péťu čekal a to párování běžkyň (většinou ) s cyklisty bylo legrační. V paměti mi utkvěla hláška: "Lucko, ty vole, makej!". :-) Nejdříve jsem tedy jel já. Zadek mě bolel hned od začátku, ale dalo se to. Ale postupně mě z nízkého posedu bolela stehna, hlavně do kopce a tak jsem rád střídal na běhání. Neměli jsme žádnou taktiku, prostě když jsme se shodli, tak jsme se vystřídali. Často třeba na začátku bahenního úseku, protože na kole mi to šlo líp a když byl bahnitý sjezd, měl jsem výhodu v tom, že jsem dosáhl nohama na zem. Jen jsem se musel seznámit s bikovými dualy (řazení v brzdové páce).

kdesi na silnici - můj první běh

Bláta bylo hodně, ale čekal jsem to horší. Třeba že se budeme blátem brodit a vést kolo. Takhle to jen trochu klouzalo. Nejbahnitější část byla "rokle". Bahnitý sjezd/seběh po kterém následovala obří blátivá kaluž, která se skoro nedala přejít bez újmy. Z kopce jsem si vzal kolo a pak jsem se o něj opíral a Péťa to taky šikovně přehopkala. :)

"kaluž"

Pak už žádná taková záludnost nebyla. Postupovali jsme rozvážně vpřed, pravidelně se střídali, až jsme dorazili do Kralup a pak pod zámek Chvatěruby. Tam jsme se chtěli napít čaje z termosky a najíst, ale byla tam občerstvovačka a na ní várnice s teplým čajem. Tak jsme si termosku pošetřili a nakonec ji plnou dovezli do cíle. :)

cestou do Kralup n. Vltavou

skály nad řekou

zámek Chvatěruby

Kus za Kralupami (y, ama - Jitko, pomoc :) cesta odbočovala od řeky pryč. Samozřejmě do kopce. Tak jsem tlačil kolo a Péťa běžela. Na vrcholu kopce jsem si slíbil svačinu. Doběhli, nebo spíš došli jsme Janu s Mirkem, které jsme potkávali celou cestu a kus cesty jsme postupovali spolu. Byla to psychická vzpruha a tak jsme se navzájem mohli fotit. :)

bahňáci

Proběhli jsme spolu sadem, seběhli na silnici a pak po krátkém seběhu z Mirka vypadlo, že závod měří jen 48 kilometrů a že už nám zbývá jen asi 12. To nás potěšilo, trochu jsme přidali a odutekli jim. Ale pořád byli v dohledu. V Klecánkách jsme si trochu zablbli s hrochem a pořád před Janou s Mirkem pokračovali dál.

napadení hrochem

Trochu jsme stupňovali tempo a cíl se rychle blížil. Jana s Mirkem se trochu přiblížili, ale pak jsem zase běžel já a nedali jsme jim šanci. :-) Cíl byl nakonec po 47 kilometrech, takže vědět to dřív, tolik se nešetřím a závěreční běh napálím dřív.

cílová rovinka

V cíli už čekali kamarádi a ptali se, kde jsme se flákali. Ale to nám nevadilo, protože už jsme byli v cíli a vrhli jsme se na občerstvení. Byly párky, chleba, hořčice, kečup, čaj, kofola, pivo i musli. Takže parádní servis. Po najedení jsme umyli kolo, převlékli se a čekali na vyhlášení. To bylo až v 16 hodin, takže jsme docela dlouho čekali. Ale pak jsme si "ustlali" v tělocvičně a bylo nám dobře.

občerstvení v cíli

Skončili jsme 109. z asi 160 dvojic v čase 5:08.38. A dostali jsme, jako všichni, krásný diplom. :) Po vyhlášení jsme se vydali domů. Malá skupinka s Péťou, Tučňákem a dalšími směrem do Stromovky, já na opačnou stranu na metro.

diplom

 

A takhle viděl závod Garmin. Měl jsem zapnutou automatickou pauzu, kterou jsem vypnul až asi v půlce a to dělá ten rozdíl cca 6 minut. Byla to parádní akce a možná za rok pojedu zase. Jen by to mohlo být v teplejší části roku. :)

záznam z Garminu

A ještě fotka bot po doběhu :)