Lužické sedmistovky potřetí – zážitková turistika :)

V pondělí jsem lehce vyklusal a vytočil nohy na bajku. Ve středu jsem se pěkně proběhl v okolí Vesce a večer odplaval kilák v bazénu. Ve čtvrtek jsem zase vyběhl v pětiprsťácích a šest kiláků dobrých. Páteční běh byl zase kolem studánky a oklikou zpět. V sobotu jsem už měl jet na sedmistovky fotit a projet si kousek trasy na kole, ale kvůli výluce vlaků by bylo cestování s kolem opruz. Tak jsem si odjel něco málo doma a jel tam až odpoledne. Byl jsem tam ale brzy a i když už byli někteří závodníci v cíli, ti z mojí chatky ještě ne. Tak jsem si šel proběhnout trasu nedělního krosu, abych viděl Havraní skály. Moc pěkné. :)

Havraní skály

Na třetím ročníku Lužických sedmistovek jsem nesměl chybět. Ale začátkem roku jsem slíbil trenérovi, že letos pro co nejlepší výsledek na podzimním maratonu vynechám ultra. A i přes patálie se zdravím, kvůli kterým to chvíli vypadalo, že Drážďany budu muset odpískat to není až tak zlé. Ale taky jsem Jitce J. slíbil, že jí druhou, kratší etapu odvodím. Původní plán byl, že ty první dva kilometry 44 kilometrové trasy půjdu, abych neporušil slib. Ale nakonec jsme nachodili mnohem víc. :)

Já byl klasicky půl hodiny před startem v plné polní. Jitka dorazila pět minut před startem a ještě musela na záchod. :) Než přifrčela, už jsem si říkal, co budu dělat, když nedorazí. Mobil už hodinu vypnutý v chatce, bez startovního čísla – no musel bych si to asi stejně odklusat, když už jsem byl nachystaný. No ale nakonec dorazila (Jitko, příště dva budíky) a od té doby už to šlo všechno jako na drátkách. :)

Trasa doznala oproti minulým ročníkům menších změn v neprospěch asfaltu, což je jedině dobře. Větší změny byly ale v první etapě. Startovalo se opět směrem ke koním do kopce a někteří závodníci se rozcházeli po sobotě pěšky. My to napálili, až jsem musel Jitku po chvíli brzdit. :-)

Dan nečekaně přespurtoval Jitku. :)

No a pak to šlo tak nějak samo. Kilometry ubíhaly, probraná témata taky, Jitka se pořád omlouvala, že je pomalá a já jí pořád říkal, že to je v pohodě, že jsem s tím počítal. Občas jsme pořídili nějakou tu fotku, občas i nějakou nerozmazanou. :) Co se týká průběhu, asi to lépe popíše Jitka, až se vzpamatuje. Pro mě to byl takový pohodový výklus s kamarádkou, na kterém si můžeme do sytosti pokecat, užít si krásnou přírodu a vyčistit hlavu. Od cca 23. kilometru mě trochu bolely paty, jednou chvíli třislo a dvakrát trochu stehno ze strany, ale to byly jen takové chvilkové indispozice.

miss ultra :)

Abych maličko zvýšil tréninkový efekt, nesnídal jsem a do 26. kilometru (3 h 43 m) jsem pil jen minerálku a vodu. Meloun na třetí občerstvovačce byl velké lákadlo, ale chtěl jsem trochu potrénovat tukový metabolismus, což při našem tempu (do toho 26. to bylo 8:28 min/km) šlo samo. Pak jsem si dal pár piškot a hrozinek a k tomu kolu s vodou, ale žádnou výraznou změnu jsem nepocítil. K tomu taky samozřejmě preventivně Anticramps a BCAA). Mohl jsem jet dál, ale nechtěl jsem ohrozit své vodičství. Bylo by docela trapné, kdyby Jitka zachraňovala někde na Malém buku mě. :-) Na té samé občerstvovačce jsem si dal cestou z Malého Buku na Klíč to samé a k tomu půl banánu a to mi stačilo. Jitka mlsoun si dala chleba s paštikou a ten se pak chtěl cestou na Klíč pokochat výhledem. :)

Občas jsem měl trochu problém s udržením tempa, protože určitá rychlost je hraniční a pomaleji už běžet nešlo. Ale stačilo na chvíli přejít do chůze a nebo běžet pozadu a zase jsme byli vedle sebe. :D Problém mi dělal Míra Vostrý, který běžel chvíli před námi, chvíli s námi a pak zase za námi. Když nás totiž předbíhal zběsilým tempem 6:45, měl jsem tendenci ho sbíhat ještě zběsilejším tempem 6:30, což jsem nesměl. :)

Na cestách vedoucích na vrcholy kopců jsme potkávali ostatní závodníky a měli tak přehled, kdo je kde. Ale nám šlo o dokončení. Tedy to byla původní verze. Pak z Jitky vypadlo, že chtěla pod 6 hodin. Ale takhle to mají asi všichni. Jedna "oficiální" verze a pak tajné přání.

Poslední občerstvovací stanice (pod Klíčem) byla myslím pro Jitku zlomová. Na ní byla v pohodě, ale cestou na Klíč už trochu skuhrala, i když se na fotkách stále usmívala. Ani hlášení zbývajících jednociferných kilometrů nepomáhalo. Nahoře na Klíči bylo nádherně. Tedy až na ty kreténský létající mravence, kteří po mě letli po desítkách. Fakt děs. Rychle jsem něco nafotil, pak společnou fotku a říkám Jitce, že počkám o kus níž, kde mravenci nejsou. Ale Jitka se už dala dohromady a tak jsme pokračovali. To už bylo jen z kopce. Dole poslední možnost nabrat vodu v Kamzičí studánce a hurá na Nový Bor. Už to moc nešlo, u hřbitova to chvíli vypadalo hodně špatně, ale zvládli jsme to. :-)

v lese na pasece

„Bacha, beru si svou Rambo čelenku.“

„Neumřu hlady.“

Tohle byla moje příprava – motivační "číslo" pro chvíle nejtěžší.

výhled z Klíče nikdy nezklame

fotku a rychle utéct před mravenci

teď už jen z kopce

Jitka: „Ty jo, tam jsme fakt byli jo?“ :)

krize necelé 2 km před cílem - u hřbitova

cíl

A takhle to vypadalo z pohledu Jitky: http://mamavbehu.blogspot.cz/2013/08/vypraveni-o-zatate-bojovnici-vysmatem.html