Tentokrát to organizovala Zdeňka, takže já jsem se jenom vezl. Ale protože jsem měl víc času, řekl jsem si, že si trasu trochu prodloužím. Jel jsem tedy do Doks, kde nás Zdeňka nabírala, už z Křižan. Kousek od Mácháče vyjel z lesa pán na kole a protože jsem měl dost času, jel jsem to tam prozkoumat. Byla z toho bezva trasa lesem po asfaltce. Normálně bych asfaltku lesem mít nemusel, ale když už tam byla, tak jsem si ji užil.
Přípravu jsem nepodcenil. :-)
Místo to bylo skvělé, protože jsme nemuseli stavět stany. To nám vydrželo i v sobotu — nebo takhle: v pátek večer jsme zase spali v altánku. Tam jsme se teda nevešli všichni, ale my, co jsme přijeli dřív, jsme se tam obytovali. Šárka s Michalem potom spali kousek dál, ale zase si třeba užili víc soukromí.
No a ta sobota byla teda náročná. Nějak jsem měl pocit, že už to nebude tolik do kopce, no a bylo. A já jsem brblal, protože jsem měl hlad. To jsem si uvědomil až někdy v půlce dne.
Bylo to po vzpomínkových místech ze Zdeňčina dětství, ale jinak tam vlastně nebyly žádné velké zastávky nebo památky. Spíš byla hezká krajina, pěkný les a tak. A hlavně jsme si to užili spolu. A samozřejmě Mariánské Lázně taky stály za to.
Navštívili jsme i pivovar v Mariánských Lázních. Jmenoval se Kronl. Tam jsem byl trochu lakomý, protože když mám přístup k polským pivům, která stojí 60 až 70 korun za půl litru, tak si fakt nebudu dávat dvě a půl deci za 95 korun. :-)) Já vím, že jsou to Mariánské Lázně. Chápu, že můžou těžit z toho, že je to první řemeslný pivovar široko daleko, ale vocaď pocaď. To si radši nedám nic. Jasně, je to dovolená a je to jediný pivovar během celého vandru. Ale pořád mi to přijde moc. Nakonec jsem si dal 4 dcl za 75 korun, to mi přišlo ještě docela rozumné.
Tentokrát mě trochu zklamala i restaurace Ve Skále. Sice byla krásná, ale neměli ani blbý smažák, takže jsem si musel dát nějaký grilovaný hermelín. Hermelín teda nebyl zas tak malý, ale poměr cena/výkon nic moc. Já jsem to trochu tušil. I když jsem nekoukal na jídelák na webu, tak jsem si ještě předtím, než jsme tam vyjeli, dal venku nějaké pečivo a cottage, takže jsem vlastně hlad neměl. Ale stejně — skoro tři stovky za jeden hermelín s nějakými kousky toustu, který sám o sobě stojí skoro nic, je trochu blbé.
Měli jsme poslední večer překvapení, protože my tři, co jsme jeli napřed — vlastně Renat, já a Zdeňka — jsme dorazili na místo posledního spaní, tedy v sobotu večer. A protože to nevypadalo, že by Šárka s Michalem měli během chvilky přijet, tak jsme si prostě dali pivo, které se tam objevilo jako překvapení od vedoucí výpravy. Pak jsme našli nějaké místo na spaní i pro Šárku s Michalem, až přijedou. Aby ,kdyby dorazili za šera, nemuseli hledat místo a odhrabávat šišky.
No a poslední den to bylo zase trochu do kopce. Dělali jsme si z toho srandu, že to nemělo být do kopce, ale zase bylo. Pak už to ale bylo fakt houpavé a jeli jsme po bývalé železnici, takže po štěrku. To mi ale vůbec nevadilo. Vždycky si říkám, že bych si pořídil lehčí a rychlejší pláště, ale pak přijde takovýhle úsek — nebo třeba nedávno sjezd z Ještědu dolů přes Pláně — a člověk si řekne, že je lepší, když ten vzorek má. On to zase tak moc nezpomaluje, ale krásně to pak jede.
Cukrárna v Lokti, kterou našel Michal, stála úplně za prd. Číšník byl neschopný. To jsem snad viděl poprvé, že v takhle malém podniku jeden člověk dělá zákusky a druhý nápoje. A ještě se ofrňoval, že neberou karty. To mi teda samo o sobě nevadilo, ale šlo o to, jak to řekl. Prostě byl jako osina v prdeli. :-))
