Mácháč Run Fest - 60 km

Na tenhle závod jsem koukal už loni, protože okolí Mácháče je krásné a znám ho trochu z Doksymanů. Jen jsem myslel, že je to placatější. :) Ale loni se to nějak nehodilo, bolel kotník nebo co a tak zůstalo jen u mlhavého plánu. Jo a vlastně jsem taky říkal, že do ultra půjdu až budu trochu umět běhat přes ty špičky. :-))

Na závod jsem se nijak extra nepřipravoval, jen jsem se snažil udržovat běhy kolem 30 kilometrů a oproti Brdské stezce jsem bral anticrampy od středu a i během závodu. Což, jak se později ukázalo, stejně nepomohlo. 

Trať byla rozdělena na 3 okruhy - 10 + 25 + 25 km. Výhoda je jasná - častější kontakt s blízkými, jistota minimálně vody v cíli každého okruhu a jakáž takáž jistota toho, že v případě kolapsu dojdete zpět. Na startu se náš sešlo jen tolik, že se ještě dá mluvit o komorním rodinném závodu. Spousta běžců běžela už podruhé a věděli tedy o záludnosti zdejších kopců. Já nikoli. Představoval jsem si měkkou rovinatou trasu s občasným menším brdkem. Ó, jak šeredně jsem se spetl. :)

profil trasy

(tři hroty kolem 45. km jsem
pracovně nazval Ďáblův trojzubec)

První desítka byla na pohodu. Sice krpály jako kráva (fotka klame, fakt se muselo lézt po čtyřech), ale nikdo se nikam nehnal a účastníci loňského ročníku už teprve ne. Sem tam kopeček, sem tam kopec, pár skalek - no prostě taková příjemná svižnější desítka borovými lesy.

Tohle nebyla rychlá desítka. :-)

(běžel se i samostatný závod na 10 a 25 km)

Druhý okruh nás poslal do Hradčanských stěn. Tam bylo krásně, ale taky jsem tam měl první krizi. Už na 20. km se mi neběželo moc dobře, tak jsem si říkal, jestli mi nedochází a na občerstvovačce do sebe narval čokoládu, banán, čaj a colu a o něco se to zlepšilo. Ale pořád to nebylo ono. Na 28. km přišly první náběhy na křeče a to i přes doplňování solí během závodu. Možná to bylo teplotou, ale vyloženě zima nebyla a doma běhám 30 km jako nic bez křečí. Takže záhada. Měl jsem i zaječí úmysly a nic mi jednu část nepřipadalo krásnějšího, než si po druhém kole sednout v cíli na jedno. Jenže za prvé bych byl za ostudu, za druhé na mě ve třetím kole čekala Kačka s colou a rozinkami a za třetí jsem ještě nikdy závod nevzdal. A taky jsem si říkal, že jestli uběhnu to druhé kolo, tak už to pak bude jen 25 kilometrů. Malou vzpruhou bylo to, že když jsem běžel začátek třetího, potkával jsem v protisměru závodníky, co končili druhé. Mezi nimi i Pavla (Veverku sudetského), který mě po pár kilometrech doběhl. Chvíli jsme běželi spolu, ale měl očividně víc sil a tělo nezradilo a tak jsem ho po chvíli poslal dopředu stíhat prvního muže v jeho kategorii. Nakonec ho opravdu dostihl. :-)

Zase sám jsem to šolichal směrem na Kokořínsko a kochal se skalními soutěskami. Když se objevily kopce, s kocháním jsem přestal a snažil se aspoň trochu rychle jít. Jeden závodník říkal, že v prvním kole jsou kopce prudké, ve druhém táhlé a ve třetím obojí. Měl bohužel pravdu. :) Ale táhla mě představa občerstvení, protože po druhém kole byla v zázemí jen voda. Doběhl jsem borce, co měl taky problémy s křečemi, dal jsem mu pár antikrampů a pak jsme se vzájemně předbíhali. Asi třikrát jsem ho skoro doběhl, ale pak jsem pokaždé chytil křeč do stehen nebo lýtek (nebo obojí :-D) a zase jsem protahoval.

Přeskakovat padlé stromy byl čirý nerozum, protože po dopadu se na mě křeče opravdu vyřádily. :) Příště opatrně obejít. Pak jsem potkal Kačku stojící v dešti a byl jsem šťastný jako blecha. Rychle jsem si nechal nasypat rozinky a dát kolu, pusu a běžel jsem zase stíhat Kubu.

cola s vodou - slast :)

Po výběhu na kopec jsem to vzal doleva z kopce, ale Kačka zavolala, že ne, že mám běžet pořád nahoru. Inu, běžel jsem, až jsem Kubu doběhl a nakonec se mi podařilo mu utéct asi o 100 m a po občerstvovačce, kde mi doplnil pán kolu s vodou, napral jsem si banán, čokoládu a sušenku, jsem vystřelil dál a náskok zvyšoval. Zrovna to bylo na otevřeném prostranství a tak jsem běžel rychle, abych moc nezmokl. :-) V lese totiž skoro nepršelo. Jenže zrychlení znamenalo po chvíli zase křeče. Naštěstí tam byl kopec. Co kopec - megakopec (Kačka by řekla "kopec zasratec") a tam jsem se hezky vydýchal a lýtka protáhl. :) Nahoře jsem si ani moc neodpočinul a už jsem jel bahnem (ale pořád po nohou :) dolů. Pak už nohy skoro nezlobily, ale kopce jsem stejně chodil a odpočítával kilometry do cíle. Jeden pěkný kopec mě dohnal skoro k oběšení a pod záminkou focení jsem si chvíli odpočinul.

 cca 50. km

Posledních cca 10 jsem běžel i skoro souvisle a asi 3 km před cílem na mě zase Katka čekala a chvíli nato jsem doběhl kluka, se kterým jsme kecali na začátku. Nemělo cenu se někam hnát, tak jsme doběhli společně.

nástup na 57. km. :)

v cíli

V cíli jen Honza Francke, tak jsem mu poděkoval za krásnou trasu, šel si dát sprchu, usušit Katčiny věci a pak hurá do Starých Splavů na baštu. Já měl dvojité knedlíky s vajíčkem a Kačka Starosplavskou baštu. A oba tři piva a pak jsme si málem volali taxíka. :) A na palandě jsem spal nahoře, abych si následující ráno pořádně vychutnal. :)

A opět jsme spojili závod s výletem druhý den a shodli jsme se, že prostředí závodu ve srovnání třeba s Brdskou nemá konkurenci jak pro závodníky, tak pro doprovod. Měkký podklad, krásná krajina a možnost občerstvení pro doprovod. Takže příští rok asi pojedeme zase. :-)

Výsledky a záznam z Garmina.

A výlet na druhý den jsme naplánovali do Starých Splavů na kafe a palačinku, dále po žluté, protože po červené i zelené se běželo. Ze žluté na červenou, prozkoumat Braniborskou jeskyni (je to ale jen převis) a pak po červené do Jestřebí na krásnou zříceninu a oběd. Z Jestřebí pak vlakem do České Lípy a domů.

 

šipky na památku

Máchovo jezero

 Staré splavy

Ať po ultra nebo ne, každá díra ve skále se musí prozkoumat. :)

 Braniborská jeskyně

ze závodu

druhý den na stejném místě :)

 :-)))

 výhled z Jestřebí

Jestřebí

hospoda