Českosaské Švýcarsko a Jizera

Díky Cyrilu a Metodějovi spolu s Janem Husem jsme měli volnou středu a čtvrtek. A protože Pája hrála v Mnichově Hradišti, zajel jsem se po čase podívat do Českosaského Švýcarska. Částečně jsem sledoval trasu, kterou jsem kdysi jel na kole a která byla a pořád je mou nejdelší ujetou vzdáleností za jeden den. Tentokrát jsem se ale na kraj zmíněné oblasti přiblížil vlakem. Bylo docela narváno, ale jedna koloběžka se ještě vešla. Z Rybniště už jsem jel po vlastní ose. Trasu jsem si naplánoval tak, abych se vyhnul turistickým značkám a krpálům na nich se vyskytujícím. To se mi skoro povedlo.

Pro začátek jsem jel do Krásné Lípy, kde jsem chtěl začínat původně, ale kvůli vlakovému spojení to nešlo. Nakoupil jsem si něco na zub a pití a jel po cyklostezce podél Křinice až do Zadní Doubice. Tam jsem se poprvé a naposledy vydal na turisticku cestu a tlačení bylo mazec, ale krásná vyhlídka stála za to. Pokračoval jsem přes Hinterhermsdorf a Saupsdorf, kde začala Panoramaweg. Na jejím začátku jsem si dal v hospodě s českou obsluhou pivko a pak to v nedalekém lesíku na chvíli zalomil v hamace.

vzhůru do terénu

vyhlídka Taubensteinaussicht

kousek od Hinterhermsdorfu

Pivo před Panoramaweg...

...mě zmohlo :)

Následoval dlouhý sjezd ke Kirnitzch (že by Křinice německy?) a podél řeky až do Bad Schandau, kde mě zastihl pořádný slejvák. Naštěstí jsem zrovna počítal souřadnice jedné kešky pod střechou autobusové zastávky. Další cesta vedla do Kőnigsteinu po frekventované silnici a byl to asi nejméně příjemný úsek. Z Kőnigsteinu jsem vystoupal k Pfaffensteinu a pomalu začal přemýšlet, jestli stihnu přívoz a nebo budu spát v Německu. Přívoz jsem stihl, protože jezdí až skoro do půlnoci a já u něj byl kolem sedmé.

liják v Bad Schandau

Kőnigstein

Pfaffenstein

Schmilka

V Hřensku jsem si dal večeři a pivko a pak už cestou na Mezní louku koukal po místu na spaní. Nic moc cestou nebylo, protože se po obou stranách cesty vedoucí podél potoka zvedala nahoru, tak jsem dojel až na rozcestí pod Malou Pravčickou bránou, kde jsem si nachystal spaní. Končila tam cyklostezka, takže by to dál šlo jen dolů na Šaunštejn, což by ale znamenalo snést koloběžku několik desítek výškových metrů. Ráno mě probudili turisté, kteří mi řekli, že Šaunštejn byl stejně zabraný někým jiným. 

spaní

výhled od Malé Pravčické brány

Malá Pravčická brána

cestou do Vysoké Lípy

Do cíle mi zbývalo cca 20 km a nemělo cenu se sápat ze svahu, když to šlo pohodleně objet. Kousek za Vysokou Lípou jsem dojel partičku cyklistů a jeli jsme spolu až skoro na Tokáň. Byli to pohodáři. většinou totiž, když předjedu chlapa cyklistu, tak se mi snaží ujet a vzhledem k povaze našich strojů se mu to většinou podaří. Vtipné a trochu smutné je, když je dotyčný chlap ve dvojici s ženou či dívkou, pro kterou je to pak utrpení. to většinou začnu pít či svačit, aby se dlouho netrápila. Už jsem byl i osočen, že mám na brndě motor. :-) Dál už jsem táhl svou káru :) zase sám. V Doubici jsem vyžebral velkou Kofolu za cenu malé a pokračoval dál do Rybniště. Původně jsem chtěl jet z Rybniště vlakem, ale protože bylo krásně, dojel jsem až do Varnsdorfu. Bylo tam krásně, ale vzhledem k ceně piva v Německu budu spíš asi raději cestovat po našich luzích a hájích.

cyklisti pohodáři

muzeum dřevěných soch v Doubici

zastrčená kaplička

občas by byly potřeba :)

studánka Blaženka

Odpoledne jsme si s Pájou vyrazili na krátký výlet do Příhrazských skal. Musel jsem se pochlubit, co jsem vyběhl za čtyři minuty. :-)) Kromě schodů jsme navštívili i Hynštu, co je skalní hrad s místnostmi, kde by se taky dalo přespat. Probíhala tam bojovka dětského tábora a cestou zpět jsme potkali zoufalé cyklisty, kteří nevěděli, kudy dolů a nakonec museli po schodech.

schody

vyhlídka

V pátek jsem vzal Kesi na kešky do okolí Tanvaldu, protože to tu ještě nemám tolik vylovené. Čekal jsem přeháňky, ale bylo čím dál větší vedro a tak jsem výlet oproti plánu zkrátil a myslím, že Kesinka byla ráda. :-) Na předposlední zastávce, v Tanvaldu u pomníku T.G. Masaryka, se chuděra nacpala do stínu pod keř.

Dám si ještě jedno...

Nějak nám přibrala.

ve stínu

O víkendu jsme jeli na Jizeru. Auto jsme nechali ve Spálově, což vzhledem ke stavu vody nebyl nejlepší nápad, ale mělčiny nebyly zase tak hrozný. V Železném Brodě při přetahování lodi přes jez Páju píchla včela do nohy. Nic strašného, ale bolelo to prý jak čert a hlavně noha natekla a druhý den ještě víc, tak jsme to nehrotili a první den to zapíchli v Malé Skále a druhý den dojeli jen do Dolánek. Na Zrcadlové koze jsme se totiž nacpali a dali si pivo (já dvě) a tak bychom stejně podle zákona nemohli pokračovat. :-D Navíc by nás čekaly jezy a tam by Páju bolela noha. Tak jsme si u Kozy dali šlofíka a pak ten kousek dojeli.

Pája svými silnými pažemi pumpuje. :-)

Kesi smrdí :-D

malinové hody

skály u Pantheonu

sami v kempu Žlutá plovárna

ladná nožka :)

Fotka pro ty, co se ptají, jestli Páje zakazuju maso. :-D

šlofík na nové karimatce

A taky jsem si koupil novou karimatku. Měl jsem Coleman samonafukovačku, která ale k ránu už byla trochu ufouklá a tlačily mě kyčle. Taky už jsem ji měl asi šest let. Tohle je Klymit Static V2 za 2380,-, ale ležení na ní je jako v peřině a je krásně malá a lehká. Není to samonafukovačka, ale nafukovačka, ale nafukuje se docela rychle.

pro srovnání s 15" noteboookem

A zajímavost na závěr: Na FB jsem zaregistroval, že koloběžku chce kupovat Kamil Pulicar a ptal se na ni i Radek Brunner. :-)

Ad mortem festinamus

Začnu Leinou oslavou. Byla to veliká taškařice, když se její kamarádi a kolegové těšili, jak bude v šoku z koťátka. A taky byla. Trochu mě mrzí prohraný minigolf, ale s Pavlem nebyla hanba prohrát. Na fotce je vidět jeho profesionální postoj. :-) 

Ten den bylo šílené vedro, ale když už jedu do Prahy, tak jako vždy, je potřeba odlovit pár kešulí. :-) Od padnutí vedrem mě zachvánil bezva studený tunel pro pěší pod Vítkovem. Ale i tak jsem musel plán zkrátit a uchýlit se do stínu. A taky jsem pořídil bezva boty na koloběžku, které jsou původně pro vodáky a nekloužou ani na mokru.

Vítkov 

Lea s kotětem 

a kotě :)

provokatovní dárek od ITB 

a slíbený Martinův postoj. :)

Následující pátek jsem si vyjel cvičně Ještěd. Ale asi to nebyl nejlepší nápad, protože jsem ho sice vyjel až nahoru bez zastavení (i když místy byly odrazy opravdu pidi), ale jak byla noha pořád ohnutá a v zátěži, tak se mi zase vrátil můj bolavý kotník. Nebudu tady brečet, ale docela mě to štve. Tak ho trochu šetřím, ale bolí spíš při chůzi a při koloběhu ne. Takže aspoň že tak. Na Ještědu bylo pěkně hnusně, tak jsem oblékl bundu a honem jel zase dolů.

na Ještědu

Druhý den jsem jel na pohodu z Křižan skoro pořád po rovině a z kopce až do Mimoně a cílem byly dvě těžší keše. První byla v průrvě ploučnice. Už jsem tam byl na lodi, ale pěšky poprvé. Další v pořadí byla keš na ostrůvku v parku v Mimoni. Podle mapy to vypadalo na brodění nebo plavání, ale bylo to trochu jinak - samé bahno. Pořídil jsem si tam nové kompresky. :-) Naštěstí jsem ze sjíždění Ploučnice věděl o dobrém přístupu k vodě a mohl se hned umýt.

průrva Ploučnice

nové koloběžkové boty

Ralsko ze západu

cesta na ostrůvek 

nové kompresky 

V neděli jsem oprášil výbavu na stromovky a jel odlovit jednu keš, u které už jsem jednou byl, ale zjistil jsem, že to bez lana nepůjde a druhou, která mi dala zabrat, protože byla na dubu a ten měl hodně malých olistěných větviček, za které se mi zachytávalo nahazovací lanko (nejdřív se nahodí tenký provázek a tím se pak vytáhne lano).

keš Na kalhotech

Ozvala se mi stará známá, se kterou jsme si chodili občas zaběhat, že by chtěla zkusit koloběžku. Inu proč ne? Naplánoval jsem okruh, domluvili jsme termín a pak jsem jí z té koloběžky skoro nemohl sundat. :-) Jednou sice hodila tygra (mnout si oko a řídit jednou rukou je něco jiného na koloběžce a něco jiného na kole :-D ), ale moc se jí to líbilo. Fotku kamarádky nemám, nechtěla se nechat zveřejnit. Zvládli jsme pohodových cca 20 km a možná zase někdy vyrazíme.

Drak s Morčetem na Česné nise

stoupání z Hřebínku

V pátek jsem si zajel odlovit novou sérii do Polska. Je umístěna na kraji kop vzniklých těžbou uhlí a krajina tomu odpovídá. Ne, že by byla vyloženě ošklivá, ale je tam zkrátka poznat, že to tam nevzniklo přirozeně. Jelikož měla série cca 15 km, občas jsem si popoběhl. Jednu keš jsem si vyfotil, protože vypadá jako Pája (ráda nosí čepičky). :-D A ke konci série jsem viděl kunu.

pohled do Čech

dubová kleč 

:-) 

kuna

V sobotu v noci se konal kačerský event na ostrově, kde jsem byl už několikrát a tak jsem si řekl, že pojedu z domova po obědě a cestou si odlovím pár stromovek a možná něco navíc. První stromovka Damoklův meč byla opravdu lehká. Navíc jsem pořídil lepší výbavu. Lepší proto, že se s ní leze rychleji a dá se říci, že je i bezpečnější, protože nahoře na stromě před slaněním není potřeba se nikam přecvakávat, ale na stejné jistící pomůcce se i slaňuje. Mně osobně přecvakávání nevadilo, ale když vezmu někoho méně zkušeného a nechám ho lézt, budu se dole cítit lépe.

nová výbava - stoupací jumar (v levé ruce)

a grigri (to modré v karabině)

u keše

pohled od keše na Vyskeř

A konečně se dostáváme k názvu příspěvku Spěcháme smrti vstříc. Tak se jmenuje jedna vypečená keš v Příhrazských skalách. Horolezci tam pořádají běžecký závod po Příhrazských schodech. Délka je 381 m a převýšení 86 m. Některé schody jsou vysoké i 40 cm. Schody jsem velmi dobře znal z dřívejška, jen to tempo bylo tentokrát o něco vyšší. :-) 

To jsou ony, vražedné schody.

Keš je speciálního typu wherigo, aby byla možná kontrola uplynulého času. Na běh je časový limit 240 vteřin, tj. 4 minuty. Pokud je limit splněn, zobrazí se souřadnice vlastní kešky. Běžet lze i ve štafetě, dát mobil/GPS na psí kšíry nebo si poradit jinak. Ale protože to hraju pro sebe, rozhodl jsem se to zkusit na tvrďáka sólo. Podle zápisů předešlých běžců to není nic snadného ani pro trénované jedince a tak jsem měl trochu obavy. Během cesty nahoru je možné průběžně kontrolovat zbývající vzdálenost a čas - pomocí "potulného vypravěče". :-)

Lehce jsem se rozklusal, protáhl a spustil stopky. Začal jsem pomalu, ale pak jsem zjistil, že by to stejně rychleji nešlo. Ke kovovým schodům do ještě byl trochu běh, pak už jen rychlejší chůze. Občas jsem se zeptal potulného vypravěče na čas a vzdálenost a čím jsem byl blíž k cíli, tím beznadějněji to vypadalo. Když mi chybělo asi 50 m a zbývalo cca 10 vteřin, tak jsem  pomalu začal rezignovat. Ale stal se zázrak, stihl jsem to na vteřinu (240 vteřin).

po doběhu 

pyšný absolvent kousek od keše :-)

okolní skály 

Po běhu jsem byl fakt na kaši. Sípal jsem, kašlal jsem a musel jsem si sednout. Postupně jsem se dal dohromady a šel pro keš. Cestou zpět k autu jsem se stavil na Kofolu a křupky, abych se dal trochu do kupy před dalšími plánovanými stromovkami. Ta první byla ve Svijanech přímo u řeky a před zjištěním jejích finálních souřadnic bylo potřeba absolvovat naučnou procházku věnovanou místnímu vojenskému hřbitovu. Strom byl krásný, mohutný a nahození se povedlo na druhý pokus. Provedení krabičky bylo taky moc pěkné.

keš ve Svijanech

Druhá a poslední stromovka už tak lehká nebyla. Bylo o něco výš, ale hlavně měl strom větve blízko u sebe a špatně se trefovalo do vhodné rozsochy. Nakonec jsem se tam trefil klackem. :-) Ale když jsem po asi půl hodině měl lano na stromě, začalo pršet. Tak rychle nahoru, pár fotek a dolů. Jak rychle začalo, tak rychle přestalo, ale všechno už bylo mokré a cesta zpět polem mezerami po kolech zemědělské techniky nebyla nic moc.

nahozeno

 jedeme dolů

 cesta zpět

Výbavu jsem hodil do auta a šel na místní novou sérii, kde jsem potkal další kolegy a nakonec nás bylo šest a cesta pěkně ubíhala. Na jedné keši na stromě jsme si navzájem pomohli - já lezl a ostatní mi dělali rukama stupy/drželi nohy. Byl to divný pocit, ale lezlo se tak dobře (navíc to byl jen kousek).

 na stromě

Posledním bodíkem do statistik a hlavně tradiční akcí byly buřty na ostrově začínající ve 22:00. Šlo by se sice přebrodit, ale když už jsem autem a mám člun, proč se nepovozit. Navíc noční plavba má svoje kouzlo. A taky se člun hodil dalším účastníkům pro převoz ratolestí. Bylo nás docela dost. Buřta jsem měl obilného. :)

Vzhůru na ostrov!

pečení buřtů

Původně jsem tam chtěl přespat ve stanu vedle parkoviště. Ale mělo pršet a sušit se mi ráno nechtělo, tak jsem zkusil spát v autě. Ale to moc pohodlné nebylo a tak jsem po vyprchání alkoholu v jednu ráno jel domů.

Ač liberečák, mám v Jizerkách pořád dost neodlovených keší. Jedna z nich je multina "Jizerská 50", kterou jsem se rozhodl najít v neděli. Abych nemusel řešit dopravu do Bedřichova, vyjel jsem přímo z domova. Vyrazil jsem po druhé hodině a tak jsem měl dost času a meteoradar taky vypadal slibně. Lidí už bylo tou dobou nahoře málo a tak to byl pohodový sólo výlet. S kamarádkou jsme ve středu řešili, jestli je koloběžka rychlejší neš běžky a případně o kolik. Teď můžu říct, že je a o hodně. Např. z Knajpy jsem se jednou odrazil a dojel až na soušskou silnici. To se mi na běžkách nikdy nepovedlo. :) Kešku jsem sice nenašel, protože to, co jsem myslel, že bude skrýš, byla jen krabička s dalším vzorcem, ale příště už to bude hračka. Jen panely nic moc, ale bylo nutno dodržet trasu kvůli indiciím. Příště už bych to na některých místech vzal jinudy. Celé jsem to odjel na dvě velké kofoly a balíček čipsů, což si myslím, že není špatné. :)

Vyhlídka na Souš

U bunkru

Jizerka

Promenádní cesta

Kiosek 

kousek od Pavliny louky