Valašský Hrb

Poprvé jsem zaregistroval tento závod před dvěmi lety a pamatuji si jen líčení bahnitých kopců. Ani nevím, kdo mě do něj nakonec uvrtal, ale nejspíš růžová buňka někde v hospodě. Pár dní před závodem přišel mail s posledními informacemi před startem a opět autoři nezapomněli zmínit, že se běží pro radost. :-) Tak jsem si vzpomněl na interenetu probíhající debatu, jestli tedy běháme pro radost nebo pro co. :)

Pro radost, jak jinak.

Největší radost mám z předbíhání. :-)

Tučňák briskně domluvila ubytování, Houba nabídla svezení a na mě bylo jen si sbalit. Mirka s manželem Pavlem mě nabrali v pátek hned po práci a po krátkém motání Libercem jsme frčeli směr Beskydy. Cesta v pátek odpoledne nic moc, ale docela to uteklo a po sedmé večer jsme byli v Bečva resortu. Tam už čekala druhá část týmu (Tučňák, Pulec, Pavel a Martin). Rychle jsme se ubytovali a vydali se na večeři. Mě zachránilo dětské jídlo v podobě těstovin s mákem. Dal jsem si dvojitou porci a málem ji nesnědl. Děti turistů mají asi apetit. :) Ostatní si dali, musím to na ně prásknout, povětšinou ptáčka nebo jiné "dobře stravitelné" jídlo. Jen Pulec zabodoval s těstovinami (které nemohla sníst :-D).

sacharidy před závodem

A na večeři se Pulcovi povedl první frk. Na prvním obrázku je originál, jak byl k vidění v restauraci a na druhém je Pulcova realita. Takhle to přečetla. A to pila jen vodu. :-) Možná si myslela, že výsledky minulých ročníků nezůstaly personálu restaurace utajeny. :)

realita

takhle to Pulec přečetla

Ale abych si z ní nedělal jen legraci, musím ji pochválit za bezva nápad koupit nám všem bonbóny Beskydky. Nejdřív mi nedošlo, proč právě ty, ale pak mi docvaklo, že asi proto, že jsme v Beskydech. Celé jsem je snědl v pondělí v práci. :-D Spát jsme šli myslím celkem rozumně, ale hlavně jsem měl jen jednu desítku a pak taky vodu. Jelikož se mi nepovedl mácháč, tentokrát jsem nenechal nic náhodě. Žádný alkohol, hodně těstovin před závodem, kompresky na závod, gely a kola s vodou do ledvinky, což ostatně pořadatelé i přes množství občerstvovaček doporučovali. Naopak v úschově zůstal mobil i foťák. Přece jen, je to závod a jak se znám, když už bych ten foťák měl, občas bych fotil a pak by mi ty vteřiny třeba někde chyběly.

cesta na start

Na místě startu jsme byli ještě před devátou. My padesátkaři měli start v 10:00 a kratší závody pak postupně po nás. V klidu jsme si vyzvedli startovní tašku s číslem a pěkným funkčním trikem a pak se fotili na sto způsobů. :-) Ta týmová trička byl opravdu bezva nápad.

poloprázdný areál

karavan se zvoničkou Blanky Milfaitové

s Bubem a Janou - téměř kompletní část týmu účastnící se Hrbu

s Renčou, Tučňákem a spícím Pulcem :)

a ještě v týmových tričkách

 a před startem padesátky

Start byl poklidný. Nebylo kam spěchat. Tempo jsem chtěl držet pod šest minut na kilometr, ale i s chůzí do kopce to bylo na prvních kilometrech spíš k 5:40. Pak ale přišel kopec Vysoký a od té doby to bylo kolem těch šesti. Pod kopcem byla šikovně umístěná občerstvovačka (už druhá), tak se dalo využít chůzi ke konzumaci. Pokud jde o občerstvovačky, ty se opravdu povedly. Bylo tam všechno možné - banán, hrozinky, ionťák, voda, čokoláda, rohlíky a možná ještě něco. V druhé půce závodu jsem si všiml i piva, ale to jsem nechtěl riskovat. A na obrátce na cca 42. km byl i vývar. Já to neocenil, ale svědčí to o celkovém přístupu organizátorů a jsem si jistý, že spousta závodníků po slaném vývaru s radostí sáhlo. Koneckonců na téhle občerstvovačce to vypadalo trochu jako na pikniku. Ale nepředbíhejme. :)

start

Za otočkou na 15. kilometru jsme se dali do řeči s do té doby cizím Dušanem a běželi jsme spolu pár kilometrů. Pak jsem mu někde utekl, protože se kolem prohnali závodníci kratší trasy a mě trochu bouchly saze. Ale ne tak moc, abych za to později zaplatil. Po chvíli jsem se zase zklidnil a běžel s Gambou (měl to na triku, ale myslel jsem, že o je příjmení), který běžel 20 km trasu. Trochu jsem ho škádlil, že by měl zrychlit a ne běžet se mnou, ale říkal, že má po plastice kolene a běhat by neměl vůbec. Taky borec. Trochu jsem ho před cílem vyhecoval a pak zase osaměl.

bylo krásně

kdesi v lese

po 29 kilometrech celkem svěží

Na konec první části jsem doběhl relativně v pohodě, ale nohy už jsem trochu cítil. Moc jsem po Mácháči neběhal (16 km za 14 dní :-D), ale věřil jsem, že to půjde. Proti křečím jsem si po cca 10 km bral hořčík a taky jsem to doufám podchytil kompreskami. Na první občerstvačce jsem si vzal jen vodu, trochu se napil a polil si hlavu. Od druhé dál jsem si vždycky polil hlavu, napil se ionťáku, vody, snědl dva kousky banánu, popř. doplnil melounem a do hrsti si vzal rozinky. Ty jsem pak po rozkousání banánu po troškách přesypával do druhé ruky a jedl. Výhoda byla v tom, že se daly pohodlně nést, aniž bych byl oslizlý jako v případě banánu. Byl jsem jen sladký. :-)

Do poslední - cca 25 kilometrové části závodu jsem vbíhal za první ženou (Klára Rampírová). V tu dobu jsem ještě ale nevěděl, že je to první žena. Po chvíli jsem se přidal ke dvěma borcům, ale po chvíli jsem jim nechtěně utekl. Pak jsem až do konce závodu běžel sám, jen jsem občas s někým prohodil pár slov na téma kolik ještě a co nás bolí. Ale dlouho jsme se s Klárou střídali. Já jí doběhl nebo došel do kopce a ona mi utekla z kopce. Seběhy měla fakt dobré. Jednou mě požádala o napití a já jí vyhověl. Pak jsem až na otočku řešil, jestli je etické dát napít první ženě, která si nesla jen malinkou lahvičku, kdežto druhá žena, která byla asi 500 m za ní si nesla vše v batůžku. Vyhodnotil jsem to tak, že pokud si zkušená závodnice a účastnice loňských ročníků znalá předpovědi počasí vezme jen malou lahvičku, je to součást její taktiky a pokud nebude vypadat hodně špatně, není důvod jí pomáhat a tím nepřímo škodit soupeřkám. Pro dokreslení - nebyl jsem jediný, kdo jí dával napít. Konec úvahy na téma etika na závodech. :-)

Pár metrů po tom, co jsem se občerstvil na otočce, ještě s hrstí narvanou rozinkami, jsem potkal fotícího Buba. To mě potěšilo. Říkal jsem si, že mě brzo doběhne, ale po závodě mi řekl, že si na té občerstvačce nedoplnil vodu a došla mu kousek za ní. Taková smůla.

Můj běh už nebyl žádná hitparáda a určitě jsem zpomaloval, ale pomalu a hlavně ne víc, než moji soupeři. Klára mi utekla a od obrátky jsem doběhl asi jen dva lidi. A mě od 29. km jen jediný. Cesta do cíle byla dobrá v tom, že jsem potkával závodníky běžící teprve na otočku a vůbec jsem jim nezáviděl. U většiny bylo vidět, že se trápí, ale někteří se usmívali. Pár kilometrů před cílem jsem to chtěl trochu rychleji rozběhnout, ale moc to nešlo. Poslední kopeček jsem chtěl vyjít, ale diváci mě nenechali, tak jsem se rozběhl a dospurtoval do cíle. Tam jsem se řízeně svalil. :-)

 

cca 42. km

 

cíl

V cíli už čekali kamarádi a Renata mi poradila, ať jdu na masáž. Nikdy jsem na ní bezprostředně po závodě nebyl, tak jsem to zkusil. Při prvním letmém doteku lýtka jsem chytil slabou křeč do chodidla, ale nakonec to docela šlo. Bolelo to, ale dalo se. Příště si to zase asi odpustím. Nemám totiž pocit, že by to na regeneraci mělo větší vliv, než procházka nebo kolo druhý den. Abych nezapomněl na čísla - v cíli jsem byl v čase 5:38:37, což stačilo na 17. místo z 84 závodníků, kteří doběhli. Dalších 30 nedokončilo. 50 km trasa totiž slibovala ještě pár dní před závodem možnost zkrácení na 30 km prostě tím, že nepoběžíte dál. Ale na základě protestů účastníků byla tato možnost v podstatě na poslední chvíli zrušena. Takže možná proto tolik DNF. Co se týká tempa, myslím, že jsem ho zvolil přiměřeně. Sice jsem zpomaloval, ale to se na ultra tak nějak očekává. Důležitější bylo to, že jsem se z nějakého celkového 70. místa na začátku postupně propracoval až na konečné 26. místo.

mezičasy z Garmina

Sprcha byla k dispozici jen studená a po té masáži se mi do ní nechtělo. Hned po závodě možná, ale takhle už ne. Počkali jsme, až doběhnou ostatní, s Bubem jsme čekali u cíle a všem tleskali a po doběhnutí Veverky Pražského jsme se rychle sbalili a vyjeli, protože začalo pršet. V naší vilce jsme se postupně osprchovali, já se nacpal chlebem s tofu paštikou, abych nešilhal v hospodě hlady, kdybych si nic nevybral a už zase za slunka jsme vyrazili směr hospoda.

odpočinek po hospodě (nebo před?)

 

Druhý den jsme jeli na výlet na Pustevny. Zatímco Bubo a jeho ocelová parta běhali před závodem, na něm i po něm, my měkoni jsme se nahoru vyvezli autem a šli jen necelých 9 km ke kostelíku a to jsme ještě stihli pivo. :) A nějakou tu kešku samozřejmě. :-)) Někteří to ale pojali jako pěší závod (nebudu jmenovat :) a tak jsme se různě rozdělovali a zase spojovali. Dokonce mám kompromitující fotku Tučňáka, jak se nás snaží strhnout k běhu.

ochranná kostrukce Libušína

počasí zase parádní

Potkali jsme Kotouče. :-)

kochačka

 tam jsme včera běželi

dnes už jen prstem po mapě

Tučňák běží!

cíl výletu

výletníci

Jedna keška byla obzvlášť vypečená. Byla totiž na stromě. Nechtěl jsem si ušpinit nebo rozthnout tričko ze závodu a tak jsem lezl do půl těla. Výšky nemusím, ale tady nebylo kam spadnout. Spíš ty větve v lezení překážely. Pak šel zbytek na jídlo a já na další dvě rychlokešky. Jedna z nich mi ukázala vstup do jeskyně Cyrilka, bohužel zahrazený mříží.

keš stromová

jeskyně Cyrilka

borůvkové balouny

Dorazil jsem akorát na jídlo, abych mohl vyfotit obří knedle. Pak si někteří nakoupili frgály a skutáleli jsme se k autu. A abych nezapomněl na ty Leoniny hlody, tady jsou:

1) "Tučňák je pták?"

2) Leona ukazuje Veverkovi fotky na mobilu a když vidí, jak na to mžourá, tak pohotově reaguje: "Můžu ti to rozvětšit, é vyvětšit, teda zvětšit."

3) V neděli ráno Martin nabídl Leoně mandlovou tyčinku. Leona řekla: "Díky nemám chuť, vezmu si jen na chuť."

Bylo by toho víc, ale Leona se už pak skoro bála mluvit a tak jsem jí slíbil, že už si nic zapisovat nebudu. :-) Po výletě se naše auto vrátilo pro mou zapomenutou mikinu a tričko a jelo se domů odpočívat. Cesta utíkala díky slabšímu provozu lépe a chvílemi jsem i usínal.

Fotky ode mě tady.

Další dobrodružství v podzemí

Týden to byl pestrý. V úterý kešky s bráchou, ve čtvrtek ortoped a o víkendu Hrb. Začnu tím nepříjemným.

Rentgen kotníku byl v pořádku, takže to musí být měkké tkáně. Ještě mi to jednou opíchl (po dvou letech), ale objednal jsem se na konec srpna a jestli to nepřejde (spíše ne), čeká mě artroskopické čištění právě těch měkkých tkání. I při tom samotném opichu to tam uvnitř nebylo jako má být. Artroskopie není nic hrozného, ale budu pak chvíli běhat s berlemi.

Tak a teď ke keškování s bráchou. Vždycky, když přijede delší dobu s rodinou z Bruselu, tak si naplánujeme nějakou buď těžkou nebo jinak náročnou sérii keší. Tentokrát jsem začali keškou s názvem: "Tam, kde se ztrácí řeka." Jde o místo, kde se jeden z jizerských potůčků ztrácí v podzemí a s trochou opatrnosti, holinami a čelovkou se dá jeho tok dále sledovat. Trempové mu dali název Valhala. Na tom videu tam v podstatě jen vlezli a vylezli, ale dá se tam krásně dlouho bloudit. :-) Z jednoho veřejného zdroje se mi podařilo zjistit, kde asi tak dané místo leží, ale na místě jsme museli ještě dlouho dohledávat vlastní vstup. Ani potom to nebylo úplně snadné. Sem tam slepá ulička, ale hlavně tuny žuly nad hlavami a ne vždy dobrý pocit z těsných prostor. Někdy se šlo postavit, někdy to bylo plazení se zadkem ve vodě. Často vypadaly chodby slepě, aby se za rohem objevila další část chodby. Narazili jsme i na krásný vymletý hrnec, do kterého se vešel člověk. V podzemí jsme byli asi hodinu a byli jsme moc rádi, když jsme vylezli na povrch. Po této chuťovce jsme jeli na oběd a pak na další pěkná místa, ale tohle už ten den nic nepředčilo a jen tak nepředčí.

To není ono.

Tady někde už to musí být.

Jdu dolů (a za chvíli se vrátím pro holiny).

Ať to vypadá, jak chce, jen tam sedím v podřepu. :-)

podzemí s mojí nohou

kus bratra

 

Máme ji!

Konečně denní světlo.

Pokud jde o Hrb, dopadl skvěle. :) Zatím jen jedna reklamní fotka. :)

Vandr, Klokočky a Mácháč

Jelikož si práce hlavně státnice z ekonomie žádaly můj čas, vezmu to dodatečně jen telegraficky. S běháním je to na prdlačku, kotník pořád zlobí, ale ve čtvtek jdu konečně k dobrému ortopedovi, který mi to nejspíš jako minule jen opíchne, ale víc se asi dělat nedá. Ale jinak se mám skvěle. První prodloužený víkend v květnu jsme šli s Pájinými přáteli na vandr do Českosaského Švýcarska. Cestou tam lilo, ale na místě v Krásné Lípě už bylo hezky a vydrželo to celý víkend. První noc jsme spali u lesa na opuštěné louce a druhou v téměř prázdném kempu v Jetřichovicích.

popeláři v Krásné Lípě

Tahle a další krásně barevné fotky

jsou od kamarádky Lenky.

   

Další prodloužený víkend jsme byli na výletě v Klokočských skalách. Perličkou je, že i s navigací (Waze) jsme tam jeli hodinu a půl, kdežto zpět už jen asi 50 minut. Počasí zase parádní, ale těch klíšťat. Za celý den jsem jich sundával osm a jedno se stihlo zavrtat.

 jeskyně Postojná :-)

No s pak už jsem se soustředil na ekonomii. Tedy kromě Mácháče, ke kterému se hned dostanu. :) Naběháno jsem docela měl, disciplínu na zadržený běh první půlku taky, těstoviny v krabičce na večer, kafe na ráno a Coca colu s vodou na závod jakbysmet. Tedy příprava dobrá. Do Doks jsem dorazil v pátek vlakem a protože spolubydlící Katka měla přijet až k večeru, šel jsem, jak jinak, na kešky. První byla na kopci Šroubený, který mi sloužil jako navigace na triatlonech a i loni jsem na něj koukal. Potom ještě jedna cestou a hurá do kempu. 

na Šroubeném

příprava na závod - vpravo moje půlka rozdělená na "před závodem", "závod" a "jídlo", vlevo Katčina půlka, zn. "total chaos". :-)

Ubytovali jsme se a po prezenci čekali na promítání dokumentu o ultra na Aljašce. Měl začínat ve 21 hodin, tak jsme stihli krátkou procházku po okolí. Vylezli jsme na Borný a pokochali se vyhlídkou. Promítání se o půl hodiny posunulo a byla docela zima, ale Venca říkal, že se to k té Aljašce hodí. :-D V sobotu byl start až v 11 hodin, takže bylo na všechno dost času.

pohled z Borného

Na startu jsem potkal známé tváře (hlavně Veverku Sudetského) spolu s tvářemi neznámými (Martin -  nový člen ITB). A oba ve dvou krásných žlutých tričkách. Byl tam i Dušan Koutník, ale jsem slepoň a neviděl jsem ho. První desetikilometrové kolo jsme zaběhli vzorně asi 3 minuty pod hodinu, tedy ještě o něco málo pomaleji, než loni. Druhé kolo jsme začali taky zvolna, ale asi po pěti kilometrech jsme doběhli nějaká děvčata, co běžela jen 25 km a nedalo nám to za nimi neběžet. Ale pořád to bylo plus mínus naše šestkové tempo. Kus za občerstvovačkou, na které byla jen pochybná kola a sušenky byl brdek a na něm se trasa rozdvojovala a já běžel tou, která patřila cyklozávodu. Nebyl jsem si úplně jistý, ale borec za mnou běžel taky, tak jsem běžel dál. Chtěl jsem si ověřit směr na Garminu, tak přepnu na mapu a koukám, Garmin se vypnul. No bezva. Tak ho po zapnu a mrtvo. Tak pokus o restart a nějak se vzpamatoval. Ale mapa zobrazit nešla, protože probíhající aktivita nešla zobrazit v seznamu aktivit. Nejnovější byla z března. Takže jsem věděl, jak dlouho běžím, ale o mapce nebo pozdějí záznamu ze závodu jsem si mohl nechat zdát. Vivat Garmin. :-/

Asi po třech kilometrech jsme doběhli na silnici, kde nám pán u dodávky řekl, že jsme jediní běžci, které viděl. Takže morál v hajzlu, svižný návrat na rozdvojku a dojedení posledního gelu. Do cíle okruhu to ale byl ještě kus a energie pomalu docházela. Asi 5 kilometrů před cílem kola mi dala dvakrát napít ionťáku z camelu jedna závodnice (nakonec třetí žena, podle výsledovky Alice) a to mě zachránilo od bídné smrti.

Na startu do posledního kola jsem měl částečně odchozený maraton a nemít tam vlastní kolu s vodou, tak nevím, jak to dopadlo. Na občerstvovačce byly nějaké čokokřupky, chipsy, sušenky a jablka. K tomu voda. Tak už aspoň vím, jak se cítí pomalejší běžci, když na ně nic nezbyde. Ty sušenky jsem si nedal, protože nebyly vegan. V tuhle chvíli mi to ještě vadilo. :-D

 občerstvovačka nasrávačka

poslední kolo - moje pocity

Měl jsem myšlenky na vzdání, ale za prvé by to bylo moje první DNF a za druhé jsem měl na sobě triko ITB a tak to nešlo. :-) Svižnou chůzí jsem se vydal do posledního kola. Po asi kilometr mě to přestalo bavit, cukry z koly začaly trochu působit a já se na malé kousky rozebíhal. Ale opravdu jen na pár metrů a pak mě hned píchalo a musel jsem se vydýchat. Ale postupně jsem našel své pomalé tempo, ze kterého jsem musel přecházet do chůze jen do kopečků a stlačil jsem tak průměr posledního kola pod 8:55 min/km. :-D Jenže pak přišel vběh do lesa a kopce. Takže zase pokles tempa. Pozitivní bylo, že jsem předběhl modrého závodníka (šel a telefonoval) a doběhl Alici. S tou jsme doběhli/došli až na poslední občerstvovačku, kde byla zase jablka, ta divná kola, chleba se sádlem a zase sušenky. Chleba se sádlem jsem vyloučil a ze zbytku si dal od každého trochu. Dva kelímky mě podle očekávání poslaly do nejbližšího křoví, které bylo bohužel asi až kilometr a půl daleko. Sedícího v křoví mě opět předběhla Alice a už jsem ji neviděl.

kochačka

Občerstvovačka pomohla a docela jsem pak i běžel, ale poslední kilometry před cílem jsem zase vadnul a šel indiána. Cílový čas 8:48:43. :) Nebudu lhát a říkat, jak jsem si to užil. Fakt mě to štvalo, protože jsem si myslel na čas okolo 6:15. Ale zase se stávají horší věci. :-)

Byl čas i na selfie. :)

Po doběhu mi bylo podáno jinou závodnicí pivo a závodníkem chipsy a chvíli jsem vegetil na lavičce a kecal s Káťou. Pak jsem se šel osprchovat (byla teplá! :) a pak do postele. Jenže i přes zasolení během i po závodě mě braly každou chvílí křeče do různých částí nohou a tak jsem se na spaní po hodině vyprdl a šli jsme se projít. Večer byla párty, ale na tanec jsem se necítil a bylo to moc nahlas a akorát mě z toho pak bolí uši. Tak jsme chvíli pokecali s Kájou Jánošíkovou, která doběhla na krásném druhém místě a šli na ještě jednu kešku. Káťu to nějak chytlo. :)

Po závodě už byl bordel i na mé půlce. :)

Časy kol (10, 25 a 25 km) byly: 57:40, 3:37:19 a 4:13:44. Ale:

I'll be back! :-)

Druhý pokus o spaní byl v pohodě, procházka zabrala. Druhý den jsme si zaběhli závod Bosá noha na 7 km. Start byl až v 11, tak jsem se stihl ráno trochu učit i se projít po okolí. Závod se nám moc líbil. Nikam jsme to nehnali a kličkování mezi šiškami bylo zábavné. Ale tak od půlky už jsem šišky a kořeny cítil víc a víc a v cíli jsem byl rád, že to není delší. Ale byl to fajn výklus. Pak jsme se sebrali a jeli se do Doks nadlábnout a domů.

druhý den před závodem

 

start Bosé nohy

v dáli Bezděz

No a státnice nakonec dopadly dobře. Nebylo to všechno z hlavy, musel jsem přemýšlet když jsem nakreslil graf přesně podle učebnice, tak byl špatně (v té učebnici je víc chyb), ale konec dobrý, všechno dobré. :-) Hned druhý den po státnicích jsem vyrazil do Jizerek pomáhat kamarádce s teambuildingem. Pracoval jsem v terénu, tak jsem měl možnost potkat krásnou zmiji a najít pár kešek. Prostředí hotelu Montanie bylo taky pěkné a personál příjemný. Kdyby to bylo levnější, vyrazíme tam někdy na víkend.

zmije obecná - černá horská forma

cestou na Zámky

Souš

pejsek Nikita :-)

teambuilding :-D

A to je asi tak všechno. :-) Ještě jedna fotka nepovedených muffinů (nikdo mi neřekl, že se to musí dát do speciálního pekáčku). Příště to bude lepší. :) Taky jsem si pořídil platební samolepku, plácl ji na mobil a je to super věc. Když vyběhnu bez peněženky a potřebuji se někde občerstvit, je pořád lepší hledat místo, kde jde platit bezkontaktně, než nemít žádnou možnost občerstvení.

muffiny - první pokus