Pája se mi směje, že mám skoro na všech fotkách koloběžku. Tak tentokrát tomu tak nebude. Na všech je totiž naše červené přibližovadlo. :-)
Libouchecký ultramaratón jsem si loni
užil jako závodník a pak jsem s běháním dá se říci sekl. Letos jsem se tam ale vrátil jako dobrovolník, protože je tam krásná příroda a bezva parta. Dostal jsem na starosti občerstvovačku na Komáří hůrce. Tou probíhají jen stovkaři a tedy by neměl být takový nápor na nezkušeného provianťáka. :-)
Cestou do Libouchce jsem se stavil v Kamenickém Šenově, kde jsem si na koloběžce objel pár keší a to samé jsem udělal kousek od Libouchce ve Žďáru. Tam to bylo kousek po trase loňského závodu (letos byla jiná). Pak jsem už zamířil na závod, umyl se v potoce, najedl se a přihlásil se do služby. :-) Ale kromě přihození pár věcí do tašek pro závodníky (mýdlo Jelen, nějaký leták s vizitkou a krásné samolepky závodu) toho na práci moc nebylo. Akční to začalo být až večer, kdy jsme nafukovali a přemisťovali brány. Jako hlavní bránu jsme vybrali barevné Svijany. :-)
památná lípa ve Žďáru
čumící koně cestou
jedna koloběžková
bylo krásně
koupelna v Libouchci
(sprchy tam samozřejmě byly taky)
občerstvovací vozidlo :-)
Mám malý stan...
start
Hlavní mise proběhla v sobotu. Zatímco závodníci museli vstát kolem 4 hodiny (my měli loni už v 4 hodiny start), tak my dobrovolníci jsme si mohli přispat. Ale já stejně nemohl dospat a taky jsem chtěl vidět start. Někteří závodníci si taky nechali vzít krev na nějaký výzkum vlivu ultra na tělo (pak se brala ještě po závodě a po týdnu). Po odstartování jsme naložili věci na mojí občerstvovačku a vyrazil jsem. Navigace mě bez problémů dovedla až na Komárku a během asi 20 minut jsem měl připraveno. První závodník dorazil něco po sedmé, tj. čekal jsem na něj jen asi 20 minut. Na startu sice říkal, že poběží pomalu, ale znáte to. :-)
připraveno
(pivo je ve stínu pod stolem)
opět panorámata
občas se mi tam někdo rozseděl
(tady Tomáš Janík s pivem) :-)
No a pak to bylo pořád dokola. Upozornit na čipovou kontrolu, říct, co kde je, sem tam dolít camel bag nebo lahve, trochu povzbudit, dolít kelímky a tak pořád dokola. Měl jsem tam 33 závodníků, takže celkem pohoda, ale v jednu chvíli se mi jich tam seběhlo asi 7 najednou a měl jsem co dělat. :-) Taky jsem se snažil fotit, ale na většině fotek je pochopitelně, jak někdo jí a pije. Ale je pár výjimek.
Po odejití poslední závodnice (podle vlastních slov turistky) jsem po dohodě s centrálou (skupina na WhatsUpu je pro takovéhle situace skvělá věc) naložil občerstvovačku a přesunul se na samoobčerstvovačku v Telnici, kde jsem měl za úkol počkat na posledního proběhnuvšího a pak ji taky sbalit (tu občerstovačku :-D).
veselí běžci
pivní pomoc v nouzi
a ještě jeden veselý běžec
část našeho týmu
odměna pro dobrovolníky
(mimo jiné :-))
A ještě jedna zadková fotka z občerstvovačky. :)
Po návrati do Libouchce jsem vyložil přebytky na hlavní občerstvovačce, sbalil stan, ještě chvíli pobyl a pak se vydal na cestu domů. Cestou jsem se stavil ve cvikovském pivovaru pro pivo a na dvou keších u Drnovce. Na jedné jsem se lehce zrakvil, když jsem lezl, kudy jsem neměl a trochu se mi to smeklo a teď mě bolí kotník a pajdám. Ale stejně jsem chtěl mít dnes flákací den ideálně ve stínu.
Dutý kámen
cesta ke keši
K závodu samotnému jen stručné info. Trasa byla prodloužena o cca 2 km, takže kdo chtěl stovku, nemusel kroužit na konci po hřišti, jako my loni. Druhý úsek měl být údajně běhatelnější, ale já tomu stejně moc nevěřím. :-) Letos sice nepršelo, ale zase bylo větší teplo. Docela mě překvapilo, že se lidi ani na 50 km moc nepolévali, spíše jen pili. A že mi na Komáří vížku doběhne někdo bez lahve nebo čehokoliv jiného na vodu, to mě docela zaskočilo. A nebavíme se o několika prvních závodnících, tam bych to i pochopil. Zmíněný nešťastník dostal na cestu asi litr koly s vodou 1:1 ve dvoulitrové lahvi od koly. Závodníků bylo mnohem více, než loni (na stovce 8, letos 34) a bohužel jich kvůli vedru hodně nedokončilo. Letos byl i dron, tak budou krásné fotky a videa ze vzduchu. Viděl jsem náhledy a je opravdu nádhera. A musím říct, že mi ani nebylo líto, že neběžím. Krajinu, lidi i atmosféru jsem si užil taky, jen bez toho trápení. Navíc jsem měl dobrý pocit, že můžu být užitečný. A ten pocit, že jsem to dokázal, ten už mi nikdo nevezme a nemusím to běhat znovu. :-D
Perlička na závěr: Když jsem byl na občerstovačce na Komáří vížce, zaslechl jsem od kuchaře: "Už to tam chlapec rozbalil v sedm ráno." :-))
