10 lužických sedmistovek - takové ultra proběhnutí

Jsou závody, u kterých víte, že je zvládnete a jsou závody, ze kterých máte respekt. U těch prvních znamená špatná shoda okolností jen o něco horší čas a nedokončení jen v extrémním případě a u těch druhých se s nedokončením počítá jako s nepříjemnou, ale reálnou alternativou. No možná to neznáte, protože se na závody, na které nemáte natrénovanáno nehlásíte :). Ale já si zase jednou chtěl zkusit něco nového, netradičního a cítit po dlouhé době respekt k závodu. Po krátkém rozhodování a kontrole termínovky padla volba na závod 10 lužických sedmistovek (web). Jde o první ročník dvoudenního běžeckého závodu, kdy se první den běží cca 60km a 6 vrcholů nad 700m a druhý den cca 40km a zbývající 4 vrcholy. Vypadá to nějak takto:

červeně první etapa, modře druhá

Na místo závodu jsme dorazili se Zuzkou už v pátek, najedli se, zaprezentoval jsem se a počkali jsem na poučení před závodem. Oba organizátoři - Martin Hunčovský a Petr Solnička - jsou sympaťáci, poučení proběhlo hladce a mohli jsme se jít tedy vyspat na první etapu.

na startu

1. etapa

Občerstvovačky měly být na každém 7.-10. kilometru, nebylo tedy potřeba brát toho moc sebou. Vzal jsem si jen bidon s trochou vody, BCAAčka, Anticrampy a jednu musli tyčku pro případ, že bych někde zakufroval. Pak ještě mapu a foťák. Mapa nakonec nebyl vůbec potřeba, protože značení bylo vynikající a musli tyčka tím pádem také ne. Start byl ráno v osm hodin a startovní pole devíti závodníků (z toho 2 žen) se rychle roztrhalo. První skupina byl Dan Orálek :-), druhá dva chrti, třetí já, Jarča a Petr Syblík a za námí zbytek. Řekl jsem si, že 60 kilometrů není žádná sranda a určil jsem si tepovku 140, do které jsem chtěl běžet většinu prvního dne závodu. Občas bylo sice těžké nechat si utéct Jarču, ale brzy jsem zjistil, že ji seběhnu v pohodě z kopce. Petr byl nejdříve za námi, pak nás předběhl a pak zase my jeho. Na první občerstovačce za Polevskem se za námi objevil zabloudivší Dan a zase zmizel v dáli. Několik dalších kilometrů jsme běželi s Jarčou v těsném závěsu. Pak následovala odbočka na Křížový buk, kde se to zvedalo a tak jsem ji zase pustil před sebe. Na Studenec (20.km) jsme doběhli skoro nastejno, ale v seběhu jsem jí zase o kousek utekl.

seběh ze Studence

Pak následovala dlouhá cesta lesem vlnitým terénem až pod Jedlovou (35.km). Stejně jako Studenec, i Jedlovou a všechny další kopce bylo v některých pasážích lepší chodit. Sem tam jsem udělal cestou na Jedlovou nějakou tu fotku, nahoře se občerstvil a seběhl kolem Tolštejna dlouhým nepříjemným seběhem do údolí. Zbývalo nějakých 39 kilometrů, tak jsem si řekl, že si dovolím tepovku do 145. Když pozdějí zbývalo cca 20km, zase jsem to posunul na 150.

panorama z Jedlové

Následoval výběh lesem na Pěnkavčí vrch (42.km), který je zalesněný a tedy turisty málo navštěvovaný. Přesto jsem potkal skupinku Slováků, kterou jsem pak potkal ještě dvakrát. Z Pěnkavčího vrchu to bylo kousek dolů na občerstvovačku a zase nahoru na Weberberg (45.km), který je taky zalesněný.

cesta na Pěnkavčí vrch

a jeho vrchol

Pak zase zpátky na občerstvovačku a pak směr Luž. Na ni vedla krásná cestička, která byla po nedávných deštích měkká, ale ne zase bahnitá. Prostě ideální. S přibývajícími kilometry byl totiž povrch cest čím dál důležitější. Hlavně při sebězích. Bolely mě paty ze strany, kde jsem správně tušil puchýře, jinak bolely nohy tak nějak celkově, ale žádná přesně lokalizovaná bolest jako např. vaz v koleni mě nepotkala. Paty by asi tak nebolely v krosových botách, ale podíl silnice byl vysoký a tak by zase bolela kolena, takže si člověk nevybere.

Cestou na Luž jsem potkal dost turistů, včetně "mojí" skupinky z Pěnkavčího vrchu. Výběh na Luž (49.km) byl cik cak a docela to uteklo. Nahoře jsem vyfotil pána jeho foťákem na kinofilm a hned zase běžel dolů. Ještě jsem se tedy zapsal do protokolu, který byl na každém vrcholu a vyplňovali jsme tam čas, kdy jsme tam doběhli a podpis. Taky hned člověk viděl, kolik je lidí před ním. Ale to se neměnilo (přede mnou 3 muži). Dole pod Luží byla další občerstvovačka stejně jako ostatní vybavená Coca-Colou (3x hurá), minerálkou, banány, sušenkami, rozinkami, ionťákem a dalšími pochutinami. Bral jsem jen banány a colu s vodou a sem tam sušenky. Pak přišel druhý dlouhý seběh dne a to do Dolní Světlé. Už to nebylo ono. Bolely mě paty zespodu a tak jsem byl rád, když přišla rovinka do Krompachu. Ta byla sice nekonečná a Krompach ne a ne se blížit, ale byla to zase pohodovka. Ani po seběhu z Luže jsem totiž nepotkal žádného závodníka, respektive Jarču, která byla za mnou a tak jsem šetřil síly na druhý den. Cestou do Krompachu jsem dal preventivně Anticramp a BCAAčka a blížící se místo cíle jsem poznal podle Martinova hlasu z megafonu. Bylo to fajn, ale ještě jsem měl před sebou výběh (no spíš výšlap :)) na Hvozd.

Hvozd

Chvíli mě doprovázel Petr Solnička na kole, tak to byla příjemná změna, ale pak po té prudké asfaltce na německé straně jsem zase běžel sám. Nahoru to ještě šlo, ale pak dolů jsem běžel chvilkami i pozadu. Na Hvozdu (60.km) bylo turistů požehnaně a ještě pár dojíždějících cyklistů z Xterry. Jakmile jsem seběhl tu prudkou asfaltku, napálil jsem to pod pět minut na kilometr a mířil do cíle. Bylo to sice z kopce, ale kulil jsem to paty nepaty. V cíli bezva atmosféra, chvála z megafonu, sekt, jídlo, pití a sprcha. Pak krátký pokec s kluky, co doběhli přede mnou a pak odvoz do Radvance, kde jsem se trochu vyplaval, zalepil puchýře, namazal nohy koňskou mastí a šli jsme se se Zuzkou najíst. Opravdu jsem byl rád, že v první etapě nenastal žádný problém s nohama.

cíl první etapy

V cíli první etapy (63,5km /1896m převýšení) jsem byl po 6 hodinách a 52 minutách a na 4. místě. Je to včetně občerstvovaček, focení apod. Přede mnou byl Mirek s časem jen o cca 9 minut lepším. To jsem ale věděl stejně až když jsem ho potkal při výběhu na Hvozd (on už sbíhal) a sprintujte si na Hvozd. :) Večer bylo poučení o další etapě, ale vzhledem ke kvalitě značení ani nebylo moc potřeba.

2. etapa

V neděli ráno i přes všechna ošetřovací úkony nohy samozřejmě bolely. Ono pár 25-kilometrových běhů a týden v Alpách není tak úplně ideální trénink na ultra. Nejvíc bolely paty. Puchýře taky, ale ty nejsou nic hrozného a i ty paty jsem pak docela rozběhal. Svaly a kolena v pohodě, takže hurá na start. :) Už před startem jsem nenápadně zkoumal Mirkův zdravotní stav. Zavázaná kolena vypadala slibně a sám říkal, že ho to někde chytne a bednu mi nechá. No nechte se překvapit.

start druhé etapy :)

Start byl o hodinu dříve, tj. v 7:00. Mělo to být 44km, ale bylo to jen 39. Přesto jsme to první 4 závodníci napálli docela rychle. Byl tam Dan Orálek, který nám opět hned utekl, ale oproti sobotě jsem se už tolik nepotřeboval šetřit a přestože jsem to šel na tepy, tak jsem se držel s dalšími dvěmi závodníky - Michalem a Mirkem. Michal byl v Sobotu druhý a Mirek třetí. Prvních deset kilometrů do mírného kopce jsme měli za 53 minut. Tedy já s Mirkem, Michal nám zase utekl. Pak následoval výběh na Bouřný (12.km), který byl kamenitý a seběh byl tedy lahůdka. Z běhu po patách jsem přešel tedy na dopad na celé chodidlo (v tom seběhu) a ten jsem si udržel i pak na rovině. Byla to příjemná změna, ale musel jsem přejít zpět na paty, protože jinak bych pravděpodobně nedokončil. Ale vždy, když byly vhodné podmínky (z kopce a ne moc kamení), tak jsem této úlevy pro paty využil. Mirek si pořád stěžoval na koleno, ale při každém z mých asi 4 trháků mě uvisel a to i z kopce, což podle jeho stěžování teoreticky neměl. :) Na občerstovačce pod Velkým bukem (18.km) se po zastavení málem nerozeběhl a tak jsem mu kus utekl (ale cítil jsem se zároveň blbě). Takže jsem byl vlastně rád, když mě zase doběhl a v podstatě až do cíle jsme běželi spolu. Na naše individuální časy to mělo dobrý vliv, protože jsme se trochu hecovali a i navigace byla lepší. Z Velkého buku se běželo po asfaltu z kopce, takže zase nic moc. Na občerstovačce pod Malým Bukem, která byla zároveň pod Klíčem už raději Mirek nezastavoval a pobíhal se a tam. Výběh na Malý buk byl docela zdlouhavý, protože se běželo po asfaltce nahoru, pak dolů a až pak byla odbočka na lesní cestu vedoucí na vrchol. Byl to stejně jako Bouřný vrchol bez výhledů. Pak seběh zpět na občerstvovačku, kdy už jsem kdykoliv to šlo běžel po krajnici po měkkém jehličí.

seběh z Malého buku

Výstup na Klíč (30.km) proběhl pohodově, nahoře jsme se vyfotili a sešli dolů. Běžet se tam moc nedalo, protože tam kameny trčí na všechny strany a nohy už byly dost zmordované na to, aby vybalancovaly případné špatné našlápnutí.

výstup na Klíč

na Klíči

Ale pod Klíčem jsem za to zase vzali a tempo dne 6:47 jsme do cíle stáhli na 6:29. Do Nového Boru jsme běželi svižně, Borem pak přímo rychle (pod 4min/km). Pak do kopečka k lesnímu hřbitovu zase spolu pomalu, ale nahoře jsem natáhl krok a chtěl jsem aspoň tu druhou etapu vyhrát a Mirkovi jsem utekl asi o 50m a náskok zvyšoval. Pak se z lesa vynořil Petr Solnička a doprovázel mě na kole. Naštěstí byla jeho komunikace jednosměrná a tak jsem to bez rozptylování dál valil a do cíle doběhl v čase 4:07:30 (38km / 1054m převýšení).

v cíli

Zase sekt, gratulace od organizátorů a jejich pomocnic. Počkal jsem na Mirka, poděkovali jsme si za spolupráci a šel jsem do chatky vzbudit Zuzku. :-D Pak zase plavčo, mazání, jídlo a pak jsme počkali na vyhlášení, kde jsme všichni dostali krásné medaile a diplomy se svou fotkou. A pak se jelo domů. Cesta na vlak tedy v tom teple nic moc, ale přece si nebudu po takové štrece stěžovat na pár kilometrů chůze. :)

Dokončili všichni, kteří startovali a všichni vypadali spokojeně. Ale ty nohy v pondělí. Když došlápnu na patu, bolí mě pata a když chci patám odlehčit, bolí mě achilovky a lýtka. O schodech pozpátku ani nemluvím.

Fotky Petra Syblíka a moje. A ještě od Dana Orálka tady: