Aragonie

Hodně lidí chodí do Compostelly. Nám se líbila myšlenka jít nějaký horský úsek a pak buď do Santiaga dojít nebo nedojít. Ale potom se nám dostala do rukou knížka českých autorů popisující pouť a ta nás odradila. Hodně lidí totiž vyráží brzy ráno, aby mohli co nejdříve, často kolem 13. hodiny, zabrat místo na spaní. A jak všichni chtějí mít kde spát, celé se to pořád posouvá a někdo vstává třeba v 5 ráno. Na pykání za hříchy fajn, na dovolenou na houby. A spát mimo tato ubytování bohužel nejde v přírodě, což docela chápu, lidi jsou prasata i na svaté pouti. Hledali jsme tedy jiný evropský trek.

Volba padla na GR1 - Sendero Histórico. Jde o starou obchodní a částečně i poutní stezku, na které je toho dost k vidění. Celá trasa má přes tisíc kilometrů. Odkaz na video zde a zde. Bohužel, jak to u treků ve Středomoří bývá, ideální čas na tůru je jaro, max. květen. Je dost vody a není vedro, takže té vody ani moc nepotřebujete. A jsou plné řeky, potoky a vodopády jsou v provozu. Jenže na 14 dní se ze školy neurvu. Jako svatební cestu jsme šli Mallorku (GR221) a asi proto, že to bylo u moře, se to dalo jít v pohodě i začátkem července. Vedra byla, ale ta jsme přečkali v polospánku a potom šli dál a večer bylo příjemně.

Kde jsme to vlastně byli.

Vybrali jsme si tedy výše položený úsek s tím, že tam takové vedro nebude. Nakonec bylo, ale asi to bylo opravdu výjimečná situace, protože i ve zprávách bylo, že zemřelo na následky horka cca 1000 lidí. Ale i s touhle variantou jsme počítali a Pája to skvěle naplánovala a díky tomu jsme si dovolenou užili i přes vedra a skoro bych řekl, že to bylo pestřejší, než kdybychom šli podle plánu s nějakou tou odbočkou.

Nepršelo vůbec, ale lepší je být připraven a tak si Pája vzala svou rybářskou pláštěnku, kterou si na mou radu koupila po mém výletě po Českém Švýcarsku s Pulcem a Tučňákem.

Výbavu jsme nepodcenili.

Letěli jsme z Vídně, protože z Prahy byly letenky třikrát dražší. Odlétalo se ráno, tak jsme spali na letišti. Nebylo to ideální, ale nebyli jsme sami a zažili jsme už horší situace. Letěli jsme rovnou do Zaragozy, takže na nástup na trek to bylo pak už jen cca 120 km. V Zaragoze jsme přespali, protože jsme museli ještě jít koupit plynovou kartuši a po nevyspání na ve Vídni by se nám nechtělo po nákupu bomby hned vyrážet. Cestu do Decathlonu jsem si sice na Stravu zaznamenal, ale bylo to docela v pohodě. Nejdřív jsme jeli tramvají do Casablancy a potom pěšky cca 4,5 km do obchodního centra. Nákup bomby jsme oslavili Frappéčkem. Zbývajícího času jsme využili i pro prohlídku maurských památek (architektonický styl "mudejar") a ochutnávce paelly.

Víden - letiště

Yucca je jedlá! :-D

Zaragoza

druhé největší náměstí v Evropě

v hotýlku

A můžeme vařit.

Pája a paella (čteme Pája a Paeja :-))

na mostě

ukázka mudejaru

bývalé nádraží přeměněné na tržnici

Druhý den jsme přejeli vlakem do Huescy, kde jsme si prošli centrum, navštívili kostel a věž a rozhodli se, že rovnou vyrazíme. Trasa vedla před Lidl, tak jsme ho vzali útokem a pořádně se nacpali. Od začátku jsme nešli po GR1, ale po nějaké místní trase (Camino Natural de la Hoya de Huesca) a až třetí den treku jsme se připojili. Prvním cílem byl hrad Montearagón. Na hrad je zákaz vstupu kvůli rekonstrukci, tak jsme ho jen obešli a kudy to šlo, nakoukli dovnitř. Kus za ním, v údolíčku u řeky jsme spali poprvé ve stanu. Spali jsme u brodu, tak jsme se mohli umýt v řece a ani komáři tam nebyli.

Podcenili jsme svačinu.

Tady roušky v dopravě stále povinné.

výhled z věže kostela

svačina u Lidlu

Vyrážíme!

Montearagón

Třetí den začala cesta brodem. Vystoupali jsme z údolí, prošli vesničkou Loporzano a pokračovali lukami a poli přes kostelík s fontánkou až do Santa Eulalia la Mayor, kde jsme si udělali dlouhou přestávku. Prací, sušicí, mycí, nabíjecí a obědovou. :-) Naše velká vychytávka je kafe 3 v 1, ale jen rozmíchané ve studené vodě. Později jsme taky vymysleli, že když se dá sáček mátového čaje do ne úplně dobré vody, chuť je výrazně lepší. Nejlepší voda byl z pramenů a řeky (pro sichr jsme filtrovali), v kempech ale už tak dobrá nebyla.

Na louce za Pájou jsme spali.

svačina

Po přestávce nás čekal kopec, ale když jsme z něj na druhé straně sestupovali, naskytl se nám pohled na nádherné obrovské skály. Dlouho byly vidět, než jsme klesli do lesíka s potokem, kde jsme se občerstvili a trochu si schrupli. Začínalo být horko, al došli jsme k dalšímu potoku s vodopádkem, kde jsme se chvíli rochnili a Pája tam chtěla zůstat. Já ne, chtěl jsem pokračovat, protože jsem nevěděl, co nás čeká a kde budeme trávit noc. Slíbil jsem Páje stín za zatáčkou a naštěstí tam fakt byl a k tomu po chvíli chladivé tunely, za nimi krásná modrá přehrada a za ní bohužel nekonečná suťová pole. :-D

přehrada na řece Guatizalema

V suťových polích by se dalo spát leda v hamakách, ale ve stanu ani náhodou. Tak se naše naděje upíraly k několik kilometrů vzdálenému brodu, u kterého jsme doufali v nějakou travnatou plochu na stan. Po překonání několika dalších úmorných suťových polí (rychlejší by to bylo téměř vyschlým korytem) jsme stanuli u brodu a opravdu bylo kde postavit stan. A navíc tam byl krásný přístup k řece. Ale zase tam bylo tolik much, které létaly jen kolem mě, že to snad ani nebylo možné. Ale komár ani jeden.

El Proyectil

holka od červené řeky

k večeři toto - moc nám chutnalo

Ráno nás čekal zase brod, následovaný dlouhým kopcem, ale potom už to bylo za odměnu. Cesta lesíkem po vrstevnici, koupání a zevlování u vody, studená káva 3 v 1, plavba na píchlé karimatce* a další radovánky. Do Nocita, kde byl náš první kemp, to bylo co by kamenem dohodil.

*Mám karimatku Klymit Static V2 od roku 1997 a pár vandrů už jsme spolu zažili, ale rozhodně by měla být ještě v pořádku. Ale není. Nejdřív jedna dírka blízko ventilku v místě svaru z horní strany, pak hned vedle druhá, potom dole u nohou - pokaždé minidírka, která se špatně hledala. Pokaždé jsem zalepil a chvíli o vydrželo, ale karimatka už ztratila moji důvěru. Tohle může prý dělat karimatka jakékoliv značky, ale já už do drahé znovu nepůjdu. Koupil jsem karimatku s Decathlonu, která je sice o kousek užší, o 40 g těžší, ale je nová a nebudu muset někde v zimě v tůni hledat, kde uchází. Takže zhruba od půlky pobytu jsem se moc nevyspal. K teplým nocím se přidala prázdná karimatka. V Alquezaru jsem si potom koupil nejdřív jednu, potom i druhou obyčejnou pěnovou karimatku a s oběmi přeloženými napůl už jsem se se docela vyspal.

kafe 3 v 1 - naše radost

Lehátko na trek, kdo to má? :-D

Z Nocita máme moc pěknou historku. V kempu jsme prohlásil, že se chci jít "pořádně nažrat" po těch kuskusech, Maně a jídlech z pytlíku. "Zkušeně" jsme přešli restauraci pro turisty, abychom v místním podniku zjistili, že bezmasý je jen salát a už nám bylo blbý odejít a tak jsem se teda vůbec "nenažral". :-D Alespoň jsme si koupil do kempu víno, sýr a chleba a udělali si soukromou hostinu.

Ensalada rusa - měl být aspoň nějaký dresink

náš první středověký most v Nocitu

Následující den jsme už opravdu šli po naší plánované trase Sendero Histórico. Prošli jsme dvěmi zaniklými vesnicemi, kolem několika potůčků a vyschlého vodopádu. Po odbočení na Rodellar jsme ještě viděli Dolmen a potom už to byla nekonečná cesta dolů, kde mi ty skály okolo už lezly krkem. :-)

Sanctary od San Úrbez

a refugio

Tady je na jaře vodopád.

Bara

Nasarre

v dálce Pyreneje

dolmen de Losa Mora

pramen

Rodellar je taková Mekka lezců. Asi proto, že fotky s El Delfínem prostě vypadají božsky. Je tam ale i pramen, kaplička, dá se jít podél řeky a objevovat tůňky a nebo na výlet do Otínu a zpět. To všechno jsme během tří dnů stihli.

čerstvě v kempu v Rodellaru

v kempu pod olivovníkem

flákací den u řeky

canyoning :-)

El Delfín

Ermita de la Virgen del Castillo

zahradní inspirace :-)

koupání v kaňonu

Refugio v Otínu

malby u Rodellaru

Vzhledem k předpovědi počasí bylo jasné, že na GR1 se nevrátíme, rozhodli jsme se tedy přesunout do kempu v Alquezaru a tam zase strávit pár dní. Přestože jsem vyrazili za tmy, poslední kilometry byly úmorné, přestože tahle trasa vedla z hor do nížin a nebyla kopcovitá (v porovnání s předchozími trasami). V Alquezaru jsme se měli asi rovnou ubytovat, ale chtěli jsme vybrat peníze z bankomatu a tak jsme šli rovnou do města. Bankomat byl mimo provoz. :-D Tak rychle do kempu a k bazénu. Ten byl teplý, ale byla tam taková pololehátka a hlavně, už jsme nikam nemuseli jít. :) Večer jsme se dali do kupy a vyrazili na večeři a PIVO. Navíc byly některé stavby krásně nasvícené. 

u bazénu

Alquezar

První, nenáročný výlet směřoval ke středověkému mostu. Těch jsme za celou dobu viděli minimálně pět. Okoukli jsme ho a šli se koupat. Z koupačky jsme šli rovnou na večeři a výjimečně jsme si nedali pivo, ale Sangrii.

Další den jsme se šli podívat na naše druhé jeskynní malby (první byly u Rodellaru). Byl tam krásný jelen a cestou zpět ještě další jeskyně s asi liškou. Odpoledne jsme se byli koupat zase na jiném místě, u jiného středověkého mostu.

Najdi lišku!

Program následujícího dne byl odpočinkový, abychom nabrali síly na následný dvoudenní výlet na vzdálenější jeskynní malby. Tak jsme navštívili památky v Alquezaru a odpoledne se šli, jak jinak, zase koupat.

Tohle nechápeme. :)

kamenitá ulička

Dvoudenní výpravu za jeskynními malbami jsme zahájili opět návštěvou středověkého mostu. :-) Tentokrát to byl El puente del diablo - Ďáblův most. Prý jim tam při stavbě ďábel něco provedl. V plánu jsme měli dojít do údolí s malbami, prozkoumat ho a navečer, až bude chladněji, navštívit jednu jeskyně na jedné straně a druhý den ráno cestou zpět do Alquezaru zase jeskyně na druhé straně.

Údolí bylo nádherné, plné brodů a panoramat skal s jeskyněmi.* Výše proti proudu byl krásný průplav, zaniklý mlýn a náhon a taky pramen.

*Nejde o jeskyně, kam by se dalo vlézt, spíš o takové výdutě, často ve velké výšce.

Tady tvořili pravěcí lidé.

Tady jsme přečkali přeháňku.

pravěké úly

Spali jsme u vody, tak nebylo vedro, ale zase bylo ráno chladno, nechtělo se nám ze stanu a zase jsme docházeli skoro úplně na kaši. Taky jsme se zdrželi ranním čajem, ale oproti třeba Mallorce jsme si ho skoro nedělali a chtěli jsme držet tradici. :-) Došli jsme jen k mostu z prvního dne a tam jsme se do večera koupali a poslouchali podcasty. Ty nám hodně pomohly i v kopcích. Večer jsme poprvé nešli na večeři do městečka, ale do restaurace hned u kempu a taky jsme si moc pochutnali.

Zbývala nám dvoudenní cesta do Barbastra přes Castillazuelo. Stanovat se nám nechtělo, tak jsme našli penzion a druhý den už se nám nechtělo ani šlapat, tak jsme z Castillazuela do Barbastra dojeli autobusem. Ale první den jsme si poctivě odšlapali. Bylo to sice jen 17 km a hodně z kopce, ale bylo čím dál tepleji.

Barbastro se nám moc nelíbilo. Pěkná tam byla jen katedrála a muzeum, ale centrum i uličky špinavé a nehezké, tak jsme se už po obědě přesunuly zpět do Huescy do kempu. Kemp byl kousek od vlakového i autobusového nádraží a v ceně kempu byl vstup do bazénu, který byl hned vedle. Taky jsme se rozšoupli v Mercadoně. Jsou tam levná vína, škoda, že jsme byly do letadla omezeni váhou. :-)

Mrtví lezou z hrobů :-D

Svatý - zahradník

kóma v Barbastru

přepadení supermarketu

Pájin vynález proti mravencům.

Ráno jsme se v klidu pobalili a jeli vlakem do Zaragozy, kde nás čekala poslední noc, tentokrát v hotelu. Navštívili jsme Aljaferíu (maurská pevnost), omrkli zastávku busu na letiště (a u ní si dali výbornou italskou zmrzlinu) a prošli znovu staré uličky. Ráno na letiště a tradá domů. Během letu byla ošklivá asi turbulence, kde se letadlo o kus "propadlo" a i letušky ječely.

Aljafería

děsivý lev :-D

Je čas odletět. :-D

Co jsme prošli.