Po třech letech další Přejezd, opět na nové trase. Tentokrát z blízkého Nového Města pod Smrkem do Brumova-Bylnice, městečka kdesi na Valašsku. Tohle píšu s necelým týdenním odstupem a pořád mi přijde šílené, že jsem to ujel na jeden zátah jen s krátkými přestávkami.
***zdravotní okénko***
Kyčle mě od léta zlobily, ale už asi vím, v čem byl problém. Musel jsem zkrátit odraz, protože při dlouhém odrazu jde noha tak daleko, že už to vnitřní břišní a další svaly neudrží, práci přebírá kyčel a ta to nezvládá. Ale to ještě nebylo všechno, protože to, co jsem považoval za krátký odraz, byl pořád ještě dlouhý. Takže teď dělám proti období před rokem pidiodrazy, ale funguje to. Kratší odrazy (podobně jako frekvenční šlapání na kole nebo běh s vyšší kadencí kroků) znamenají rychlejší dýchání. Nebo delší pauzu mezi odrazy, ale to mi moc nejde. Dřív jsem udělal jeden dlouhý odraz a pak se chvíli kochal. To už dělat nemůžu, tak udělám pár krátkých a potom se kochám. :-) Záludné jsou třeba vrcholy kopců, kdy to svádí se před vrcholem hodně odrazit a už ho vyjet. Jenže takových kopců je na trase třeba 60 a pak se to zase projeví. Už to bylo celkem dobré, ale jak byla cca 3 týdny před Přejezdem velká vedra, tak se hůř dýchalo a zase jsem sklouzl k delším odrazům. Takže to potom bolelo a z Přejezdu jsem měl obavy.
***konec zdravotního okénka***
Na startu jsme se my, větší část pivního jádra LKG, sešli už ve čtvrtek večer. Michal dorazil až v pátek chvíli před startem, aby se mohl vyspat doma. Holky si zašly na večeři, potom jsme šli na pizzu, kterou si daly na půl a vzaly na cestu a potom jsme si dali pár napěněných piv. :-) Takže tak 2 piva každý.
Před startem jsem si říkal, že by bylo fajn jet se Zdeňkou, protože máme podobné tempo. A taky, kdyby byla přede mnou, tak bych ji chtěl dojet a kdyby byla za mnou, tak možná ujet. :-D Tak jsme se nezávazně domluvili, protože já během Přejezdu dělám delší pauzy a ona zase byla po nějaké střevní chorobě a prostě jsme tomu nechali volný průběh.
Od startu jsme jeli kus s Renat, ale potom jsme ji nechali za sebou, protože jinak bychom ji asi utavili. Nemělo cenu to hrotit, celý závod byl před námi. A sama říká, že se jí samotné jede dobře. Navíc jí dělal support manžel, takže sama vlastně tak úplně nebyla.
Jizerky jsme přehopkali levou zadní a následoval dlouhý sjezd. Před Jilemnicí už jsme měli za sebou cca 50 km. Bohužel někde mezi Jilemnicí a Dvorem Králové se ozvala rána a Zdeňce praskl drát. Ještě předtím jsem na benzince zjistil, že má měkké přední kolo, ale tohle bylo mnohem horší. S jedním prasklým se jet dá, ale nesmí prasknout další, hlavně ne vedlejší a už vůbec ne ve sjezdu. Takže Zdeňka zavolala manžela na telefonu a ten našel servis ve Dvoře Králové. Celá ta anabáze obnášela celkem tři servisy, kde v prvním na ni byli hnusní, ve druhé byli neschopní a až ve třetím pořídila. Já mezitím pokračoval dál s tím, že stejně zastavím v nějaké kavárně nebo na oběd. Co mě překvapilo, to byla svačící Renat na autobusové zastávce, pořád ve Dvoře Králové. Seděla tam jako by se nechumelilo a já koukal jako puk. Přitom jsme stavěli jen na svačinu, na kafe, dohušťovali kolo, zkoumali prasklý drát,... :-D
Cukrárnu jsem hledal, ale potom mě na sladké přešla chuť. Potom jsem měl chuť na pořádný oběd (čti pořádnou porci těstovin nebo rýže), ale taky nic. Nakonec jsem to zapíchl v prvním pořádném stínu na trase a tam jsem něco přes hodinu ležel a odpočíval (zhruba 30 km za Dvorem Králové). Nejdřív kolem projela Renat a potom dorazila i Zdeňka, která chudák jela kudlu, abychom zase mohli jet spolu.
.jpg)
Potom jsme jeli na pohodu a Zdeňka to velice kvitovalala. Pomalu, opravdu pomalu se blížil kontrolní bod na 190. kilometru. Tam to bylo skvělé - pivo, moje taška s dobrotami, posezení, kofola a kyselé okurky. :-)) Taky mi tam došlo, že jsem si tento i minulé přejezdy mohl nechat věci na spaní na kontrolním bodě a jet tedy nalehko. Na druhou stranu, 200 km neujedu každý den a nevěděl jsem, jak na tom budu a ten spacák, karimatka a oblečení na spaní zase tolik neváží. Předchozí ročníky byly kontrolní body blíže startu.
Z kontrolního bodu jsme vyjížděli už za šera se zapnutými světly a otázka, zda se od Zdeňky odpojit a jít spát se stávala aktuální. Pro hovořil fakt, že jsem zatím nikdy přes noc nejel. Jen jsem nějak přežil noc jako doprovod Honzy 12 na Ultrabalatonu, ale to jsem hned ráno šel spát. Proti zase to, že jsem sice měl předem vytipovaná místa na trase, kde by se spát dalo, ale ta nejbližší byla vlaková zastávka a altánek u řeky, což znamená chlad od vody. A zatím se mi jelo dobře. Měl jsem cestou krize, kdy jsem nemluvil a byl rád, že jedu, ale Zdeňka pořád něco brebentila a tak jsme nakonec na tu vytouženou non-stop otevřenou Orlenku v Prostějově (kterému Zdeňka říkala Přerov :-)) ) přece jen dojeli. To bylo půl čtvrté ráno. Chvíli do rozbřesku. No a se sluncem nebo alespoň větším světlem to hned jde lépe. Světlo potlačuje melatonin, který způsobuje ospalost, do toho mega cappuccino a navíc jsme to vytunili hudbou (Ventolin), takže se nám jelo krásně. A do cíle chybělo už "jen" něco přes sto kilometrů. Následovala placka, která by při jízdě v jednom byla dost otravná a kdybych spal, tak to pojedu na slunci. Další závažíčko na vahách, proč nespat. :-)
Dali jsme další přestávku - druhou snídani. :-D Pozvolné, ale nekonečné stoupání začalo v Otrokovicích, ale po odbočení před Vizovicemi to teprve dostalo grády. Nevím už přesně kde, ale někdy dopoledne Zdeňce zase rupnul drát. Zase na zadním a na stejné straně. Ale říkala si, že to dojede. Ale v mírném stoupání nad Vizovicemi prdnul druhý. Kolo rámem prošlo, ale na konci trasy nás čekaly velké kopce a bylo by to o držku. Tak volala Michalovi a po menším domlouvání byla domluvená náhradní koloběžka. A v rámci těch telefonátů nám domorodec poradil lepší trasu, než jsme měli v plánu. Těch tras z Otrokovic bylo totiž postupně ve hře asi šest a přiznám se, že mě už nebavilo řešit, jestli je jedna o tři km delší a jiná má o 50 metrů menší převýšení. Než dorazila náhradní koloběžka, kousek jsme ještě popojeli. Na nové Michalově koloběžce to Zdeňce jelo krásně. Za prvé je ta koloběžka lehoučká a za druhé byla nasraná na ty dráty. :-))
A potom jsme byli oba nasraní na ty kopce, které jsme posledních 30 km museli přejet. Nejlepší byl kopec se sklonem 17 %. V obci s šíleným názvem Štítná nad Vláří-Popov nám někdo řekl, že teď už to bude za odměnu a nebylo. Nejspíš jsme měli jet po cyklostezce, ale nějak nám došli mentální kapacity. :-) Trochu oba, ale Zdeňka asi víc, jsme chtěli dojet do kulatých 33 hodin, ale pár kilometrů před cílem do úplně nevypadalo, že to stihneme. Ale nakonec jsme se kousli a máme to za 32:59. :-D
Hned po dojezdu nám Michal, výživový specialista :-D, přinesl každému pivo a potom jsme tam ještě chvíli zevlili a až když jsem začal usínat u jedení bagety, poslali mě do postele. Dobré je, že na to pivo byla i chuť. Minulé Přejezdy, i když jsem cestou spal, tak nebyla v cíli chuť vůbec na nic. Potom jsem šel tedy spát, ale po chvíli (alespoň mi to tak připadalo), mě Zdeňka vzbudila s tím, že Renat se blíží do cíle a že jestli chci být u toho. No jasně že jsem chtěl! A byla další piva. :-D :-D
Skvělé bylo, že nebylo vedro, nebyly křeče, jen mě trochu brněly dlaně, ale vyřešil jsem to rukavičkami, které jsem pro tento případ měl s sebou a ke konci jsem měl omlácená chodidla, ale nic hrozného. Druhý den ráno nejvíce bolely achillovky, ale daly se rychle rozhýbat a ještě jsme si zajeli do Penny pro něco dobrého.
