pondělí 29. srpna 2011

Týden 22. - 28.8. - Roháče

Dovolenou v Roháčích jsme plánovali předem i přesto, že jsem nevěděl, jak po ultra budu vypadat. Byl to trochu risk, ale dopadlo to pobře. Pondělí po závodě bylo volné a večer jsme vyrazili směr Slovensko. Do teď jsem nikdy lůžkovým vozem nejel a zase asi dlouho nepojedu. I přes klimatizaci na maximum jsem se potil jako vrata od chlíva a okno otevřít nešlo. Cesta zpět byla podobná s tím rozdílem, že klimatizace chyběla úplně a větralo se oknem, které se pořád samo zavíralo. Kdyby nebyla taková vedra, asi by to bylo fajn, ale takhle to bylo peklo.

Do Zverovky do Hotelu Primula jsme dorazili v úterý ráno kolem osmé a recepční byla tak hodná, že nás hned ubytovala i přestože se ubytovává obvykle od 12 hodin. Rovnou jsme tedy vyrazili na první tůru. Bylo teplo a asfaltka vedoucí k bývalé Tatliakově chatě se zdála nekonečná, ale od ní už to bylo pěkné. První den jsme obešli Roháčská plesa a do údolí sešli kolem Roháčského vodopádu. Navečer jsme ještě museli jít pěšky ze Zuberce, protože se nám nechtělo čekat 2 hodiny na další autobus a tu čokoládu jsme přece koupit museli. :-)

Druhý den jsme vyrazili na hřebenovku Rákoň - Volovec - Ostrý Roháč - Plačlivé - Tri Kopy - Hrubá Kopa - Baníkov. Z údolí vypadá cesta mezi těmi vrcholy tak na 20 minut, ale je to docela štreka a ještě k tomu byly na mnoha místech řetězy. Když mám pod zadkem skálu, tak mi nevadí, ale když jen prázdno, tak se docela bojím. Ale všechno jsem přelezl a přežil. :) Dolů jsme šli stejnou cestou kolem vodopádu, protože jinak bychom museli delší cestou kolem ples a mraky věštily bouřku.

Třetí den jsme šli na minitůru na sedlo pod Osobitou. Celý vrch té hory je chráněný, ale pohled ze sedla je taky krásný. Nahoře jsme posvačili, Zuzka se snažila opalovat a pak jsme sešli zpět do Hotelu. Pořád mě bolely paty z ultra, takže jsem nedobrovolně trénoval nášlap na špičku a kopce někdy raději sbíhal, než scházel.

V pátek jsme jeli zase domů. Byla to taková krátká dovolená, ale bylo krásné počasí, nádherné výhledy a víc bychom toho asi stejně nenachodili. Jídlo dobré, jen brambory v Hotelu Šindlovec vypadaly jako z předchozího dne a pivo bylo hodně pod míru. Ale jinak nám všude chutnalo. A navíc dávali ráno v televizi Zuzčinu oblíbenou doktorku Quinnovou a večer Futuramu a Simpsonovi, takže se dalo bezvadně vegetit.

Fotek máme hromadu, tak sem dám jen pár a všechny jsou na rajčeti. V sobotu jsem dal lehce plavčo a v neděli kolo. To ale oproti plánu moc lehké nebylo, protože jsem na něm pořádně 14 dní neseděl a tak jsem to docela kulil. Za týden nás oba čeká Nike desítka, tak musíme rychle něco natrénovat. :-)

první den



pleso

druhý den


na Ostrém Roháči


vrcholovka na Plačlivém (nejvyšší hora hřebene)

Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé


geodetka se nezapře :)

Osobitá



a něco pro Ječmínka :-D


a nakonec "trénink" za posledních 14 dní

pondělí 22. srpna 2011

10 lužických sedmistovek - takové ultra proběhnutí

Jsou závody, u kterých víte, že je zvládnete a jsou závody, ze kterých máte respekt. U těch prvních znamená špatná shoda okolností jen o něco horší čas a nedokončení jen v extrémním případě a u těch druhých se s nedokončením počítá jako s nepříjemnou, ale reálnou alternativou. No možná to neznáte, protože se na závody, na které nemáte natrénovanáno nehlásíte :). Ale já si zase jednou chtěl zkusit něco nového, netradičního a cítit po dlouhé době respekt k závodu. Po krátkém rozhodování a kontrole termínovky padla volba na závod 10 lužických sedmistovek (web). Jde o první ročník dvoudenního běžeckého závodu, kdy se první den běží cca 60km a 6 vrcholů nad 700m a druhý den cca 40km a zbývající 4 vrcholy. Vypadá to nějak takto:

červeně první etapa, modře druhá


Na místo závodu jsme dorazili se Zuzkou už v pátek, najedli se, zaprezentoval jsem se a počkali jsem na poučení před závodem. Oba organizátoři - Martin Hunčovský a Petr Solnička - jsou sympaťáci, poučení proběhlo hladce a mohli jsme se jít tedy vyspat na první etapu.

na startu

1. etapa

Občerstvovačky měly být na každém 7.-10. kilometru, nebylo tedy potřeba brát toho moc sebou. Vzal jsem si jen bidon s trochou vody, BCAAčka, Anticrampy a jednu musli tyčku pro případ, že bych někde zakufroval. Pak ještě mapu a foťák. Mapa nakonec nebyl vůbec potřeba, protože značení bylo vynikající a musli tyčka tím pádem také ne. Start byl ráno v osm hodin a startovní pole devíti závodníků (z toho 2 žen) se rychle roztrhalo. První skupina byl Dan Orálek :-), druhá dva chrti, třetí já, Jarča a Petr Syblík a za námí zbytek. Řekl jsem si, že 60 kilometrů není žádná sranda a určil jsem si tepovku 140, do které jsem chtěl běžet většinu prvního dne závodu. Občas bylo sice těžké nechat si utéct Jarču, ale brzy jsem zjistil, že ji seběhnu v pohodě z kopce. Petr byl nejdříve za námi, pak nás předběhl a pak zase my jeho. Na první občerstovačce za Polevskem se za námi objevil zabloudivší Dan a zase zmizel v dáli. Několik dalších kilometrů jsme běželi s Jarčou v těsném závěsu. Pak následovala odbočka na Křížový buk, kde se to zvedalo a tak jsem ji zase pustil před sebe. Na Studenec (20.km) jsme doběhli skoro nastejno, ale v seběhu jsem jí zase o kousek utekl.

seběh ze Studence

Pak následovala dlouhá cesta lesem vlnitým terénem až pod Jedlovou (35.km). Stejně jako Studenec, i Jedlovou a všechny další kopce bylo v některých pasážích lepší chodit. Sem tam jsem udělal cestou na Jedlovou nějakou tu fotku, nahoře se občerstvil a seběhl kolem Tolštejna dlouhým nepříjemným seběhem do údolí. Zbývalo nějakých 39 kilometrů, tak jsem si řekl, že si dovolím tepovku do 145. Když pozdějí zbývalo cca 20km, zase jsem to posunul na 150.

panorama z Jedlové

Následoval výběh lesem na Pěnkavčí vrch (42.km), který je zalesněný a tedy turisty málo navštěvovaný. Přesto jsem potkal skupinku Slováků, kterou jsem pak potkal ještě dvakrát. Z Pěnkavčího vrchu to bylo kousek dolů na občerstvovačku a zase nahoru na Weberberg (45.km), který je taky zalesněný.

cesta na Pěnkavčí vrch

a jeho vrchol

Pak zase zpátky na občerstvovačku a pak směr Luž. Na ni vedla krásná cestička, která byla po nedávných deštích měkká, ale ne zase bahnitá. Prostě ideální. S přibývajícími kilometry byl totiž povrch cest čím dál důležitější. Hlavně při sebězích. Bolely mě paty ze strany, kde jsem správně tušil puchýře, jinak bolely nohy tak nějak celkově, ale žádná přesně lokalizovaná bolest jako např. vaz v koleni mě nepotkala. Paty by asi tak nebolely v krosových botách, ale podíl silnice byl vysoký a tak by zase bolela kolena, takže si člověk nevybere.

Cestou na Luž jsem potkal dost turistů, včetně "mojí" skupinky z Pěnkavčího vrchu. Výběh na Luž (49.km) byl cik cak a docela to uteklo. Nahoře jsem vyfotil pána jeho foťákem na kinofilm a hned zase běžel dolů. Ještě jsem se tedy zapsal do protokolu, který byl na každém vrcholu a vyplňovali jsme tam čas, kdy jsme tam doběhli a podpis. Taky hned člověk viděl, kolik je lidí před ním. Ale to se neměnilo (přede mnou 3 muži). Dole pod Luží byla další občerstvovačka stejně jako ostatní vybavená Coca-Colou (3x hurá), minerálkou, banány, sušenkami, rozinkami, ionťákem a dalšími pochutinami. Bral jsem jen banány a colu s vodou a sem tam sušenky. Pak přišel druhý dlouhý seběh dne a to do Dolní Světlé. Už to nebylo ono. Bolely mě paty zespodu a tak jsem byl rád, když přišla rovinka do Krompachu. Ta byla sice nekonečná a Krompach ne a ne se blížit, ale byla to zase pohodovka. Ani po seběhu z Luže jsem totiž nepotkal žádného závodníka, respektive Jarču, která byla za mnou a tak jsem šetřil síly na druhý den. Cestou do Krompachu jsem dal preventivně Anticramp a BCAAčka a blížící se místo cíle jsem poznal podle Martinova hlasu z megafonu. Bylo to fajn, ale ještě jsem měl před sebou výběh (no spíš výšlap :)) na Hvozd.

Hvozd

Chvíli mě doprovázel Petr Solnička na kole, tak to byla příjemná změna, ale pak po té prudké asfaltce na německé straně jsem zase běžel sám. Nahoru to ještě šlo, ale pak dolů jsem běžel chvilkami i pozadu. Na Hvozdu (60.km) bylo turistů požehnaně a ještě pár dojíždějících cyklistů z Xterry. Jakmile jsem seběhl tu prudkou asfaltku, napálil jsem to pod pět minut na kilometr a mířil do cíle. Bylo to sice z kopce, ale kulil jsem to paty nepaty. V cíli bezva atmosféra, chvála z megafonu, sekt, jídlo, pití a sprcha. Pak krátký pokec s kluky, co doběhli přede mnou a pak odvoz do Radvance, kde jsem se trochu vyplaval, zalepil puchýře, namazal nohy koňskou mastí a šli jsme se se Zuzkou najíst. Opravdu jsem byl rád, že v první etapě nenastal žádný problém s nohama.

cíl první etapy

V cíli první etapy (63,5km /1896m převýšení) jsem byl po 6 hodinách a 52 minutách a na 4. místě. Je to včetně občerstvovaček, focení apod. Přede mnou byl Mirek s časem jen o cca 9 minut lepším. To jsem ale věděl stejně až když jsem ho potkal při výběhu na Hvozd (on už sbíhal) a sprintujte si na Hvozd. :) Večer bylo poučení o další etapě, ale vzhledem ke kvalitě značení ani nebylo moc potřeba.

2. etapa
V neděli ráno i přes všechna ošetřovací úkony nohy samozřejmě bolely. Ono pár 25-kilometrových běhů a týden v Alpách není tak úplně ideální trénink na ultra. Nejvíc bolely paty. Puchýře taky, ale ty nejsou nic hrozného a i ty paty jsem pak docela rozběhal. Svaly a kolena v pohodě, takže hurá na start. :) Už před startem jsem nenápadně zkoumal Mirkův zdravotní stav. Zavázaná kolena vypadala slibně a sám říkal, že ho to někde chytne a bednu mi nechá. No nechte se překvapit.

start druhé etapy :)

Start byl o hodinu dříve, tj. v 7:00. Mělo to být 44km, ale bylo to jen 39. Přesto jsme to první 4 závodníci napálli docela rychle. Byl tam Dan Orálek, který nám opět hned utekl, ale oproti sobotě jsem se už tolik nepotřeboval šetřit a přestože jsem to šel na tepy, tak jsem se držel s dalšími dvěmi závodníky - Michalem a Mirkem. Michal byl v Sobotu druhý a Mirek třetí. Prvních deset kilometrů do mírného kopce jsme měli za 53 minut. Tedy já s Mirkem, Michal nám zase utekl. Pak následoval výběh na Bouřný (12.km), který byl kamenitý a seběh byl tedy lahůdka. Z běhu po patách jsem přešel tedy na dopad na celé chodidlo (v tom seběhu) a ten jsem si udržel i pak na rovině. Byla to příjemná změna, ale musel jsem přejít zpět na paty, protože jinak bych pravděpodobně nedokončil. Ale vždy, když byly vhodné podmínky (z kopce a ne moc kamení), tak jsem této úlevy pro paty využil. Mirek si pořád stěžoval na koleno, ale při každém z mých asi 4 trháků mě uvisel a to i z kopce, což podle jeho stěžování teoreticky neměl. :) Na občerstovačce pod Velkým bukem (18.km) se po zastavení málem nerozeběhl a tak jsem mu kus utekl (ale cítil jsem se zároveň blbě). Takže jsem byl vlastně rád, když mě zase doběhl a v podstatě až do cíle jsme běželi spolu. Na naše individuální časy to mělo dobrý vliv, protože jsme se trochu hecovali a i navigace byla lepší. Z Velkého buku se běželo po asfaltu z kopce, takže zase nic moc. Na občerstovačce pod Malým Bukem, která byla zároveň pod Klíčem už raději Mirek nezastavoval a pobíhal se a tam. Výběh na Malý buk byl docela zdlouhavý, protože se běželo po asfaltce nahoru, pak dolů a až pak byla odbočka na lesní cestu vedoucí na vrchol. Byl to stejně jako Bouřný vrchol bez výhledů. Pak seběh zpět na občerstvovačku, kdy už jsem kdykoliv to šlo běžel po krajnici po měkkém jehličí.

seběh z Malého buku

Výstup na Klíč (30.km) proběhl pohodově, nahoře jsme se vyfotili a sešli dolů. Běžet se tam moc nedalo, protože tam kameny trčí na všechny strany a nohy už byly dost zmordované na to, aby vybalancovaly případné špatné našlápnutí.

výstup na Klíč


na Klíči

Ale pod Klíčem jsem za to zase vzali a tempo dne 6:47 jsme do cíle stáhli na 6:29. Do Nového Boru jsme běželi svižně, Borem pak přímo rychle (pod 4min/km). Pak do kopečka k lesnímu hřbitovu zase spolu pomalu, ale nahoře jsem natáhl krok a chtěl jsem aspoň tu druhou etapu vyhrát a Mirkovi jsem utekl asi o 50m a náskok zvyšoval. Pak se z lesa vynořil Petr Solnička a doprovázel mě na kole. Naštěstí byla jeho komunikace jednosměrná a tak jsem to bez rozptylování dál valil a do cíle doběhl v čase 4:07:30 (38km / 1054m převýšení).

v cíli

Zase sekt, gratulace od organizátorů a jejich pomocnic. Počkal jsem na Mirka, poděkovali jsme si za spolupráci a šel jsem do chatky vzbudit Zuzku. :-D Pak zase plavčo, mazání, jídlo a pak jsme počkali na vyhlášení, kde jsme všichni dostali krásné medaile a diplomy se svou fotkou. A pak se jelo domů. Cesta na vlak tedy v tom teple nic moc, ale přece si nebudu po takové štrece stěžovat na pár kilometrů chůze. :)

Dokončili všichni, kteří startovali a všichni vypadali spokojeně. Ale ty nohy v pondělí. Když došlápnu na patu, bolí mě pata a když chci patám odlehčit, bolí mě achilovky a lýtka. O schodech pozpátku ani nemluvím.

Fotky Petra Syblíka a moje. A ještě od Dana Orálka tady:

úterý 16. srpna 2011

Týden 8. - 14.8. - aneb Tarahumancem :)

Kdo mě zná, ten se lekl titulku a myslí si, že mi přeskočilo. :-)

Ale není to tak zlé. V týdnu po knedlíkovi jsem měl pro změnu zase odpočívat a v pondělí jsem byl jen lehce vyplavat a večer klusnout se Zuzkou.

V úterý bylo v plánu volné kolo a když jsem se z něj vracel a projížděl Českým Dubem, kde bylo mokro po dešti, prd ho a defekt. No náhradní duši jsem měl, ale jak člověk pořád šibuje s koly, tak jsem měl jen bombičku místo pumpičky a to jen jednu. No tak jsem vyndal střep, vyměnil duši, zkusil použít pumpičku a všechen vzduch utekl. :) Tak jsem čekal na nějakého okolojedoucího cyklistu. Bylo hezky, tak jsem byl plný optimismu a taky že jo, za asi 15 minut jsem odchytl cykloturistu. Trochu jsme kolo nafoukli, ale nezdála se nám skřínutá duše. Tak zase sundat a nandat lépe a druhý pokus o nafouknutí. Ale ejhle, ulomil se ventilek. :) No kolega měl lepení, tak jsme zalepili tu píchlou duši, nafoukli a rozloučili se. Ujel jsem asi 3 kilometry a duše zase prázdná. Široko daleko nikdo, připozdívalo se, tak co teď. Samozřejmě jsem ten den neměl s sebou mobil a tak jsem zul tretry a ponožky, připevnil je na hrazdu a šel do Hodkovic s tím, že tam sednu na vlak nebo v lepším případě vysomruju duši v cyklistické hospůdce na kruháči. Nějak to neutíkalo, tak jsem občas pár desítek metrů popoběhl. Asi po dvou kilometrech tohoto indiánského běhu jsem začal trochu cítit lýtka a říkal si, že to není před Doksymanem úplně nejlepší příprava. Ale domů jsem se nějak dostat musel a kromě lýtek se mi běželo dobře. Ještě k tomu se mi vybil Garmin a jak se vybije technika, je to pro mě konečná. :-D No nebudu vás napínat. Po dalším cca kilometru mi zastavil silničář, nabídl duši a půjčení pumpičky a pak už to šlo hladce až domů.

Druhý den jsem cítil lýtka, ale bez problémů jsem dal plánované 4x 4km stupňovaně do tempa půlmaratonu. Po prvním úseku mačkám tlačítko Lap a nic. Tlačítko zůstalo zmáčklé. Hned panika, katastrofické scénáře posílání Garmina na reklamaci a tak podobně. Chvíli jsem s tím bojoval, pak jsem to tlačítko poslintal a ono vyskočilo. Ale šlo pořád ztuha a pomohlo až doma umytí ve vodě. Asi nějaká kapka ionťáku či co a taková kalamita z toho. :-)

Ve čtvrtek přišel neopren, tak jsem s ním hned vyrazil na přehradu a super dojem. Ale ta lýtka, ta bolela jako čert. Sice úplně jiné svaly, než normálně při sportu používám, ale i tak to bylo nepříjemné. Ten den jsem ještě odjel volné kolo a odklusal volný běh.

V pátek jen kilometr v neoprenu na přehradě. Plánováno bylo 40 minut, ale voda měla tak 16°C a ze začátku mi trochu mrzl obličej a i přes dvě čepičky jsem nechtěl riskovat nachlazení před závodem. Večer jsem naběhl do sauny, na masáž, mazal koňskou mastí a v sobotu už byla lýtka mnohem lepší. To jsem dal jen rozjetí a rozklus před závodem a chystal se na závod.

Suma sumárum, nakonec to dobře dopadlo, ale nahnáno jsem měl. Na boso jsem se už dvakrát rozklusával před závody, ale vždy jen kousek a i tak jsem po závodě cítil lýtka jinak než kdybych se rozklusával v botách nebo nerozklusával vůbec. Na druhou stranu proč to občas nezařadit pro zpestření a posílení nohou. Je to trochu jako powerjóga. Taky není nezbytná, ale pomáhá. Hlavně si od občasného zařazení běhu v botách s tenkou podrážkou slibuji posílení lýtek a tedy lepší odrazovou fázi běžeckého kroku.

Vietnam FiveFingers :)

A všechno díky tomu humbuku kolem běhu na boso, bez kterého by mě to ani nenapadlo zkoušet a to by asi byla škoda. Taky bych se nedozvěděl, že výklus na boso po trávě je běžnou součástí tréninku a další zajímavé věci. Takže jsem na zkoušku koupil levné vietnamky a uvidíme, co bude dál.

pondělí 15. srpna 2011

Doksyman 2011 - Závod, který se povedl.

Na Doksymana jsem jel s tím, že ho pojedu podobně jako Mammothmana, který se mi povedl a to znamená kolo na tepy, abych pak neumíral na běhu. To se mi povedlo tak na 80%. Mohlo to být o maličko volněji a běh pak být o maličko lepší.

V depu jsem se potkal s Majkem a jeho špinavým kolem :), s Ricem, Milošem a Tomášem Eklem, kterého jsem neznal, ale on mě ano z blogu. Rozprava měla být podle časového harmonogramu v 9:30, ale nakonec byla až v 10:30, takže jako všude jinde chvilku před plaváním. Voda byla klidná, bez vln a krásně teplá (v neoprenu). Plavalo se na tři bojky jedno kolo, takže pěkná přehledná trať. Startovalo se ze břehu, tak jsem si stoupl do první řady (ale profíci byli vlevo, takže úplně první jsem nebyl) a bylo to dobře. Prvních několik desítek metrů se běželo vodou, pak podle délky nohou někdo plaval a někdo běžel. Měl jsem víceméně svůj prostor a držel se plavců přede mnou. Jednou jsem dostal jednu za ucho, ale jinak dobrý a Garmina mi nikdo neukradl. :) Taky mi zase někdo šmatlal po nohou, ale říkal jsem si že to asi nedělá schválně a pořádně jsem si přikopl až když to bylo potřetí. Zase proč se zbytečně vysilovat. Ke konci už mi trochu docházely síly. Přece jen jsem teď sice plaval, ale spíš regeneračně před závody nebo po nich a nebo techniku. Od poslední bojky ke břechu byly trochu vlny, ale ne tak moc jako loni. na břechu jsem hned odmáčkl a plaval jsem za 36:43. Oficiální čas s během do depa je pak 37:27 Takže můj zatím nejlepší čas ve vodě na půlce.

První depo se mi moc nepovedlo, protože jsem si zapomněl nandat číslo a jak jsem se pak rozběhl s kolem a číslem na řidítkách, tak jsem musel kolo položit, číslo nandat a zase pokračovat. Depo samotné bylo jinde než loni a tak byl i start a cíl plavání na jiných místech. Mělo to výhodu v tom, že po nasednutí na kolo se jelo jen po asfaltu a ne po té hlinité cestě s kamínky, kde pár lidí defektilo.

Kolo jsem začal klasicky na vysokých tepech, ale do dvaceti minut jsem byl na svých plánovaných tepech a jel si svoje. Dojel jsem Miloše a pak jsem se střídali a byli na dohled až do poslední obrátky, kde jsem mu ujel. A že to byl on jsem zjistil až v cíli, protože jsem ho podle hlasu nepoznal a podle oblečení, přilby a brýlí taky ne. :) No ale myslel jsem si, že to je někdo z blogu, tak jsme občas spolu něco prohodili, ale když říkal, že mu Garmin neukazuje co má, tak jsem ho poslal pryč, protože jedno stop & go už jsem měl za sebou. :) Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím. Předjížděl jsem dva závodníky a nějak nechtěli zpomalit. Před nimi byl další, za kterého jsem se chtěl zařadit, ale protože nezpomalili, zařadil jsem se za něj moc blízko a bylo to. No nic, ale je správné, že se to hlídá. Blbá je pak situace, kdy jede před vámi auto, před ním další závodníci a vedle vás motorka rozhodčích. nakonec jsem to auto přejdel a všechny před ním taky, ale chvíli jsem se vezl za ním, protože mi překáželi rozhodčí.

Zuzka má občas zajímavá přirovnání a ve své přilbě prý vypadám jako Hlavní postava z Černé zmije, tedy nějak takto:

Fakt nevím, kam na to chodí. :-D

Povrch až na jeden hnusný úsek (tam i zpět) pěkný, takže cyklistika byla příjemná. Po plavání jsem měl trochu náběh na křeče do zadní části stehen (asi z brodění se) a tak jsem dal hned jak to šlo Anticrampy a bylo to ok. Preventivně jsem je dal i v dalším kole. Druhé depo bylo už bez zádrhelů.

Na prvních pár set metrech běhu jsem poznal, že to kolo mohlo být o něco volnější, ale dalo se to. Dokonce i kopeček za cílem jsem vyběhl. Obrat přišel na poslední občerstvovačce před náběhem na silnici, kdy jsem si dal kolu (byla pravá Coca-Cola) s vodou, polil se vodou a po chvíli jsem potkal Zuzku, která mi hlásila, že je Majk kousek přede mnou. Když jsem se ptal, jak velký kousek, tak prý 5 minut. To mi přišlo jako dost, ale motivace to byla i tak dobrá. I samotný čas, který sliboval jasný osobák, pokud se nic nepokazí, by byl dobrá motivace, ale Majk ještě lepší. :-D

Majk

a po pár minutách já

Seběhl jsem ho v druhém kole na silnici a trochu jsem ho popíchl hláškou "Dělej kratší kroky", protože minule říkal, že ho dlohé kroky vyčerpávají. Na to zepředu zaznělo něco jako "A doprdele!" :) Pak jsem ho v pohodě předběhl, ale celý zbytek závodu jsem se ohlížel a bál se, aby se nekousl a nezaútočil. Třetí kolo už jsem zase trochu tuhl, ale pořád jsem předbíhal. jen už to nebyla taková zábava, protože jsem zdálky nepoznal, jestli předbíhám lidi, co jdou taky už do cíle nebo ty, co mají ještě kolo před sebou. V kopci jsem chvilku pokecal s Danem Zoubkem, který běžel pěkně pravidelně a pak jsem se dal na závěrečný sprint (no skoro :)). Kdyby to někdo kontroloval na Garmin Connectu, tak tím myslím ten konec těsně pod 4 min/km. :) Asi sto metrů přede mnou byla dvojice, která se navzájem hecovala a blížil jsem se k nim, ale do cíle je nedoběhl.

V cíli byl skvělý bezmasý těstovinový salát, melouny, banány, kola a tričko. Pak klasika - opláchnout se v Mácháči, vyprat neopren od písku a jít vegetit do depa. Před startem jsem si dal totiž věci do auta k závodníkovi, který to šel za cca 5:45 a tak jsem si tam roztáhl na zem podložku do depa, pod hlavu si dal sáček s tričkem a opaloval se. :) Ještě předtím jsem byl za Zuzkou, která se Bárou nemohla do areálu a poslal ji čekat na nádraží. Plánovaná merenda po závodě nebyla, protože Majk musel domů, Rico musel odvézt mamku a vůbec to nějak nevyšlo.

Celkový čas jsem měl 5:10:36.5, tj. o necelých 18 minut lepší, než starý osobák z Mělic a o 27 minut lepší, než loňský Doksyman.

Výsledky a fotky.

středa 10. srpna 2011

Nový neopren!

Tak konečně i já mám neopren, který mi padne, není krátký a nevypadá jako po útoku žraloka. Orca mi sloužila dobře celou sezónu, ale prostě to nebyla moje velikost. Neopren z druhé ruky už jsem nechtěl, protože bych musel hodně dlouho čekat, než by někdo prodával Helixe nebo nějaký jiný top neopren za cenu kolem 8 tisíc a ještě k tomu nepoškozený a v mojí velikosti. Skoro utopie. Nový Helix je už zase moc drahý (14.000,-Kč) a tak padla volba na model Reaction od Blue70 za 8.000,- Kč. Ještě jsem uvažoval o Orce Sonar (věděl jsem, že by mi sedla prodloužená verze toho, co mám), ale domluva s Petrem Vabrouškem mi přišla jednodušší. Tím nechci říct, že bych měl někdy nějaké problémy se zastoupením Orcy v ČR (dokonce mi rychle vyměnili špatně zvolenou velikost kombinézy), ale Vábr jezdí na závody a má ty velikosti v oku.

Ještě jsem trochu špekuloval, jak je to s řadami Natural a Positive Buoyancy, protože podle stránek Blue70 je pro plavce s padajícíma nohama spíše řada Positive B., ale jak Reaction, tak Helix jsou z řady Natural B. Petr ale psal, že mi Reaction udělá stejnou službu jako Axis a za o třetinu nižší cenu. A taky že nese stejně dobře nohy jako Helix, tak bylo rozhodnuto. Poslal jsem Petrovi míry a čekal na pošťáka.

Cestou z pošty jsem si říkal, jestli nebude Mko krátké, ale sedí skvěle. Na fotce to vypadá, že by mohly být trochu delší rukávy, ale to bych zase neměl kam dát Garmina. :)

OdkazBLUESEVENTY Reaction

Hned jsem naběhl do přehrady a zkusil plavat a seděl mi i ve vodě. Ramena jsou oproti Orce fakt krásně pružná. A provedl jsem "floating test". kdy jen ležím na zádech a nic nedělám. U Orcy mi padaly nohy dolů až mě to stáhlo pod vodu celého (i když pomalu) a u Reaction mám sice nohy šikmo, ale nepotopím se. Taky má vychytávku v podobě výstupků na záběrové ploše předloktí, které mají zlepšit záběr. Ale tomu nijak velkou váhu nepřikládám, hlavně, že nese.

Jo a co je nejdůležitější, červená barva se bude mezi ostatními plavci dobře hledat Zuzce s foťákem. :-D :-D

P.S. Prodávám Orcu. Koupil jsem ji za 2500,-, zalepil všechny díry a vzorně se o ni staral a tak ji chci prodat zase za 2500,-. Ale tady na blogu platí speciální bloggerská cena 2400,- :) Když se nikdo neozve, hodím to do bazaru. Je to velikost 6. Měřím 186cm a vážím 74kg. Kdyby někdo chtěl, můžu si změřit i další míry (rozkrok-krk, pas atp.). Tabulka velikostí tady.

pondělí 8. srpna 2011

Týden 1. - 7. 8.

Nechtěl jsem do titulku psát "další odpočinkový týden", ale je to tak. Je to teď samý závod a tak je potřeba se mezni nimi šetřit. :)

Po nedělní psychicky vyčerpávající cestě z Rakouska jsem dal pondělí volné. V úterý jsem byl lehce vyplavat a v rámci technických cvičení jsem zkoušel zmenšit hloubku, ve které je ruka při záběru. A výsledkem bylo krásné 13. místo po plavání na Železném knedlíkovi. :-D Ba ne, tak jednoduché to asi nebude. Odpoledne jsem dal necelých 40km volně na kole.

Ve středu ráno jsem vyrazil na houby s tím, že to bude tak na dvě, maximálně na tři hodinky. Nakonec to bylo na 5hodiny, protože jsem musel hlouběji do lesa, kde to nebylo vysbírané a pro příště si musím vzít jídlo a pití. Bára mohla pít z potoků a já k tomu neměl taky daleko, ale vlastní pití bude asi rozumnější. Odpoledne jsem dal zase volně plavčo.

Ve čtvrtek ráno jsem vybehl na volný klus přesunutý ze středy a odpoledne dal necelé dva kilometry v kuse v neoprenu. Akorát jsem si zapomněl čepičku, tak mě ke konci studila hlava pak jsem celý večer kýchal a smrkal.

V pátek jsem dal klasické rozjetí před závodem, rozklus před závodem a večer ještě saunu.

V sobotu byl závod a v neděli jsem jel z Děčína cestou necestou na biku do Mimoně. Recepční v ubytovně mě strašil přívalovými dešti, ale pršelo až ke konci po asi čtyřech hodinách cesty, tak jsem ani nevytahoval pláštěnku.

Tento týden budu muset trochu osedět zadek na Kuotě, protože jsem na ní neseděl ani nepamatuju.


neděle 7. srpna 2011

Železný knedlík 2011

V Děčíně na knedlíkovi jsem byl už loni, ale kvůli záplavám z něj byl duatlon a hlavně jsem se málem nedostal po závodě domů. Letos voda nezlobila a ze závodu byl zase triatlon. Letos mě doprovázela Zuzka coby fotograf a taky si jela zavzpomínat na své dětství, kdy řádila po Děčíně s kamarádkami.

u nádraží

Před závodem jsme prohodili pár slov se sOcketkou, která vůbec v kombinéze nevypadala tak hrozně, jak předem avízovala (jako Ječmínek už vůbec ne :-D). Spíš naopak - jako profi závodnice (kombinéza a neopren dělají divy :) ) a na poslední chvíli jsme ve čtyřech vytvořili tým s názvem Skrytá síla. :) Vzhledem k mé chabé paměti vím jen, že s námi byla Johari a ještě jeden kluk.

profíci při rozboru trati :)

Ač je knedlík sranda závod, není radno podcenit rozpravu. Hned po ní jsem se šel rozplavat, abych zjistil, jak je to vlastně s tím proudem. Fakt tam byl. :) Bylo nám doporučeno plavat rovně, aby nás na bojku, který byla šikmo vpravo, odnesl proud. Vzhledem k nedávným stížnostem od trenéra a poznámkách o babkách jsem se postavil dopředu. Jenže během chvíle se přede mě zase postavilo dalších pár lidí, tak jsem šel zase dopředu a zase se to opakovalo. Docela bych uvítal mlíko, od kterého se bude startovat nebo start ze břehu. Takhle jsme startovali skoro z půlky řeky. A ten jediný poctivec startující z koberce být nehodlám. Po výstřelu se všichni (v mém zorném poli) proti doporučení vydali rovnou na bojku, tak jsem to šmikl trochu doleva a na bojku jsem doplaval docela dobře, jen asi 3 metry za ní a vrátit se k ní nebylo ani nijak namáhavé. Pak tišinou s humusem zpět k první bojce a od ní do cíle plavání. Zase proud a zase kousek za výlez a tentokrát už se proti proudu plavalo výrazně hůř. Ale za most mě to neodneslo, takže v pohodě. Trasu plavání jsem popsal asi trochu chaoticky, takže tady je mapka.

:)

Depo bylo kraťoučké a docela rychlé. Zuzce se povedla pěkná fotka, která by mohla myslím aspirovat na titul "Ksicht roku". Na hraní s Garminem zase bohužel :) nebyl čas a tak jsem to prosvištěl za minutu a kousek a vyrazil na kolo.


Trasa kola byla stejná jako loni jen s malou zabijáckou vložkou. Nejdříve cyklostezka, kde jsem hákoval jako o život. Pak výjezd, kde mě sice ze začátku pár lidí předjelo, ale v tom samém kopci nahoře jsem jim to vrátil a ujel jim. Pak to bylo vlnité s hromadou bahna. Prvních pár bahenních lázní jsem se svými drapáky projel, ale pak mě stejně brzdil někdo pomalejší a v dalším bahně už jsem tlačil taky. Následoval výjezd lesní cestou, kde mi spadl řetěz, pak chvíli rovinka a sjezd, před kterým nás na rozpravě ředitel závodu varoval (mokrá cesta z pískovcových kamenných bloků). Začátek jsem jel opravdu opatrně, ale přišlo mi to v pohodě, tak jsem trochu zrychlil a pak začaly velké výmoly a volné kameny. Ale bez problémů. Když ta pískovcová cesta skončila, tak přešla do lesní cesty a až tam jsem to položil. Jel jsem pomalu, protože to bylo hodně technické, ale nějak jsem to neustál a ustlal si. Svůj podíl na tom má určitě i to, že sedlovka od minulého pádu někdy zajíždí a někdy ne a na knedlíkovi zrovna stávkovala. Byl to ale pád v rychlosti běžného běhu, takže žádná vražda. jediné následky byly odřená ruka, naražený malíček a odřený lak na zadní stavbě. Pak jsem ještě zjistil, že se mi tam utrhla zadní blikačka, ale hlavně, že jsem byl já, kolo a Garmin celý :). Tak jsem naskočil a mírně otřesen dojel kopec dolů. Pod kopcem se zase najelo na cyklostezku a ač jsem se snažil dojet střídající dvojici, neměl jsem šanci. Zezadu mě taky nikdo nedojel, tak jsem jel celý úsek po cyklostezce sám.


Pak byla ještě okružní jízda parkem a brod přes dva přítoky Labe, který se dal protlačit nebo kolo přenést, ale vzhledem k proudu jsem raději tlačil a občas poponesl. Druhé půlminutové depo bylo taky bleskovka a už jsem vyrážel na běh.


Běh byl pětikilometrový. Resp. měl být, ale pár lidí včetně mě zabloudilo a mělo ho delší. Přestože jsem běžel trasu běhu loni, nechal jsem se zblbnout závodníky před sebou a místo na schody na most běžel rovně a doběhl jsem skoro až k brodu. Byli jsme dva a tak jsme to tam otočili a ztratili tak asi 5 minut. Zase jsme ale pak pěkně sbíhali ostatní. :)

Na lanové vložce se dalo získat pár vteřin k dobru, tak jsem se snažil být nahoře co nejrychleji a povedlo se mi být za zábradlím, když byl borec za mnou ještě před ním. No aspoň takový malý úspěch. Následoval přeběh mostu, seběh do parku a výběh na zámek a ještě kolečko parkem a do cíle. Celý běh jsem běžel s pícháním, což jsem po kole s vysokou tepovkou čekal. Ale bylo to krátké, tak proč se trochu nepotrápit.


V cíli koláče, melouny a všecho dost. Guláš byl bohužel s masem, tak jsem si dal jen pivko a šel se umýt do Labe. V kategorii jsem byl 27. (Kdyby, jó kdybych nezabloudil, tak jsem 21. z 60 závodníků a pozor, z vody jsem lezl třináctý. :) Náš tým Skrytá síla skončil na krásném bramborovém místě (ze sedmi). :-)

Po umytí a uklizení věcí jsem se šel ubytovat na ubytovnu a šli jsme se Zuzkou a Bárou na procházku na vyhlídku Pastýřská stěna. Říkali jsme si, že nevíme, jak budem lézt po Roháčích, když nevyjdeme skoro ani tohle, ale nějak to snad dopadne.


Po procházce jsem zuzku odvedl na vlak a šel se na místo startu podívat, jestli tam ještě někdo je nebo jestli už všichni odjeli do hospody. Ještě tam lidi byli, tak jsem pomohl se skládánáním stanů a jelo se do Kocandy. Na afterpárty mě lákali už loni, ale jak byly ty povodně, tak bych se pak nedostal domů a navíc jsem měl čočky a ráno bych neviděl. Takže letos jsem s tím už počítal a domluvil si ubytování a naplánoval na neděli ráno trasu z Děčína do jablonného na kolo, abych spojil příjemné s příjemným. Hospoda byla pěkná, měli jsme zamluvenou celou spodní terasu a bramborák byl taky výborný. I gnochi, ale těch mohlo být trochu víc. :) Spát jsem šel až kolem půlnoci a to je na mě docela zázrak. Taky mi chtěli dát nějakou cenu pro závodníka z nevzdálenějšího místa, ale když jsem odmítl nalezenou mikinu a rukavičky, tak mi chtěli dohodit nějakou paní od stolu odložených žen a to už radši tu mikinu. :-D

Suma sumárum: Kolo bylo zase o držku a potvrdilo se mi, že xterry budu jezdit výjimečně. Atmosféra skvělá, afterparty taky.

Výsledky tady a fotky tady.

pondělí 1. srpna 2011

TriZell triatlon

Když jsem na stránkách cestovky, od které jsem byl na soustředění, viděl termínovku závodů, řekl jsem si, že by to bylo moc komplikované a o závodu neuvažoval. Ale červík hlodal a nakonec jsem se přihlásil s tím, že když bude den závodu i posledním dnem pobytu, tak se nám pak nějak podaří dostat se zpět a nezůstat na ulici s věcmi. Hlavní důvodem pro účast bylo to, že to měl být můj vůbec první zahraniční závod a chtěl jsem poznat ten rozdíl mezi organizací a diváky u nás a jinde. Navíc, jak praví křídlené rčení, tak i špatný závod je lepší než dobrý trénink a dobrý závod po týdnu soustředění jsem ani nečekal.

Závod se jmenoval TriZell podle Zeller See a šlo o olympijský bezhákový triatlon v okolí Zell am See. Letos jsem šel už jeden olympijský v Račicích a ty vzdálenosti jsou tak příjemně krátké. :-) Prostor startu a depa jsem měl obhlédnutý z předešlého dne, takže jsem vyrazil sice raději s předstihem, ale v pohodě a bez stresu. Zase jsem trochu zmokl, ale s tím jsem počítal a ani mokrá varianta závodu by mi asi moc nevadila. U prezentace lehce poprchávalo, ale byl tam opuštěný stánek a tam jsem se schoval. Vyzvedl jsem si číslo, čip a zaplatil jednodenní licenci a pásek na čip. Ten si musím už koupit svůj, protože přesto, že se mi až do tohoto závodu nestalo, že by mě dřel na kotníku, tak tentokrát ano a bylo to dost nepříjemné. Hlavně při běhu. Navíc nedržel extra pevně a ztratit při plavání čip zálohovaný 30€ by nebylo nic příjemního.


Pak následovaly klasické úkony, ukládání věcí do depa, nervózní postávání a obhlídka plavecké tratě, kde nebylo moc jasné, jak se vybíhá z vody do druhého kola a rozprava v němčině mi to moc neosvětlila. Ale pak jsem se doptal, oblékl do neoprenu, který se mi už docela trhá a rozplaval se. Voda byla krásně čistá a ani ne moc studená. Postavil jsem se dozadu na kraj jako na závodech u nás a to byla chyba. Za prvé jsem měl v cestě takový pontonový ostrůvek, u kterého byla mela, ale hlavně jsem nemohl plavat svou rychlostí, protože přede mnou plavali plavci pomalu a jakoby k sobě, takže se nebylo kudy dostat před ně. Kdyby byly dva, tak se nějak protluču, ale bylo jich tam hodně, tak jsem musel čekat až k první bojce, kde se to trochu roztrhalo. Ale zase byla vlny. Ne nijak extra velké a dalo se dobře plavat s nimi, ale občas nějaká nepříjemně překvapila a prsa to jistily. Od druhé bojky na břeh to byl kousek, pak přeběh po břehu a zase to samé, jen s výběhem na koberec a cca 300m běh do depa. To mi vyhovovalo, protože jsem kromě hraní s Garminem i stihl svléknout neopren. :-) Ba ne, dělám si legraci. Tlačítka jsem tentokrát nezamykal, aby to nezdržovalo a svlékl neopren přes Garmina. Ale zmáčkl jsem si tlačítko stop, tak jsem pak měl o něco "kratší" depo. Ale u výjezdu z depa jsem si toho naštěstí všiml a kolo a běh mám tedy změřené dobře. Ještě poznámka k depu. Depo vypadalo jako na nějakých profi závodech v zahraničí. :) Všichni (až na mě a jednu paní na horském kole s hladkými plášti) měli časovkářské speciály, aerodynamické přilby, zásobu tyčinek jako na ironmana atd.


Čekal jsem, že bude kolo po všech těch trénincích v kopcích nejslabší disciplínou a bylo, ale zase úplná tragédie to nebyla a po rovině to jelo. V jediném delším kopečku jsem dokonce dva závodníky předjel, ale ve sjezdu mi zase ujeli, protože bylo mokro a byla tam prudké zatáčky a to se bojím. Za celé kolo mě sjelo hodně lidí.


Diváci byly senzační. Třeba ve stoupání dva malí kluci volali: "Schnella, schnella", tak jsem jel schnella. V tunelu jsem zapl blikačku a měl pocit sucha a bezpečí a nechal jsem ji už pak zapnutou. Martin, který jel se mnou a fotil si pak pochvaloval, že jsem byl dobře vidět. Trasa kola byla obrátková a o něco delší (41,5km). Před depem jsem málem jel rovně a ještě, že tam Martin byl a nasměroval mě správně.


Běh byl úplná rovina po asfaltu a šotolině a běželo se dvakrát na obrátku a zpět. Občerstvovaček bylo požehnaně a holky na nich moc milé. Ale kromě pár hltů vody jsem nic nebral a na začátku jsem ještě potřeboval trochu na malou. Ve startovním balíčku jsme dostali gel, ale zapomněl jsem ho v igelitce v depu. Ale na konci kola jsem se napil Coly s vodou a na to jsem běžel.


Běh byl přesně opak kola. Každou chvíli jsem někoho předběhl a jednou dokonce trojčlennou skupinku. Běželo se mi dobře jako na Mammothmanovi. Poslední dva kilometry jsem ještě zrychlil a v posledních 400m jsem do mírného kopečka předběhl posledního, který předběhnout šel. Ale pak mě předběhl zpátky a do cíle doběhl asi půl vteřiny přede mnou.



V cíli byla masáž, nealko pivo Erdinger, buchta, banány, melouny, arašídy a spousta dalších věcí. Dal jsem si buchtu a pivo, k tomu plechovku bylinkové limonády na vyzkoušení a šel jsem do depa. Měli jsme s Martinem v plánu pizzu po závodě a navíc mi bylo trochu chladno. A jídlo po závodě bylo buď hamburger nebo hranolky, takže jsem taky o nic nepřišel. Cesta zpět do penzionu byla zároveň dobré vyjetí.


V Niedernsillu zrovna začínal Tyrolský festival, takže tam chodila omladina v krojích a to byl nezvyklý pohled. Pizza byla výborná, pivo taky a pak už jen sbalit co šlo a bylo suché a padnout do postele. Ráno jsme dobalili zbytek a hurá domů.

A málem bych zapomněl, tričko je perfektní. Velikost akorát a materiál vypadá opravdu funkčně. A na zádech má nápis "DO YOU TRI?" Plaveckou čepičku jsme dostali nepopsanou a má stejný motiv jako tričko, jen je bílá. Tričko je vidět na holkách z občerstvovačky.

Fotky jsou na rajčeti a výsledky tady.

Úplně bych zapomněl na čas. Plavání 28:18, kolo 1:15:50, běh 43:20. Depa standard až na zavazování tkaniček (předělávat zavazování kvůli pár vteřinám u závodu, který je z plného tréninku nemělo smysl). V plavání jsem byl 178., na kole 181. a v běhu 83.

Celkově jsem byl 148. z 266, kteří dokončili a v kategorii 63. z 84.