pondělí 29. října 2012

Kraul - akční plán II

Zatím nic nového. Ale první Akční plán se dlouho načítal a tak jsem založil pokračování.

Kopíruji sem z něj svoje poslední poznatky a rekapitulaci, co a jak dělat nebo nedělat, abych se nemusel vracet do starého příspěvku.

15. 7. 2012
Tak po delší pauze takové malé resumé. Plavecký čas na Moraviamanovi byl 1:11. Bylo to v neoprenu a byla dost teplá voda. Moje plavecké snažení se tedy dá označit jako úspěšné. Ale teď babo raď, čemu a komu připsat zásluhy. Bušení přes zimu (cca 100km), které mě v čase na 1500 m posunulo o minutu a pět vteřin? Nebo totálnímu plavání, které jsem zkoušel 14 dní a už jsem plaval stejné časy jako před ním s mnohem větší pohodou (ale nezrychlilo mě)? Nebo posunu v Lloretu, kde jsem díky Jitce Šimákové přešel z uvolněného kraula na uvolněný kraul se slilnějším záběrem? Nebo koupi foťáku na podvodní natáčení, díky kterému jsem měl téměř okamžitou zpětnou vazbu? A nebo dokonce úrazu, po kterém jsem v rámci urychlení návratu k plavání před hlavním závodem sezóny zakoupil plavecký šnorchl, se kterým nedá plavat jinak než tak, že koukáte dopředu? Stejnou polohu hlavy jsem pak zachoval při venkovním plavání v přehradě a její výhoda je i v pohodlném monitorování situace před vámi. Nejspíš od všeho něco. Za hlavní ale považuji natočení se a rady dávat paži dopředu uvolněně a hned po tom vliv šnorchlu, který mě donutil dávat hlavu tak, jak se mi to trenér snažil vysvětlit, ale bylo to jako mluvit do dubu. :-) Taky určitě nebylo na škodu tahání gum po úrazu.
Pořád bojuji s tím, abych nerval ruku dopředu a přitom měl silný a dotažený záběr. Taky se snažím zabírat i loktem a ne moc pod tělem. Ale hlavně mi přijde už plavání v bazénu hrozný opruz. Je to možná i tím, že v neoprenu to prostě jede, ale když jsem plaval na přehradě v plavkách, taky to bylo fajn. Sice ne tak rychlé, ale mohl jsem pozorovat okolí, kličkovat mezi bojkami a ne jen plavat ode zdi ke zdi. V tuhle chvíli si nějak neumím představit, že v zimě zase budu plavat 4x týdně a ani si to představovat nechci. :) No uvidíme po Doksymanovi. Trenér loni řekl, že bych měl stáhnout 5 minut. Když je tedy stáhnu, budu se přes zimu chodit jen koupat. :-D To je dobrá motivace. Musím si na závodě hlavně najít dobré nohy. :)


14. 8. 2012
Tak na Doksymanovi čisté plavání od břehu ke břehu za 33:30:13, takže zimnímu plavání asi neuniknu. :)


REKAPITULACE průběžná:
  1. Paže mít uvolněné.
  2. Nezvedat hlavu při nádechu.
  3. Nezvedat prsty po zanoření do vody hlavně levá ruka při dýchání vpravo.
  4. Nepokrčovat nohy při kopu.
  5. Zabírat u pupíku.
  6. Pořádně vydechovat.
  7. Mít prsty u sebe.
  8. Hlídat stažená bedra - nepadající nohy.


Jdeme na to, zimní příprava začíná... 

bez dýchání


dýchání vlevo (horší strana)


dýchání obě strany


zpomaleně dýchání vlevo


Moje postřehy: Paže vpředu už je uvolněně téměř vždy. Jen když chci zabejčit (třeba před pěknou plavkyní), tak ji tam rvu silou. Záběr pod tělem u pupíku mi jde, ale musím na něj pořád myslet. Jakmile se soustředím místo na záběr třeba na dýchání s jedním okem pod vodou, začnu zase zabírat moc hluboko. Vytáčení hlavy bez zvedání jde jen někdy (nejlépe s packami :-)). Přijde mi, že jsem v té vodě moc hluboko (třeba v porovnání s Danem) a proto se pro nádech musím kroutit.

Prsty už nahoru nesměřují, ale možná by celá paže měla jít dolů hned po zanoření. Teď mi jede ještě chvíli rovně. Prsty u sebe jakž takž mám.

V úterý jsem zjistil, že při technickém cvičení, kdy zabírám jen jednou rukou mi hodně přikopne noha v momentě, kdy se paže zvedá z vody. Je ot asi snaha o udržení hlavy nahoře a to je zbytečné. tak jsem zkoušel hlavu nechat dole a nepřikopávat, ale ta noha kope sama od sebe. :) Je to vidět i na tom prvním videu na čtyřech vteřinách. Levá kopne v momentě, kdy jde pravá paže z vody.

Podotýkám, že s piškotem i šnorchlem plavu a bez dýchání mi to nepřijde už tak hrozné. A packy mám ty velké chycené jen za prostředníček a už  je neztrácím.


19. 11. 2012

Už minule jsem se zkusil zaměřit na nepokrčování nohou při přikopnutí a je to myslím lepší, i když ještě ne úplně. Každopádně představa ryby zakouslé do prstů na noze a snahy ji setřást se mi osvědčila. :-)




2. 12. 2012

Předsezónní test dopadl dobře (29:19) a nastoupená cesta je tedy správná. Nyní řeším padající nohy. Proti nim se dá bojovat prohnutím v bedrech, což mi ale přijde nepřirozené. Ale to mi přišla ruka u pupíku taky, takže tomu dám šanci. Příště se natočím normálně a pak při snaze o zpecnění beder = nohy výš a uvidím, jak to bude vypadat.


4. 12. 2012

Tak jsem se natočil se zpevněnými bedry pro vyšší polohu nohou a vypadá to docela dobře. Jen na to musím myslet a ostatní věci tak jsou do háje (např dotažení záběru). :-(


10. 12. 2012

Dnes pěkná čtyřstovka s piškotem za 7:13. Ale proto sem nepíšu. Všiml jsem si, že při dýchání nalevo jdou obě paže do voda tak, že ruka nejede k hladině. Ale při dýchání napravo to tak (správně) dělá jen pravá a levá jede nahoru. Poslední doboiu plavu úseky na čas s převažujícím dýcháním vpravo. Musím zapracovat na dýchání vlevo.


13. 5. 2013

V pátek jsem byl plavat a konečně jsem vyřešil záhadu, proč se mi plave při dýchání nalevo hůř. Abych si to uvědomil, zkoušem jsem už před pár týdny plavat co nejpomaleji a stejně jsem na to nepřišel. Ale teď v pátek ano. Bylo to proto, že když dýchám napravo, levá ruka nejde rovnou pod vodu, ale jakoby se sune po vodě a tím pádem mám hodně času na nádech. No a při dýchání nalevo je to naopak. Ruka jde správně pod vodu a je málo času na nádech. Jenže to "správně" je diskutabilní. Když se při to nemám dost času nadechnout, tak zbytečně zvedám hlavu a to pak je lepší tu ruku tolik nenořit a jet s ní u hladiny a mít na nádech času víc. A taky hodně záleží na tom, kdo a jak plave v sousední a stejné dráze. Když je relativně klidná hladina, tak se dá nadechnotu v pohodě. Ale když mi tam dělá vlny plavecký oddíl, tak tu hlavu prostě zvednout musím.

neděle 28. října 2012

Týden 22. 28. 10. - regenerace po maratonu

V pondělí jsem si naordinoval úplné volno. V úterý jsem vyrazil do bazénu s novým kolíčkem na nos (nutnost pro plavání se šnorchlem). Odplaval jsem kupodivu bez problémů takové sranda motivy a po sundání šnorchlu koukám, že jsem si ten starý "ztracený" kolíček připnul na pásek kolem hlavy abych ho neztratil. :) Tak mám teď dva.

Ve středu ráno jsem vyběhl na šest kilometrů v pětiprsťácích kolem přehrady. Druhý den mě ani nebolely nohy. Takže to chce hlavně pravidelnost. Uvidíme, jak to půjde v zimě.

Ve čtvrtek ráno jsem běžel svou letitou desetikilometrovou trasu, která má po přestěhování kilometrů dvanáct. :) Běžel jsem v oranžové reflexní vestě a při cestě zpět jsem měl pocit kolegiality s pracovníky technických služeb ve stejných vestách. A protože byl stav ovzduší diskutabilní, dýchal jsem při cestě zpět jen nosem. Odpoledne jsem si šel zase zaplavat a zase jsem o něco prodloužil úseky plavané v kuse.

V pátek jsem učil dálkaře a pak přijel brácha z Belgie na opožděnou oslavu narozenin, tak pak už večer nebylo na sport ani pomyšlení. Dostal jsem moc pěkné skleničky a karafu. :-)

Na sobotu jsme se domluvili s Danem Kvasničkou na společné cestě na závod Janovská 19. Ráno byly dva stupně nad nulou a déšť se sněhem, takže nic moc. Ale nevyměkli jsme a jeli. Dana kamarádi zaúkolovali jejich prezencí a já jel dál sám. Ještě jsem si tam stihl koupit bezva šátek. Vzal jsem to směrem na Hrabětice a tam, kde foukalo, se utvořilo náledí.Navíc mi přestala fungovat přehazovačka (naštěstí zamrzla na velkém pastorku), potom i oba kufry a nakonec jsem zjistil, že zamrzla i zadní brzda. Takže sjezdy po ledovce byly krokem.Z Hrabětic jsem jel přes kopec do Bedřichova a cestou brzda rozmrzla. A už vím, k čemu je na spinningu dementní jízda ze sedla, kdy se špička sedla dotýká zadku (specialita jedné instruktorky). Je to trénink na výjezd kopců s náledím. V případě posklouznutí jste blíže zemi a nenatlučete si tolik ...

Navečer jsem ještě vyběhl (ta váha navíc sama nezmizí :)) a z plánovaných cca osmi bylo lehce přes jedenáct.V neděli mělo být počasí lepší a taky bylo. Ráno jsem si v klídku čet v posteli a pak jsem se vrhl na dlouho odkládané vyčištění pohonu u Šírera. Přehazovačku jsem už rozebíral víckrát, ale převodníky poprvé a dost mě překvapilo, že přestože jsou souměrné, nepovedlo se mi polohu malého převodníku při sestavování trefit na první pokus. Na druhý taky ne a úspěšný jsem byl až po asi pěti pokusech. Takže poučení pro příště - označit si původní polohu. Nevědel jsem, že se může převodník zdeformovat, ale asi jo. :) Čištěním jsem strávil asi 3 hodiny (půl hodiny zabral úklid a čištění vany :-)) a odpoledne jsem vyjel vyčištěné kolo projet. Vyrazil jsem kolem čtvrté a nedošlo mi, že po změně času bude v pět hodin už tma. A ani v ty čtyři jsem si sluníčko neužil, protože jsem jel směrem na Hrádek a slunce bylo schované za kopcem. Ale bylo mnohem tepleji než v sobotu a krásně jsem se projel.

Příštím týdnem začíná příprava na další sezónu a trénink bude mít díky Michalovi zase pevnou strukturu. 


 podzimní fotka mého stroje

 Bílý Kostel nad Nisou


sobota 27. října 2012

Kompenzace zimních fotek

Všichni píšou o prvním sněhu a i když jsem taky něco vyfotil, raději sem dám něco barevného. Můj nový čelenkočepicošátek zakoupený na závodě v Janově, kde jsem neběžel. :-) Konečně mi na běžkách nebudou mrznout ušní lalůčky. :)





A košile, kterou jsem našel při stěhování. Byl jsem v ní loni v létě na párty jako Brad Pitt a až teď jsem objevil, jaký má pěkný nápis. :)





neděle 21. října 2012

Pražský maratón - dá se to i bez tréninku :)

Kdo jste četl můj minulý příspěvek a ví, jak jsem dopadl, tak taky ví, že jsem to s optimismem malinko přehnal. :-) Ale malý ten, kdo má malé cíle. :-D Cíle na sobotu byly tři - doběhnout v neostudném čase, potkat se s kamarády a koupit něco málo v Ikee (fakt už naposled). Všechny cíle splněny.

Před závodem jsem se potkal s Jindrou a Danielou, Markem Demlem, Seržou, Pavlínkou, Martinem Hunčovským i Petrem Solničkou. Trenéra Michala jsem tam nepotkal a během závodu taky ne, ale fotky má, tak asi taky běžel. :) U trati jsem viděl jen jeho ženu s potomstvem. Určitě jsem na někoho zapomněl, ale snad mi bude prominuto. Během závodu jsem potkal další kamarády a známé.

Šatny u startu už byly plné, tak jsem šel do šaten vzadu, které jsem znal z minulých ročníků. Místa spousta a chlapi tam probírali magnetky na čísla. Skvělá věc - nepoškodí to tričko a drží to skvěle. Mám sice přehazku, ale kolikrát mi putuje kolem dokola a mahnetky by to řešily.

Před startem jsem střídal teplou šatnu s pomalým klusem na start, kde jsem koukal, jestli ještě někoho neznám. Taky jsem si tam musel doběhnout pro pásek na čip, protože klasický triatlonový čipem neprolezl. Vlastní občerstvení obvykle nepoužívám (použil jsem ho zatím jen v Budějovicích, kde to bylo krásně přehledné), ale tady jsem ho využil. Jediný menší zádrhel byl u prezentace. Nějak neprošla moje platba, tak jsem místo krásného čísla 488 dostal 454. Ale taky dobrý. :-)

Na startu jsem konečně viděl Honzu 12 alias vosu. Náš plán, že poběžíme spolu vzal za své po prvních stovkách metrů. Já běžel na tepy, Honza z Pavlem (?) na půlmaratón za 1:29. To se nějak neslučovalo a přestože mě Honza pak zpětně ujišťoval, že po rychlém startu zpomalili, věřím tomu, že kdybych se jich držel, byl bych brzo tuhej. Pro lepší představu, jak spolu kluci skoro celý závod běželi přikládám video z cyklistického světa. :-D

Takže zase sám. Během prvních dvaceti kilometrů se ke mně přidal asi na kolo až dvě (už nevím) Pavel Marek, kterého znám z Lužických sedmistovek i z UUU. Běží za týden stovku v Plzni, tak byl ve Stromovce potrénovat. :) S námi běžela chvílemi skupinka veteránů, která každou chvilku vykřikovala nějaká čísla (tepy, časy) a funěla nám za krk. Po nějaké době jsem nechal Pavla jít dopředu a veterány pak taky.


 

Do cca půlmaratonu se mi běželo dobře, ale pak mě začala tuhnout lýtka a po několika dalších kilometrech i stehna. Nemám naběháno a to, co mám, tak ne zrovna po asfaltu. Něco taky, ale ne dost. Už abych běhal přes ty špičky. :-) Tuhnutí nohou a pozdějí tuhnutí celkové vystihuje nejlépe následující tabulka:



Takže už ani nemusím psát dál, z tabulky je jasné, že jsem se do cíle v podstatě doplazil. :-) Občas jsem se pokusil s někým udržet, ale vždy to šlo jen chvíli. Nejhorší bylo asi sedmé a osmé kolo. Poslední už bylo docela dobré. I jsem zafinišoval. :-) Dokončil jsem v čase 3:24:49, což je cca 9 minut za loňským osobákem z Drážďan. Na to, že mám za červenec až září naběháno v průměru jen 230 km a žádnou kvalitu to jde.

Po závodě jsem si dal výbornou smaženou špenátovou tortillu v hospodě Na Urale a pak šel najít zbytek kamarádů ze závodu, abych splnil i bod číslo dvě. :-) Bezprostředně po závodě jsem se ještě hodně napil a snědl tyčinku Regener, ale to je samozřejmost, to ani nepíšu. :-D Z hospody rovnou do Ikey a pak domů. Sice mám už patrovou postel, ale udělali špatně schody. Jsou moc vysoké a ráno po maratonu si mě náležitě vychutnaly. Pokud by bylo moc vysoké i ve správném provedení, seženu si tu hasičskou tyč. :-)

Výsledky zde a záznam tady.

Fotky všude možně. Nejhezčí mám do Jitky. Ale ještě mě prý musím naučit chodit si pro fotku.

Ale tyhle fotky z rajčete musím vyzdvihnout. Tuhle a tuhle. Hlavně ty popisky. :)

pátek 19. října 2012

Jdeme na to!


Tak si říkám, jak to zítra ve Stromovce dopadne. Obavy před velkým závodem jsou normální, ale pořádně netrénovat a v koutku duše si myslet na osobák asi už normální není. :) No ale v těch Drážďanech jsem loni zabloudil, tak by to při dobré konstelaci hvězd mohlo klapnout. Navíc bude pořád koho předbíhat nebo s kým běžet.

Dlouhé tempové běhy jsem sice neběhal a vážím o tři kila víc než v létě, ale zase mám možná lepší odraz díky běhům přes špičky. A navíc mám tajnou zbraň. Jen nevím, jestli funguje i na běhy, které nejsou ultra. Snad jo. :-D


P.S. Honzo neboj, věci už mám připravené a sen se tak nesplní. :)

pondělí 15. října 2012

Týden 8. - 14. 10. - Bořek stavitel

Tak už mám skoro dozařízeno (chybí jen postel) a tak je víc času na pohyb venku. Jen ty teploty jsou takové nějaké nízké, když to srovnám s Portugalskem. :) Ale tak špatné to se mnou zase není - potkávám cyklisty se šátkem přes obličej a říkám si, že ti asi v -10°C nejezdí. :)

Velká chyba byla běžet minulou neděli těch skoro 12 přes špičky. Sice to bylo prima, ale šel jsem ke konci trochu přes bolest a to nebylo dobré. V pondělí jsem dal volno, v úterý se jel jen tak lehce vyjet a taky zase osedět zadek. Ve středu jsem si vyzvedl v bazénu permici, kterou jsem tam nechal v úschově po úrazu v květnu a tak teď budu muset zase chodit plavat, aby se mi vyplatila. :) Ale zatím to nebudu nijak hrotit. V tu středu jsem dal lehce 1200 m a šel do výřivky. Odpoledne jsem vyběhl, ale lýtka z neděle dost bolela. Ale nějak jsem to rozhýbal a bylo to i celkem svižně.

Čtvrtek byl volný. V pátek ráno jsem si šel zaběhat, ale ouha, lýtka bolela jako kdybych si je natrhl nebo co. :-( Tak jsem odklusal necelé tři kilometry a zabalil to. Aspoň jsem tedy dal delší kolo, kde to bylo do 2/3 proti větru a od půlky krápalo a pak i pršelo. Ale jinak moc fajn vyjížďka. O lýtkách jsem věděl jsem při jízdě ze sedla. V sobotu ráno jsem potahal gumy a vyrazil s našima do Ikey. Otázka pro pozorné čtenáře - pokolikáté letos? :) Odpověď je na konci zápisku. Konečně byla možnost jet s vozíkem a tím pádem vzít dvě velké stěžejní položky - policový díl Expedit a šatní skříň (resp. dvě sešroubované k sobě). Plus pár drobností. Třeba jsem tam neplánovaně koupil vázu.

V sobotu jsem do noci montoval, pak ještě v neděli a je hotovo. V neděli jsem ještě stihl kratší kolo a jako vždy, sluníčko vysvitlo po příjezdu domů. Ale objevil jsem bezva cestu do Jablonce. Ne po hlavní, ne po Prosečském hřebeni, ale mezi. A obrázek trasy bych nazval sedící lama čekající na polibek. :D A aby těch zážitků nebylo málo, potkal jsem ještě dva běžce a pokochal se podzimními barvami Jizerek. Navečer jsem zkusil zase běh a už bolelo jen pravé lýtko a mnohem méně, tak to snad do Stromovky bude dobré. Pokud ne, použiju Honzu 12 jako rozptylovače bolesti. :)

další lama

Už je to uděláno....

...už je to hotovo. :)

Tedy ještě ne úplně. Dveře jsem sice už taky namontoval a povedlo se mi dokonce připevnit úchytky rovně, ale ještě chybí postel. Ale tu mi přijedou sestavit ve středu a já budu jen koukat a pak platit. :-) A pak sbohem spaní na gauči. :)


Odpověď na kvízovou otázku: V Ikee jsem byl od začátku září po šesté.

středa 10. října 2012

Zaběhlá Deri

Kdo jste teď někdy viděl fotku Deri alias kapitána Flinta, tak víte, že vypadá jako hromádka neštěstí. Tak jsem jí to chtěl trochu vynahradit a alespoň jsem za ni něco odběhl. :-)

kapitán Flint

 
 zaběhlá Deri

neděle 7. října 2012

Konference Centeris - Portugalsko

Když nám přijali příspěvek na konferenci Centeris, nečekal jsem, že toho za 3 dny tolik stihnu. Nejdřív přišel můj první let letadlem, který se mi ani trochu nelíbil a fakt jsem se bál. Výhoda byla, že jsme měli mezipřistání v Budapešti a tak jsem si mohl odpočinout od létání. Let od mezipřistání už byl lepší a třetí let z Lisabonu do Fara už úplně v pohodě. Vím, že statisticky je létání nejbezpečnější způsob dopravy, ale to mi v tu chvíli bylo jedno.

Cestou do Fara jsem viděl bezva traily, ale ty byly mimo můj akční rádius.

Z letiště ve Faro jsem si vzal taxi, protože bus jel až za hodinu, měl jsem žízeň a na letišti bylo všechno šíleně drahé. Pak jsem zjistil, že kdybych na autobus čekal, ujel by mi navazující spoj do Vilamoury. V tom jsem se pořád bál, abych špatně nevystoupil, ale nakonec to dopadlo dobře. Byteček byl nádherný. Hned bych v takovém bydlel. Asi si tu pořídím letní byt. :-)

střešní terasa se sušákem na prádlo a grilem

 výhled ze střechy

Po osprchování jsem šel hledat místo konference. Přišel jsem akorát na čas. Jediným problémem byla zpocená záda u košile. Ale následující dny jsem zjistil, že se tomu nevyhnu, ani když půjdu pomalu. Prostě tropy. :) Večer po úvodní koktejl párty jsem na nic neměl sílu, ale když už jsem si vzal gumy sebou, tak jsem je chvíli tahal. Pak jsem si pustil film Big Bang, při kterém jsem usnul a dokoukal ho až druhý den po běhu.

Ráno jsem se vzbudil za tmy (východ slunce je tu v cca 7:15). Stejně jsem ale neplánoval běžet žádnými kozími stezkami, tak mi tma nevadila. Pozdějí jsem zjistil, že si tady člověk nevybere. Když není tma, je zase vedro. Beru radši tu tmu. :-) Na jednon místě na mě vyběhli tři psi a měl jsem co dělat, abych je odehnal. Pak jsem si našel klacek a cítil jsem se bezpečněji. Po běhu chvilku relax u filmu a pak hurá na konferenci.

Před útokem psů...

... a po něm. :)

Marina - přístav lemovaný promenádou pro turisty

Navečer jsem se šel pocachtat v nově koupených plavkách a brejličkách. K moři jsem to vzal naboso a mají tu takový hnusný drsný asfalt, tak jsem si odřel plosky. Pak jsem zkoušel plavat, ale ta část u nosu mě hrozně tlačila. Tak jsem se akorát nalokal slané vody a místo plavání šel lovit škeble. To mě bavilo. :-) Cestou domů jsem si odřel pro změnu vnitřní stranu stehen od uschlých prosolených plavek. Mám takové podezření, že to ani plavky nejsou, jen mi je tak prodali. :)


Druhý den jsem vyběhl na trasu předem prohlédnutou v Google maps a žádné bloudění nehrozilo. Ne protože jsem si ji předem prohlédl, ale protože to bylo pořád podél moře. Než jsem proběhl turistickým centrem, tak jsem měl v nohách tři kilometry. Pak jsem běžel po cestičce vedoucí souběžně s pláží směrem na Albufeiru. Ani jsem to nečekal tak pěkné, ale ty útvary na břehu byly úchvatné. Jako z brožurky cestovní kanceláře. Běžel jsem po nich, pláž pode mnou a na běžce tam běhající jsem shlížel shůry. :-) Pak byla možnost seběhnout k moři, ale protože se za každým kopečkem vynořovaly další a další barevné tvary (ne, LSD jsem neměl :)), tak jsem běžel pořád dál. Po osmi kilometrech jsem si řekl, že bych to mohl otočit. Plánoval jsem zpět běh po pláži a podle všech dostupných zdrojů je to něco strašně těžkého, po čem by mě měly minimálně týden bolet nohy. Nevím, kde to vzali. :)

 kochačka


V seběhu jsem potkal nebezpečně vypadajícího brouka, který na mě vystrkoval kusadla. Dole u moře jsem to vzal nejdřív hlubším pískem, kde to žádné závratné tempo nebylo. Pak jsem přeběhl k vodě a utíkal před vlnami. Sice hrozilo, že mě omyjí ze strany, ale já utíkal jako kdyby mě měly dohnat zezadu. Pak zase chvilku v hlubokém písku a zase u vody. Tak jsem to střídal až na konec pláže. Cestou jsem ještě udělal pár fotek a jednou jsem koukal na Garmina o zlomek vteřiny déle, než jsem měl, přišla vlna a zaplavila mi nohu. Zpět jsem to vzal zkratkou, protože motat se městem se mi už nechtělo.



Pak jsem šel zase na konferenci, kde jsem byl až do pozdního odpoledne. Po ní jsem rychle mazal na hotel, osprchoval se a pospíchal k moři, abych si ještě stihl zaplavat za světla. Nos jsem si zalepil náplastí a tak už brejličky netlačily. Na pláži jsem potkal kolegu z Drážďan Christiana s přítelkyní. Christian už byl vykoupaný a voda je prý skvělá. Tak jsem neváhal a vrhl se do vln. Ty byly ale ten den hodně velké. Plavu plavu, snažím se být na vlně a pak najednou šup, a voda se pode mnou propadla. To se mi stávalo každou chvíli, ale pak už jsem to čekal. Taky jsem se trochu nalokal, ale řekl jsem si, že aspoň 500 metrů uplavu. Po plavání jsem ještě chvíli zase hledal škeble a pak už se stmívalo. Tentokrát jsem si vzal vodu na opláchnutí stehen (a na pití) a odření jsem se tak vyhnul. V sobotu ráno vše běželo jako na drátku, žádné zpoždění a kdyby bylo na letišti zdarma wi-fi, bylo by to úplně bez chybičk. Taky to mohlo být aspoň na týden. :-)

Místní jezírko v parku. Hloubka tak 15 cm a cedulka se zákazem skákání šipky. :-))

A důkaz, že jsem se jen neválel na pláži :)

pondělí 1. října 2012

UUU - Ústecký univerzitní ultramaraton

Tento závod uspořádali nadšenci z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně k 20. výročí jejího založení. A protože tam byla kategorie akademik (pro lidi působící na vysoké škole), neviděl jsem své šance na bednu černě. :) Běželo se 50 a 100 kilometrů a ačkoliv jsem se na jaře přihlásil na stovku, dostatečně jsem nenatrénoval a na Lužických sedmistovkách padlo rozhodnutí běžet jen pade. Hlavně proto, že to měl být kros s velkým převýšením a můj ultra trénink byly v podstatě jen ty sedmistovky a jeden delší běh v Jizerkách. Závod měl v pravidlech, že kdo se přihlásí na padesátku, může pak pokračovat stovku a bude mít hodnocené obojí. Kdo se ale přihlásí na stovku a tu nedoběhne, nebude mít hodnocenou ani padesátku. To byl případ Martiny Němečkové, která stejně jako většina ostatních bloudila, doběhla po limitu a tak se rozhodla běžet stovku.

Na závod jsem jel s kamarádkou Pavlínou, která na tom byla podobně. Taky plánovala stovku a kvůli zranění a tedy výpadku v tréninku byla ráda i za padesátku. Po příjezdu na místo mě překvapilo, jak je Ústí kopcovité. Od vlaku až na rektorát UJEP to bylo pořád do kopce a místy dost prudkého. Asi to měl být už trénink na závod. :-) Rektorát jsme našli hravě. Součástí registrace bylo podepsání nejdelšího prohlášení, co jsem kdy viděl. Nezapomnělo se ani na divou a domácí zvěř, což se při závodě ukázalo jako velmi prozíravé. :)

prohlášení

Na prezentaci jsem se zeptal kluka z organizačního týmu, kde jsou koleje a ten nás poslal na místo vzdálené asi 3 kilometry směrěm do města. Byla to i moje chyba, protože jsem předtím na netu našel jen koleje v ulici Klíšská a tak jsem se ho zeptal na tu. Ale mohl říct, že jsme nejspíš ubytovaní přímo u startu. Vydali jsme se tedy ubytovat, cestou se stavili v hospodě na těstoviny a pivo a těšili se na postel.

západ slunce
Jenže ouha - tam o nás nic nevěděli. Nakonec se ukázalo, že bydlíme hned u startu a tam jsme už jeli autobusem. Spát jsme šli kolem jedenácté a budíka jsem měl na třetí hodinu. Pavlína na druhou, ale u žen to chápu. :D Naštěstí mě nevzbudila a tak jsem se vyspal do růžova. Před startem jsme se ještě vyfotili a já šel zkusit ven teplotu. Bylo to na tričko, i když na hraně. Ale mělo být teplo, tak jsem si mikinu nebral a dobře jsem udělal. Na startu panovala taková až bych řekl poklidná atmosféra. Měsíc byl v úplňku, ale bylo zataženo, takže docela tma. Minutu před startem jsem ještě lovil satelity. :)

před startem

Ma ultramaratonech je dobré to, že se startuje v poklidu, hlavní je zahřát motor a svaly. Běželi jsme jako vláček několik kilometrů. Pak se to začalo maličko trhat na menší vláčky, ale na první otočku neběžel skoro nikdo sám. Po úvodním kopci jsem byl překvapivě vepředu, ale běželo se mi dobře. Chvíli jsem byl dokonce první (ostatní okolo mě běželi stovku :) a tak jsem jako první viděl srnu a divočáka, kteří přeběhli přes cestu. To bylo hned u vběhu do lesa a od té chvíle se po asfaltu běželo opravdu minimálně. Na čele se nás trhlo asi 5 a různě jsme se střídali. Značení bylo celkem dobré, i když by mohlo být lepší. Měl jsem trasu nahranou v Garminovi, ale bohužel ne poslední verzi, takže když se Kosťa nedohodl se sedláky, ještě ji upravil a to už jsem nevěděl. Ale než jsme začali bloudit, tak nás Garmin vedl správně. :-) Z kopce se to dalo po trávě krásně pustit a dělal jsem si legraci, že jsem první na 50km trase a že je sice teprve 10. kilometr, ale že se mi běží dobře a mohl bych to udržet.

Oslnění bleskem za tuhle fotku stálo.

Problém nastal na 12. kilometru, kde jsme ztratili značení a běželi chvíli podle Garmina a pak zase značení našli. To nás ale asi ukolébalo a přestože jsem avízoval, že to mám naklikáno jen nahrubo, tak jsme na to spoléhali a navíc přede mnou běžel kluk, co říkal, že trasu zná. Neznal. :-D

A za tuhle taky. :)

Po doběhu na občerstvovačku nás poslali přes most nahoru. Tam jsme zakufrovali podruhé, protože igelitka zamotaná do elektrického ohradníku připomínala ve tmě fáborek. Když jsme doběhli na konec ohrady, šel jsem na průzkum, jestli tam je nějaké značení, ale byl tam jen vzteklý mňoukající kocour. Běželi jsme tedy zpátky a narazili na pomalejší skupinku, která ještě na občerstvovačce nebyla. Běželi jsme tam, odkud oni přišli a to bylo taky špatně. Oni totiž běželi správně a když jsme pak nakonec s pěti kilometry v nohách navíc doběhli na občerstvovačku, tak nám dobrovolník řekl, že nás přes most poslal proto, že jsme odtamtud měli původně přiběhnout. Vtipné je, že ten kluk, který nám tvrdil, že cestu zná, běžel rovně, tedy správně a získal tak obrovský náskok. No co, vydali jsme se tedy za ním. To už byla před námi i pomalejší skupinka. Nevěděli jsme, na kolikátém kilometru byla ta smolná občerstvovačka a tak jsme ani nedokázali spočítat, kolik jsme si zaběhli. Cestou na otočku v Tisé nás ale už začali míjet závodníci v protisměru a ti hlásili asi 15 minut na otočku. To už jsem běžel jen s Vaškem (dres Ekol), který běžel stovku. Ten mi řekl, že ti proti běžci jsou taky v kategorii akademik, což mě tedy vůbec nepotěšilo. Na obrátce ukázal Garmin přesně 30 kilometrů, tj. o pět více.
Zase jsem se jen rychle napil, vzal do ruky banány a jal se drápat do kopce. Moc jsem nechápal, proč se většina lidí občerstvuje tak dlouho, ale asi jim to tak vyhovuje. Od obrátky jsem běžel sám, potkával jednotlivé členy nyní už rozpadlé pomalejší skupinky a doufal, že brzy někoho seběhnu. To se mi po chvíli povedlo a pak ještě asi třikrát. V kamenitém klesání z Tisé jsem předběhl dva borce, pak dlouho dám až do Libouchece, kde jsem předběhl malou skupinku a přidal se modrému běžci. Někde tam mě dohnal zase Vašek a do kopců jsme střídavě běželi a šli spolu. Doběhli jsme Karolínu Tippeltovou a dali řeč. Prý chce jen dokončit. Ale ptala se, kdo je za ní. Klasika. :-) Taky říkám na delších závodech, že chci dokončit a tajně myslím na umístění. Pak jsme Karolíně utekli a dohnali Honzu (aspoň myslím že to byl Honza). 
 
 
smolná občerstvovačka cestou zpět
 
Pak si musel Vašek odskočit a vyměnil jsem ho tedy za Honzu. Ten říkal, že je po nemoci a protože byl přihlášený na stovku a běží jen padesát, tak nebude hodnocen. Takže mu už o nic nešlo. Ale mě se moc nechtělo běžet samotnému, tak jsem ho trochu hecoval ("Běžíme k fáborku a pak zase půjdeme" atp) a on se nechal. :-) Utekl jsem mu klasicky na občerstvovačce, kde byla jen voda. Nevím, co tam dělal. :) Ale ke konci jsem si říkal, že jsem se měl taky napít víc.

 Honza na dohled - sbíhali jsme ho asi dvacet minut

Pak už to bylo kousek. Zrychlovat mi moc nešlo, ale snažil jsem se už do kopců nechodit. Na silnici parkovalo auto s vozíkem plným jablek, tak jsem si jedno vzal a dlouho jsem něco tak dobrého nejedl. To byl poslední kopec nahoru, pak už jen seběh. Bohužel po asfaltu a paty už o sobě dávaly vědět. Jinak dobrý. Trochu bolelo pravé koleno, trochu svaly, ale jinak vše v pořádku. Někde tam stála u silnice Terka Louková a fotila.

s úsměvem do cíle

Závěrečný sprint se nekonal. Jen jsem doběhl, potřásl si rukou s Kosťou, řekl, že už nepokračuji a šel se osprchovat a převléknout. A hlavně najíst. Taky jsem si nechal v kantýně vychladit pivo, které jsem měl původně na spaní. A výborný byl sýr v cíli. Mezi banány, pomeranči a tatrankami byl jednoznačným favoritem. Čekal jsem na Pavlínu, aby měla víc fotek a pak jsem to zalomil. Spaní u startu je bezva věc. Ale nějak jsem nemohl spát a pak mi od ní přišla zpráva, že je za 15 minut vyhlášení závodu na 50 kilometrů. To už jsem věděl, že jsem doběhl druhý. Přede mnou bylo dost lidí, ale byli přihlášení rovnou na stovku a tedy nebyli vlastně přede mnou, i když byli. :-) A v kategorii akademik jsem byl dokonce první! Prostě kdo chce bednu, musí jet na závod, kde je pro něj zvláštní kategorie. :-)

 blahopřání a líbačka

 nevstupovat - zadáno :D

akademici - já s Karolínou

 výhry

Závod to byl opravdu krásný. Lesy a louky, sem tam civilizace, spousta podlézání elektrických ohradníků pod proudem (komu docházela šťáva, mohl se dobít), usměvaví závodníci a pořadatelé, skromné, ale plně dostačující občerstovačky, no prostě takhle si představuji pěkný závod. Navíc ten měkký povrch je balzám na nohy. Běželo se den před mými 33. narozeninami a protože jsem doma sám, tak jsem to pojal jako oslavu a o to větší radost jsem měl z výher. Sekty jsem vypil v sobotu s mamkou a v neděli s taťkou. :-)

 za rok zase...

výsledovka

Záznam. Nejlepší je bloudění, při kterém jsme doběhli až tam, odkud jsme běželi špatně. :-)