Dvoukilo na koloběžce

Nedávno psala Jitka o tom, jak někdo na závodech nezávodí a někdo závodí a jen říká, že nezávodí. Já to mám tak, že když to je závod a přihlásím se na něj, tak se snažím odstartovat v nejlepší možné kondici a s nejlepším možným vybavením. Což taky znamená před závodem pořádně trénovat (nebo aspoň trénovat :-). Takže když jsem si četl propozice k závodu Okolo chalupy o kýtu paní starostky, měl jsem velkou radost, že je možné se zaregistrovat nejen jako závodník, ale také jen jako účastník. Tj. že bych se projel v rámci závodu na svém tančíku a měl k dispozici oficiální občerstvovačky. Říkal jsem si, že 200 km je už moc, ale že když půjde stovka, tak zkusím i druhou. Nakonec sice ve výsledcích jsem, ale s čistým svědomím že jsem nezávodil a nemusím si říkat taková ta různá kdyby (kdybych dal užší pláště, kdybych začal svižněji, ...). Ono to závodění na dlouhých trasách je stejně o tom, že jedete, běžíte, na co máte a před cíle třeba zrychlíte, takže by ten čas byl asi skoro stejný. :-)

před startem

Toliko zasvěcující úvod. :) K samotnému závodu: Poslední dvě víkendové vyjížďky měly "jen" něco málo přes 80 km a už od cca 70. km mě bolela pata, kterou jsem si blbec odrazil v zimě při snaze odkopnout kus ledu z okraje díry na koupání. Ale jinak jsem přípravu nepodcenil a kromě jednoho 20 km běhu v úterý jsem od pondělí jen odpočíval. Ráno před startem jsem snědl trochu těstovin se zeleninou, kafe na vyprázdnění a hurá na start. Tam jsem dorazil akorát. Zase jsem si dal trochu salátu, zkontroloval tlak v pneumatikách, namazal krk a proti vlkovi a čekal na start. Ten se trochu opozdil, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Čekat na zbloudivší účastníky jsme ale zase nechtěli, tak jsme asi v 7:20 odstartovali.

rozprava

Hned první prudší sjezd pole roztrhal. Sice jsme jeli skoro všichni na pohodu, ale rozbitá silnice rozdělila účastníky na ty, co mají úzké pneumatiky a bojí se a na ty, co je mají široké a nebo se nebojí. Po pár kilometrech jsme utvořili skupinku s Dlouhánem, co jel stovku a říkal, že chce hlavně dojet. Jeli jsme opravdu na pohodu, kecali a v mírném stoupání nás pomalu dojela Pavla Trojancová, budoucí to vítězka závodu. Prý si říkala, že jedeme nějak pomalu, ale pak zjistila, že jedeme do mírného kopce. :-) Pak už se toho moc zajímavého neudálo. Jeli jsme a jeli. :-) Skoro jsme netlačili, to až z Malé Skály na Kopaninu a jen chvílemi. Jinak jsme pomalinku jeli a pořád to bylo rychlejší, než chůze. Na občerstvovačce ve Vyskeři nám říkali, ať jedeme dvě kola, že bude odpoledne dechovka. Takovému lákadlu se nedalo odolat a tak jsem se rozhodl, že tedy tu druhou stovku pojedu.

u Pekařovy brány

souboj generací 

občerstvení v Malé Skále

Ve stoupání z Malé Skály jsme dojeli dva nešťastníky s křečemi, dali jim hořčík a oni nám pak nevděčníci ujeli. :) Ale jeli jen stovku, takže dobrý. Jakmile jsme vyjeli na Kopaninu, už zbývalo jen cca 30 km a víceméně z kopce nebo po rovině. 10 km před cílem je sice známý sympatický kopec Trávničák, ale ten se prostě tlačil i v prvním kole.

Kdesi cestou jsem potkal moc pěkný svatební traktor, a říkal si, že to je dobrý nápad, ale tak rychle už asi traktor shánět nebudeme. :-) Málem bych zapomněl - to už jsem jel sám, protože mi Pája s Dlouhánem ujeli kdesi za Hodkovicemi. Dlouhán stíhal ty dva bez křečí a Pája si jistila svou pozici. Ale v prostoru cíle na mě čekala a tak jsem rychle zhltl zbytek těstovin, zapsal se do druhého kola, postěžoval si na bolavé nohy a vyrazili jsme.

Ze začátku s Pája obávala, jestli za ní nevyjela Lucka Zvárová, ale té nakonec stačilo jedno kolo. Tak jsme jeli na pohodu a musím říct, že mi její přítomnost hodně pomohla. Sám bych asi víc chodil a kochal se, ale takhle mi to nedalo - co kdyby ji někdo chtěl dojet? Navíc jsem v kopcích při tlačení začal křečovat a zjistil jsem, že jsem si vzal méně hořčíku než jsem myslel a Pája mě zachránila. A taky měla slanou slunečnici. Ještě než jsme dojeli na občerstvovačku do Vyskeře, domluvili jsme se, že někde zastavíme na polévku nebo něco takového. Hospodu jsem objevil v Libošovicích, když jsem přejel odbočku. Já si dal Kofolu a Pája vývar s rýží a Birella. Na občerstovačce to pak bylo rychlé, jen jsme si poslechli slibovanou dechovku, doplnili ionťák a pokračovali dále. :-) Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná měl pít ten ionťák od začátku a ne až od druhého kola. Třeba příště. :-)

Vyskeř s dechovkou

(radost z ionťáku)

V Malé Skále jsem si chvíli poseděl a "těšil" se na druhé desetikilometrové stoupání. Jet už to šlo vždy jen chvíli a pak už ne, tak jsem to střídal, ale pak přišly křeče a Pája byla dál a dál, až jsem ji poslal napřed. S přestávkami na uvolňování křečí jsem jsem prokletý kopec a pak už to zase jelo pěkně. Odrážel jsem se opatrně a zlehka, ale už jsem věděl, že se cíl blíží. Zase ten kopec u Trávníčku, ale pak už jen rovina a z kopce, maximálně nějaký ten hupík. V cíli už bylo šero. Celý závod jsem se těšil na pivo v cíli, ale tam jsem na něj neměl vůbec chuť. Naštěstí se to asi díky klubovému dresu po chvíli zlomilo a dal jsem si aspoň jedno malé a slané brambůrky. Sedl jsem si na zem, ale hned jsem kvůli křeči musel zase vstát. :) Byl jsem rád, že jsem si sebou vzal věci na spaní, protože by se mi domů řídilo blbě.

nedělní ráno

:-)

Ve druhém kole jsem kousek před cílem viděl jezevce, který přebíhal přes cestu. Byl to můj první jezevec naživo. :-) A v neděli ráno pak zase srnku se srnečkem, který se lekl a vrátil se do křoví.

srneček

V neděli jsme šli na rovinatý výlet, ale bolest nohou není tak hrozná, jak jsem se bál. Hlavně musím rychle zregenerovat na BDM. :-)

záznam tady