Ano ano vážení, je to tady. Po letech snažení se naházet všechny liberecké běžce na jednu hromadu se mi to (snad) podařilo.
Endomondo na domlouvání společných běhů fungovalo relativně dobře, ale jen pro pár lidí a musela se poměrně složitě zadávat trasa s popisem a datem. Facebooková skupina "Rochličtí běžci a pomalí přesunovači" má celé 4 členy a na pár lidí mám mail nebo mobil. Ale celé to bylo takové kostrbaté. Tak jsem založil e-mailovou konferenci. Zde odkaz: https://groups.google.com/forum/#!forum/libeh. Je úplně jedno, kolik a jak rychle běháte. Jde mi o to, že takto spíše najdete parťáka a i nějaký rychloběžec si třeba půjde rád zaklusat se začátečníkem nebo naopak.
Kdo byste chtěl přidat, mělo by to jít nějak přes ten odkaz (pak jde zažádat). Pokud by to nešlo, napište mail do komentářů a já vás přidám nebo pozvu pozvánku. Časem by se mohla vytvořit tabulka, kdo kdy nemůže a kdo ano a tím by se to třeba ještě zjednodušilo. Ale i ta konference by měla být fajn.
sobota 30. listopadu 2013
neděle 24. listopadu 2013
Co jsem dělal, když jsem skoro nic nedělal.
Týden po Týništstké desítce jsem doháněl odpočinek po maratonu. Naběhal jsem volným tempem celých 16 kilometrů, naplaval kilometr a pokračoval v klikovacím plánu. Jediná zajímavá věc, co se mi přihodila, byl dotaz malého chlapce v parku při shybech. Ptal se, jestli trénuju na Ninja factor. Pokud stejně jako já netušíte, o co jde, tak je to něco na tenhle způsob. :-D
Další týden jsem byl částečně služebně a částečně na dovolené v Paříži. Běhat jsem tam byl jen jednou, ale stejně pořád pršelo nebo mžilo a tak mi to ani nevadilo. O to víc jsem si užíval procházky Paříží a památky. A ne sám. :)
Po návratu z Paříže jsem chytil jakousi střevní chřipku, která mi znemožnila jakýkoliv pohyb kromě chůze, popř. běhu na záchod. Průvodním jevem byla bolest hlavy, takže nic moc. Ale zase jsem byl bez teplot, tak jsem se nemusel vyležet a mohl chodit do práce.
Poprvé jsem tak vyběhl až 19. 11. Byl to 12kilometrový klusík s občasnými skoky do křoví u cesty. Ve čtvrtek odpoledne jsem se z minuty na minutu rozhodl, že pojedu do Prahy podívat se po dárcích a konečně si koupit minimalistické boty, abych to svoje běhání přes špičky mohl pořádně rozbalit. :) Pětiprsťáky jsou fajn, ale ne do podzimního a zimního počasí. Přišel jsem do Trailpointu a tam celé osazenstvo - Michal, Evžen a Láďa Gášek. Láďa nevím, jestli tam patří,ale tvářil se, že jo. :) Botek tam bylo, až oči přecházely.
Inov-8
New Balance
Měl jsem z internetu předvybrané jedny New Balance (ty v horní řadě druhé zprava - modro-zeleno-žluté), ale trochu mi v nich vadil jeden šev. Tak mám nakonec tyhle. Budu teď střídat klasiku a minimalistické a pak se uvidí.
V pátek jsem je hned proběhl. A opět klasika. Řekl jsem si, že max 5 km a bylo to 6,5 km. Dalo by se běžet ještě o kousek dál, ale nechtěl jsem být zase na týden mimo provoz. S botkama jsem maximálně spokojený, nikde netlačí a drží, jak mají. A to jak na noze, tak i v bahně. Na kamení to nebolí, takže pokud vydrží aspoň 1000 km, budu maximálně spokojený. V sobotu jsem si dal test na 1500 metrů kraulem. Uplaval jsem to za 32:25, což je sice nejhorší čas za poslední asi 3 roky, ale jedním dechem musím dodat, že před testíkem jsem byl ve vodě naposledy 2. 10. :)
A v neděli jsem i přes pěkně hnusné počasí vyrazil na dlouho plánovaný běh do Rychnova přes pěkné kopečky. Tedy pěkné se mi zdály z druhé strany údolí tenkrát, když jsem běžel po trase bikového závodu Okolo Liberce. Teď to bylo samé bahno, prďáky nahoru a na kopcích vítr. Ještě k tomu mě bolela lýtka z běhu v nových botách a tak jsem občas kopce i chodil. Z plánovaných 31 km bylo jen 24, ale zase s pěkným převýšením (něco přes kilometr).
údolí mezi Hodkovicemi a Záskalím
Cestou u Rychnova jsem viděl za plotem dvě kůzlata ve svetru. Než jsem stačil vytáhnout foťák, už se ke mně hnalo celé stádo a málem přelezlo plot. I bych si je pohladil, ale kozel blbě koukal. Už kvůli těm srandovním kozám tamtudy musím ještě někdy běžet. :)
kozičky ve svetříku
zvědavé kozy
ještě zvědavější kozy
mlsná koza
No a tabulečka:
středa 20. listopadu 2013
Coming Out
Následující text začal vznikat na jaře a pomáhal mi v průběhu roku třídit si myšlenky a ujasnit si, co vlastně chci. Místy tedy může působit zmateně, i když jsem se snažil, aby tomu tak nebylo. Na blogu tu byly nějaké narážky na sluníčkové běhání (zombice) a slíbil jsem, že se k tomu vyjádřím. Tak tady to je všechno najednou. :)
Zdá se to prosté. Pro zlepšení je potřeba trénovat. Tréninky mohou být lehké, těžké anebo něco mezi. Pokud máte dobrou motivaci (třeba zajet prvního železňáka), neřešíte to, že vás trénink nebaví, protože máte před sebou jasný cíl a víte, že tréninkem k němu směřujete. Takže vás to vlastně baví. :) Navíc i když se vám na trénink nechce, v průběhu vás nebaví, tak máte po něm pocit z dobře odvedené práce. A ve většině případů vás ten trénink po chvíli i bavit začne.
Nevím, jestli je možné mít všechny tréninky takové, abyste se na ně těšili a zároveň, aby měly dostatečný tréninkový efekt. Spíš bych řekl, že to možné není. Jsou borci, co drtí už několikátou (počítáno ve dvojciferných číslech) sezónu a pořád jedou. Nepíšu: „Pořád je to baví“, protože tomu nevěřím. Ale stále se zlepšují nebo aspoň nezhoršují a to jim stačí k tomu, aby sedli na kolo nebo vyběhli, i když se jim nechce. A to já nějak přestal umět, i když své triatlonové sezóny můžu počítat na prstech jedné ruky. Letošní cíl byl běžecký a když jsem třeba měl v plánu (rozuměj: v plánu od trenéra) delší úseky na kole, které jdou v okolí Liberce jet jen na dvou místech (jinde jsou kopce a tepovka se z kopce drží blbě a rychlost do kopce ještě hůř), tak jsem z toho měl předem osypky. Je pravda, že jak jsem po dlouhé zimě sedl na Kuotu, tak jsem měl radost, jak to pěkně jede, ale to mi nevydrží celou sezónu. Tím spíš ne, že přes zimu mě nějak neopustila nechuť k některým trasám. A to byla dlouhá zima. Když budu jezdit ty tempové tréninky jinde, zase nesplním plán, nad kterým trenér přemýšlí a nebylo by to vůči němu fér. U běhu je to podobné, byť tam byla motivace zaběhnout na podzim dobře maratón.
Takže mi to vykrystalizovalo na dilema: Pár hlavních cílů sezóny, kdy se tomu obětuje ta radost z vyjížďky nebo výběhu, kdy si jedete kolik chcete a jak chcete a proti tomu stojí trénování podle chuti a tomu odpovídající výsledky na závodech. Není to samozřejmě takto černobílé. Na spoustu tréninků se člověk může těšit a naopak i vyjížďka podle chuti může být třeba vinou počasí nebo defektu nic moc. Problém pár hlavních cílům je v tom, že se upínáte k pár závodům a pokud nemáte excelentní motivaci, není každý trénink zábavou.
Letos jsem toto obcházel tím, že jsem více závodil. Tedy ze začátku, než mě zradil kotník. Začalo mě to bavit a nemusel jsem trénovat na dráze. :D Zase je ale pravda, že bez nějakého plánu a tedy řádu už asi nejde o trénink, ale o jakési chaotické pobíhání a popojíždění (o plavání ani nemluvě :D). A pak je otázka, jestli, když už stejně na to kolo půjdu, protože doma sedět za hezkého počasí nebudu, nejít rovnou ty úseky, aby se výkonnost trochu zvedla. Asi bych špatně snášel, kdyby mě Majk po mateřské předběhl. :) Ale zase je to dvojsečné. Rychlejší trénink místo pohodové vyjížďky mi vezme tolik sil, že si nepůjdu druhý den zaběhnout běžecký výlet do Jizerek, ale dám jen deset kilometrů volně kolem přehrady. Na druhou stranu si těžko z takového netréninku zajedu 160 km výlet do Českosaského Švýcarska.
Paradoxně, když výjimečně nemám plán, třeba protože nevím, jak na tom časově budu nebo se doléčuji po nemoci, tak mám tendenci si šprťácky přidávat. :) Ale kdybych to samé, co absolvuji sám, měl v plánu od trenéra, tak si klepu na čelo. No jak to tak čtu, musím říct, že trenér se mnou měl svatou trpělivost. :) Možná by mi pomohlo přestěhování do jiné, neokoukané a neojeté lokality.
Dalším aspektem je fakt, že k těm "netréninkovým" tréninkům se pojí nějaké vzpomínky. K tréninkům na známých trasách nikoliv. Malý příklad. Ve Španělsku je jedna trasa zvaná „Smeťák“, která se na soustředění běhá večer co večer. Nikdo vám nebrání v tom, abyste si šli zaběhat na pobřeží po promenádě. Ani tam není tolik lidí, aby to člověka omezovalo v 10 km výklusu po 140 km kole. Ale stejně tam z triatlonistů skoro nikdo běhat nejde a když to navrhnete, jste skoro za vyvrhela. :) Smeťáku jeho krásy neodpírám (on to není smeťák, ale taková trailová cesta lesem), ale změna je život.
Mít možnost běhat s někým podobné výkonnosti, bylo by to možná trochu jinak, ale podobně běhá jen Dan Kvasnička a toho už přes rok zlobí kotník. Ale naštěstí je tu pár lidí, se kterými se běhat dá v pohodě, pokud nebudu trvat na tom, že jde o trénink. A to nebudu.
Kdybych to měl nějak shrnout, udělal bych to asi větou, že sport musí přinášet radost. A to ne několikrát za rok, ale co nejčastěji. Včera jsem vyběhl po týdnu stráveným se střevní chřipkou a bylo to parádní. Žádné řešení kilometrů, počítání, kolik byl výpadek a podobně a kdy zase půjdu na dráhu. Jen běh a já. :)
Zdá se to prosté. Pro zlepšení je potřeba trénovat. Tréninky mohou být lehké, těžké anebo něco mezi. Pokud máte dobrou motivaci (třeba zajet prvního železňáka), neřešíte to, že vás trénink nebaví, protože máte před sebou jasný cíl a víte, že tréninkem k němu směřujete. Takže vás to vlastně baví. :) Navíc i když se vám na trénink nechce, v průběhu vás nebaví, tak máte po něm pocit z dobře odvedené práce. A ve většině případů vás ten trénink po chvíli i bavit začne.
Nevím, jestli je možné mít všechny tréninky takové, abyste se na ně těšili a zároveň, aby měly dostatečný tréninkový efekt. Spíš bych řekl, že to možné není. Jsou borci, co drtí už několikátou (počítáno ve dvojciferných číslech) sezónu a pořád jedou. Nepíšu: „Pořád je to baví“, protože tomu nevěřím. Ale stále se zlepšují nebo aspoň nezhoršují a to jim stačí k tomu, aby sedli na kolo nebo vyběhli, i když se jim nechce. A to já nějak přestal umět, i když své triatlonové sezóny můžu počítat na prstech jedné ruky. Letošní cíl byl běžecký a když jsem třeba měl v plánu (rozuměj: v plánu od trenéra) delší úseky na kole, které jdou v okolí Liberce jet jen na dvou místech (jinde jsou kopce a tepovka se z kopce drží blbě a rychlost do kopce ještě hůř), tak jsem z toho měl předem osypky. Je pravda, že jak jsem po dlouhé zimě sedl na Kuotu, tak jsem měl radost, jak to pěkně jede, ale to mi nevydrží celou sezónu. Tím spíš ne, že přes zimu mě nějak neopustila nechuť k některým trasám. A to byla dlouhá zima. Když budu jezdit ty tempové tréninky jinde, zase nesplním plán, nad kterým trenér přemýšlí a nebylo by to vůči němu fér. U běhu je to podobné, byť tam byla motivace zaběhnout na podzim dobře maratón.
Takže mi to vykrystalizovalo na dilema: Pár hlavních cílů sezóny, kdy se tomu obětuje ta radost z vyjížďky nebo výběhu, kdy si jedete kolik chcete a jak chcete a proti tomu stojí trénování podle chuti a tomu odpovídající výsledky na závodech. Není to samozřejmě takto černobílé. Na spoustu tréninků se člověk může těšit a naopak i vyjížďka podle chuti může být třeba vinou počasí nebo defektu nic moc. Problém pár hlavních cílům je v tom, že se upínáte k pár závodům a pokud nemáte excelentní motivaci, není každý trénink zábavou.
Letos jsem toto obcházel tím, že jsem více závodil. Tedy ze začátku, než mě zradil kotník. Začalo mě to bavit a nemusel jsem trénovat na dráze. :D Zase je ale pravda, že bez nějakého plánu a tedy řádu už asi nejde o trénink, ale o jakési chaotické pobíhání a popojíždění (o plavání ani nemluvě :D). A pak je otázka, jestli, když už stejně na to kolo půjdu, protože doma sedět za hezkého počasí nebudu, nejít rovnou ty úseky, aby se výkonnost trochu zvedla. Asi bych špatně snášel, kdyby mě Majk po mateřské předběhl. :) Ale zase je to dvojsečné. Rychlejší trénink místo pohodové vyjížďky mi vezme tolik sil, že si nepůjdu druhý den zaběhnout běžecký výlet do Jizerek, ale dám jen deset kilometrů volně kolem přehrady. Na druhou stranu si těžko z takového netréninku zajedu 160 km výlet do Českosaského Švýcarska.
Paradoxně, když výjimečně nemám plán, třeba protože nevím, jak na tom časově budu nebo se doléčuji po nemoci, tak mám tendenci si šprťácky přidávat. :) Ale kdybych to samé, co absolvuji sám, měl v plánu od trenéra, tak si klepu na čelo. No jak to tak čtu, musím říct, že trenér se mnou měl svatou trpělivost. :) Možná by mi pomohlo přestěhování do jiné, neokoukané a neojeté lokality.
Dalším aspektem je fakt, že k těm "netréninkovým" tréninkům se pojí nějaké vzpomínky. K tréninkům na známých trasách nikoliv. Malý příklad. Ve Španělsku je jedna trasa zvaná „Smeťák“, která se na soustředění běhá večer co večer. Nikdo vám nebrání v tom, abyste si šli zaběhat na pobřeží po promenádě. Ani tam není tolik lidí, aby to člověka omezovalo v 10 km výklusu po 140 km kole. Ale stejně tam z triatlonistů skoro nikdo běhat nejde a když to navrhnete, jste skoro za vyvrhela. :) Smeťáku jeho krásy neodpírám (on to není smeťák, ale taková trailová cesta lesem), ale změna je život.
Mít možnost běhat s někým podobné výkonnosti, bylo by to možná trochu jinak, ale podobně běhá jen Dan Kvasnička a toho už přes rok zlobí kotník. Ale naštěstí je tu pár lidí, se kterými se běhat dá v pohodě, pokud nebudu trvat na tom, že jde o trénink. A to nebudu.
Kdybych to měl nějak shrnout, udělal bych to asi větou, že sport musí přinášet radost. A to ne několikrát za rok, ale co nejčastěji. Včera jsem vyběhl po týdnu stráveným se střevní chřipkou a bylo to parádní. Žádné řešení kilometrů, počítání, kolik byl výpadek a podobně a kdy zase půjdu na dráhu. Jen běh a já. :)
malá ochutnávka z Paříže :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)