Advid's blog: Ad mortem festinamus

Začnu Leinou oslavou. Byla to veliká taškařice, když se její kamarádi a kolegové těšili, jak bude v šoku z koťátka. A taky byla. Trochu mě mrzí prohraný minigolf, ale s Pavlem nebyla hanba prohrát. Na fotce je vidět jeho profesionální postoj. :-)

Ten den bylo šílené vedro, ale když už jedu do Prahy, tak jako vždy, je potřeba odlovit pár kešulí. :-) Od padnutí vedrem mě zachvánil bezva studený tunel pro pěší pod Vítkovem. Ale i tak jsem musel plán zkrátit a uchýlit se do stínu. A taky jsem pořídil bezva boty na koloběžku, které jsou původně pro vodáky a nekloužou ani na mokru.

Vítkov

Lea s kotětem

a kotě :)

provokatovní dárek od ITB

a slíbený Martinův postoj. :)

Následující pátek jsem si vyjel cvičně Ještěd. Ale asi to nebyl nejlepší nápad, protože jsem ho sice vyjel až nahoru bez zastavení (i když místy byly odrazy opravdu pidi), ale jak byla noha pořád ohnutá a v zátěži, tak se mi zase vrátil můj bolavý kotník. Nebudu tady brečet, ale docela mě to štve. Tak ho trochu šetřím, ale bolí spíš při chůzi a při koloběhu ne. Takže aspoň že tak. Na Ještědu bylo pěkně hnusně, tak jsem oblékl bundu a honem jel zase dolů.

na Ještědu

Druhý den jsem jel na pohodu z Křižan skoro pořád po rovině a z kopce až do Mimoně a cílem byly dvě těžší keše. První byla v průrvě ploučnice. Už jsem tam byl na lodi, ale pěšky poprvé. Další v pořadí byla keš na ostrůvku v parku v Mimoni. Podle mapy to vypadalo na brodění nebo plavání, ale bylo to trochu jinak - samé bahno. Pořídil jsem si tam nové kompresky. :-) Naštěstí jsem ze sjíždění Ploučnice věděl o dobrém přístupu k vodě a mohl se hned umýt.

průrva Ploučnice

nové koloběžkové boty

Ralsko ze západu

cesta na ostrůvek

nové kompresky

V neděli jsem oprášil výbavu na stromovky a jel odlovit jednu keš, u které už jsem jednou byl, ale zjistil jsem, že to bez lana nepůjde a druhou, která mi dala zabrat, protože byla na dubu a ten měl hodně malých olistěných větviček, za které se mi zachytávalo nahazovací lanko (nejdřív se nahodí tenký provázek a tím se pak vytáhne lano).

keš Na kalhotech

Ozvala se mi stará známá, se kterou jsme si chodili občas zaběhat, že by chtěla zkusit koloběžku. Inu proč ne? Naplánoval jsem okruh, domluvili jsme termín a pak jsem jí z té koloběžky skoro nemohl sundat. :-) Jednou sice hodila tygra (mnout si oko a řídit jednou rukou je něco jiného na koloběžce a něco jiného na kole :-D ), ale moc se jí to líbilo. Fotku kamarádky nemám, nechtěla se nechat zveřejnit. Zvládli jsme pohodových cca 20 km a možná zase někdy vyrazíme.

Drak s Morčetem na Česné nise

stoupání z Hřebínku

V pátek jsem si zajel odlovit novou sérii do Polska. Je umístěna na kraji kop vzniklých těžbou uhlí a krajina tomu odpovídá. Ne, že by byla vyloženě ošklivá, ale je tam zkrátka poznat, že to tam nevzniklo přirozeně. Jelikož měla série cca 15 km, občas jsem si popoběhl. Jednu keš jsem si vyfotil, protože vypadá jako Pája (ráda nosí čepičky). :-D A ke konci série jsem viděl kunu.

pohled do Čech

dubová kleč

:-)

kuna

V sobotu v noci se konal kačerský event na ostrově, kde jsem byl už několikrát a tak jsem si řekl, že pojedu z domova po obědě a cestou si odlovím pár stromovek a možná něco navíc. První stromovka Damoklův meč byla opravdu lehká. Navíc jsem pořídil lepší výbavu. Lepší proto, že se s ní leze rychleji a dá se říci, že je i bezpečnější, protože nahoře na stromě před slaněním není potřeba se nikam přecvakávat, ale na stejné jistící pomůcce se i slaňuje. Mně osobně přecvakávání nevadilo, ale když vezmu někoho méně zkušeného a nechám ho lézt, budu se dole cítit lépe.

nová výbava - stoupací jumar (v levé ruce)

a grigri (to modré v karabině)

u keše

pohled od keše na Vyskeř

A konečně se dostáváme k názvu příspěvku Spěcháme smrti vstříc. Tak se jmenuje jedna vypečená keš v Příhrazských skalách. Horolezci tam pořádají běžecký závod po Příhrazských schodech. Délka je 381 m a převýšení 86 m. Některé schody jsou vysoké i 40 cm. Schody jsem velmi dobře znal z dřívejška, jen to tempo bylo tentokrát o něco vyšší. :-)

To jsou ony, vražedné schody.

Keš je speciálního typu wherigo, aby byla možná kontrola uplynulého času. Na běh je časový limit 240 vteřin, tj. 4 minuty. Pokud je limit splněn, zobrazí se souřadnice vlastní kešky. Běžet lze i ve štafetě, dát mobil/GPS na psí kšíry nebo si poradit jinak. Ale protože to hraju pro sebe, rozhodl jsem se to zkusit na tvrďáka sólo. Podle zápisů předešlých běžců to není nic snadného ani pro trénované jedince a tak jsem měl trochu obavy. Během cesty nahoru je možné průběžně kontrolovat zbývající vzdálenost a čas - pomocí "potulného vypravěče". :-)

Lehce jsem se rozklusal, protáhl a spustil stopky. Začal jsem pomalu, ale pak jsem zjistil, že by to stejně rychleji nešlo. Ke kovovým schodům do ještě byl trochu běh, pak už jen rychlejší chůze. Občas jsem se zeptal potulného vypravěče na čas a vzdálenost a čím jsem byl blíž k cíli, tím beznadějněji to vypadalo. Když mi chybělo asi 50 m a zbývalo cca 10 vteřin, tak jsem pomalu začal rezignovat. Ale stal se zázrak, stihl jsem to na vteřinu (240 vteřin).

po doběhu

pyšný absolvent kousek od keše :-)

okolní skály

Po běhu jsem byl fakt na kaši. Sípal jsem, kašlal jsem a musel jsem si sednout. Postupně jsem se dal dohromady a šel pro keš. Cestou zpět k autu jsem se stavil na Kofolu a křupky, abych se dal trochu do kupy před dalšími plánovanými stromovkami. Ta první byla ve Svijanech přímo u řeky a před zjištěním jejích finálních souřadnic bylo potřeba absolvovat naučnou procházku věnovanou místnímu vojenskému hřbitovu. Strom byl krásný, mohutný a nahození se povedlo na druhý pokus. Provedení krabičky bylo taky moc pěkné.

keš ve Svijanech

Druhá a poslední stromovka už tak lehká nebyla. Bylo o něco výš, ale hlavně měl strom větve blízko u sebe a špatně se trefovalo do vhodné rozsochy. Nakonec jsem se tam trefil klackem. :-) Ale když jsem po asi půl hodině měl lano na stromě, začalo pršet. Tak rychle nahoru, pár fotek a dolů. Jak rychle začalo, tak rychle přestalo, ale všechno už bylo mokré a cesta zpět polem mezerami po kolech zemědělské techniky nebyla nic moc.

nahozeno

jedeme dolů

cesta zpět

Výbavu jsem hodil do auta a šel na místní novou sérii, kde jsem potkal další kolegy a nakonec nás bylo šest a cesta pěkně ubíhala. Na jedné keši na stromě jsme si navzájem pomohli - já lezl a ostatní mi dělali rukama stupy/drželi nohy. Byl to divný pocit, ale lezlo se tak dobře (navíc to byl jen kousek).

na stromě

Posledním bodíkem do statistik a hlavně tradiční akcí byly buřty na ostrově začínající ve 22:00. Šlo by se sice přebrodit, ale když už jsem autem a mám člun, proč se nepovozit. Navíc noční plavba má svoje kouzlo. A taky se člun hodil dalším účastníkům pro převoz ratolestí. Bylo nás docela dost. Buřta jsem měl obilného. :)

Vzhůru na ostrov!

pečení buřtů

Původně jsem tam chtěl přespat ve stanu vedle parkoviště. Ale mělo pršet a sušit se mi ráno nechtělo, tak jsem zkusil spát v autě. Ale to moc pohodlné nebylo a tak jsem po vyprchání alkoholu v jednu ráno jel domů.

Ač liberečák, mám v Jizerkách pořád dost neodlovených keší. Jedna z nich je multina "Jizerská 50", kterou jsem se rozhodl najít v neděli. Abych nemusel řešit dopravu do Bedřichova, vyjel jsem přímo z domova. Vyrazil jsem po druhé hodině a tak jsem měl dost času a meteoradar taky vypadal slibně. Lidí už bylo tou dobou nahoře málo a tak to byl pohodový sólo výlet. S kamarádkou jsme ve středu řešili, jestli je koloběžka rychlejší neš běžky a případně o kolik. Teď můžu říct, že je a o hodně. Např. z Knajpy jsem se jednou odrazil a dojel až na soušskou silnici. To se mi na běžkách nikdy nepovedlo. :) Kešku jsem sice nenašel, protože to, co jsem myslel, že bude skrýš, byla jen krabička s dalším vzorcem, ale příště už to bude hračka. Jen panely nic moc, ale bylo nutno dodržet trasu kvůli indiciím. Příště už bych to na některých místech vzal jinudy. Celé jsem to odjel na dvě velké kofoly a balíček čipsů, což si myslím, že není špatné. :)