Noční divočina

Divočinu jsem nejdřív neplánoval, jen jsem začal trochu běhat ze stejného důvodu jako Jitka. Pořídil jsem se na to nové hodinky a pak i boty. Snažil jsem se běhat v kopcích, aby nebylo blbé chodit a až poslední běh jsem dal po rovině do Hrádku. Taky jsem začal lovit vrcholy v aplikace Horobraní (Díky Pepo!). Když jsem uběhl 16 km, řekl jsem si, že tu Divočinu nějak dám a napsal si ji do diáře.

Gorila 

Skalní hrad 

odměna po běhu

Taky jsem zjistil, že se mi do batůžku do kapsy na lahev vejde malá termoska. To bylo myslím průlomové zjištění. :-D S kafem se mi na po dlouhé době nejdelší běh vybíhalo o dost lépe. Prvních 20 km bylo celkem v pohodě, ale ke konci jsem se už trochu trápil. Plíce dobrý, ale nohy bolely.

termoska :) 

v Hrádku 

odměna po běhu :-) 

Horobraní

Za zmínku stojí i otužovačka v Kryštofáku. Sešli jsme se sice jen čtyři (do vody tři), ale i tak to byla bezva akce. Vody bylo trochu méně, než jsme čekali, ale plavat se dalo a bahýnko hřálo do chodidel.

elegantní nástup :)

Divočina

Krásně o závodu napsal Veverka Pražský zde a to vč. dokumentárního videa. Jeho partičku jsem potkal už na nádraží, na chvíli se k nim připojil, ale jakmile jsem zbystřil ve vlaku volnou sedačku, hned jsem je opustil, protože mačkat se 45 minut ve vlaku na stojáka je sice bezva zábava, ale už jsem si ji užil minule. :-) Sice jsem seděl tak, že jsem z vlaku vybíhal jako poslední, ale to mi vůbec nevadilo. Pár lidí jsem ve stoupání ještě před vstupem do lesa předešel a v lese bylo tempo okolních závodníků akorát. Samozřejmě z taktického hlediska, kdo jde na čas, tak musí do kopce máknout, aby se nezasekl na Ořešníku. Nebo lézt venkem, jako Veverky. :-D

ve vlaku

Ořešník

Cestou z Ořešníku jsem se držel sympatické dvojice, kterou jsem ztratil až cestou z Holubníku, kde to oni vzali lesem zkratkou a já raději okolo. Cestou na Holubník jsme potkávali běžce v protisměru a prý je to lepší cesta. Měli pravdu, Holubník byl celý namrzlý a Ptačí kupy by taky byly. Moje modřina na boku by o tom mohla vyprávět. Chytil jsem se tedy skupinky běžců, která mě protáhl až na točnu a tam jsem se odtrhl.

Holubník

Jako minule jsem přeběhl odbočku po zelené z Hejnické cesty, ale nebyl jsem sám a hlavní nebylo vyhrát, ale vykoupat se. :-) Za koupání pořadatelé odebrali 30 minut z výsledného času. Někdo tam skočil oblečený, někdo napůl. Já si vzal suché oblečení a pojal jsem to jako regenerační koupel na unavené svaly. Ztratil jsem tam cca 10 minut, ale stálo to za to.

Černá nisa

Po koupeli mě chvíli zebaly ruce, tak jsem vytáhl rukavice, trochu si zacvičil a bylo dobře. Na Maliníku jsem se jen vyfotil a mazal dál. Seběhy už nic moc, tak jsem občas popošel. A prudký seběh kousek od Lidových sadů jsem raději oběhl. :-)

Maliník

Asi kilometr před cílem jsem za sebou zpozoroval skupinku tří  běžců a hlídal si odstup. Sice jsem už trochu chodil, ale nedoběhli mě. :-) Vokno mě zklamalo. Tenkrát, v roce 2014, když jsem to běžel poprvé, byl cíl na kolejích a bylo spousta místa. Teď, s účastí 180 závodníku to ve Vokně vypadalo jako ve vlaku, nebylo si kam sednout a tak jsem si dal malé pivo a kolu, prohodil pár slov s oběma Vašky a šel jsem domů. Tohle byla jediná vada na kráse tohoto závodu.

Vokno - cíl

trasa

Doběhl jsem v klucích 84. ze 115, ale díky koupání jsem ještě o pár míst poskočil nahoru. Zde část výsledovky.