Týden 23. - 29. 4. - Štěstí v neštěstí

Jak už víte z předchozího příspěvku, někdo se prostě nepoučí a pořád padá. Padací týden začal normálně, tedy plaváním. Po týdnu s třídenní virózou nebyla v rukou síla (už se zase začínám přiklánět k názoru, že i síla je při plavání potřeba, ale nesmí se to přehánět) a první kilometr s piškotem byl za slušných 18:36, ale druhý bez něj za tragických 20:01. Do vedlejší dráhy skákali školáci a dělali vlny, ale stejně to bylo spíš slabýma rukama.

V úterý ráno dvoustovky a stovky a lepší to nebylo, spíš naopak. Stovky jsem musel místo na dvou minutách dát na 2:10, protože na dvou by to nebylo, ani kdybych plaval bez přestávky. Odpoledne 60km na kole a v tom 2x 10km svižně. Přestože jsem měl opět jisté pochyby o zařazení úseků dva dny po závodě, odjel jsem to, protože trenér a maminka mají vždycky pravdu. :-) Ale aby se vlk nažral a koza zůstala celá, zvolil jsem trasu z mírného kopce a nakonec to bylo i po větru a tak byl první úsek průměrnou rychlostí 36km/h místo plánovaných 33km/h. Ale zpět to byl porod. Průměr 27km/h a tepy vyšší, ale hlavně mě bolely nohy z nedělního závodu.

Ve středu jsem odběhl jen 12-ti kilometrový klus a plavání přesunul na čtvrtek, aby se ruce stihly zotavit (po dlouhé době mě bolela ramena). A odpoledne jsem tak měl čas na svého rudého oře :) a jel ho protáhnout oblíbenou trasou Vendelín Cupu. Přitom jsem prozkoumal dvě odbočky, z nichž jedna vypadá slibně. Sníh už ustupuje a tak byl vidět jen místy ve stínu v lese, ale cesta byla čistá.

Sbohem sněhu. :-)

Ve čtvrtek ráno přesunuté plavání s motivem 6x 400. Trochu jsem vadnul, ale už se mi plavalo o něco lépe (7:45, 7:50, 7:52, 7:57, 7:56, 8:02). No a odpoledne přišlo to osudné kolo. I přes kaskadérské vystoupení to bylo z tréninkového hlediska dobré, protože jsme najeli kolem 116 kilometrů a dubnová kilometráž tak nebude tolik ostudná. :-)

V pátek jsem radši nic nedělal. :-). Jen jsme s taťkou zkoušeli rovnat sedlo. Vypadalo to nadějně, ale po upnutí do sedlovky se to zase vrátilo. V sobotu jsem vzal sedlovku sebou a je to skoro úplně rovně. Ale stejně kupuju sedlo od Jirky Večerky, protože kdyby tohle nevydrželo nebo i to malé pokřivení vadilo, jsem v loji.

V sobotu jsem se jel podívat do Jablonce n. N. na závod, který jsem plánoval běžet, ale nakonec jsem jen fandil a fotil. Jel jsem na bajku a celou cestu s otevřeným tlumičem, abych měl všechno pěkně odtlumené a nic mě nebolelo. Na startu jsem potkal hromadu známých a nakonec jsem ani nelitoval toho, že nemůžu běžet. Rozhodně to nebyla placka, jak se někde mluvilo. V každém kole (celkem 3) byly dva kopce. Navíc dost foukalo a bylo velmi teplo. Ne, že by to u desítky byl nějaký zásadní problém, ale na osobák by to nebylo ani náhodou.

Ani nevím, proč mě tahle fotka tak zaujala. :)

A tohle je veselá běžkyně z Klubu letmých houbařů z Krče.

Po závodě jsem potkal Markétu, se kterou jsem jel do a z Pardubic a tak jsme zašli na pivko a langoše. Kupodivu jsem měl takový hlad, že jsem langoše snědl dva. Asi mi vyhládlo při pohledu na běžce. :) Později se k nám přidal její bratr a tak jsme kecali o všem možném, dokud jsem nevstřebal pivo, abych si zase někde nerozbil hubu. :) Doprovodili mě k areálu Břízky a od něj jsem to vzal nejprudší cestou do Jizerek. Neměl jsem pevný plán, jen jsem chtěl měnší oklikou směřovat k domovu. Dojel jsem na rozhlednu Bramberk a pak na Slovanku. Tam jsem tedy musel velký kus tlačit, ale to je ten pravý biking. :) Bramberk je moc pěkná rozhledna, ale Slovanka se mi nelíbí. Ale zase je to nejstarší železná rozhledna u nás (1887), takže si zveřejnění zaslouží. :-)

Bramberk

Slovanka

Ze Slovanky jsem to vzal do Hrabětic a pak podél přehrady Josefův Důl nahoru směrem na Kristiánov, ale tam už byl sníh. Tlačilo se docela dlouho, ale nahoře pak byl zase čistý asfalt. Asi 10 metrů. :-D Takže zase tlačení a po cca 500 metrech se už dalo opravdu jet. Takových optimistů nás tam bylo víc, cestou od přehrady na rozcestí pod Kristiánovem jsem jich potkal asi 30. Večer jsem ještě zkusil tahat gumy a šlo to bez bolesti.

optimisti v Jizerkách :)

V neděli ráno jsem se vydal dobývat Ještěd. Stejně jako před třemi lety, i tentokrát jsem chození nahoru a dolů pod lany vyhodnotil jako nevýživnější možnou náhradu běhu, který zatím není možný. Ono to totiž v klidu nebolí vůbec, ale jakmile blbě pohnu hlavou nebo levou rukou, nebo když vleže na pravém boku chci zvednout hlavu, tak to zabolí někde nad lopatkou (asi úpon trapézového svalu). To samé i při poskočení (simulace běhu).

V plánu jsem měl vyjít a sejít to 3x. Nakonec to bylo 4x a kdyby nebyl tak náročný sestup, vyjdu to ještě víckrát. Při sestupu před posledním výstupem jsem si vzpomněl, že jsem někde četl, že když z prudkého kopce poběžím, bude to stehna namáhat méně, protože nemusí nohu zastavit do úplného klidu. Zkusil jsem tedy pidikrůčky běžet a bylo to opravdu lepší.

v reálu je to prudší :)

První úsek cesty byl pokaždé stejný, ale pak se dalo jít buď zleva nebo dál přímo pod lany. Třikrát jsem šel zleva a jednou pod lany, protože tam se to více sypalo a bylo větší riziko uklouznutí. Navíc se tam cesta ztrácí mezi kameny a ta vlevo je mi prostě mnohem sympatičtejší. Dolů jsem chodil také po ní, jen jednou jsem šel okolo po silnici, aby si nohy odpočinuly. Nahoře na Ještědu je půjčovna koloběžek, takže kdyby bylo nejhůř, dá se dolů sjet kromě lanovky i na koloběžce. :-)

vpravo půjčovna koloběžek

Po posledním výstupu jsem si to namířil na chatu na Pláně, což mi zaručilo mnohem mírnější klesání a úlevu znaveným stehnům a hlavně pivo po cestě. Měl jsem chuť i na něco slaného, protože výstupy jsem šel na 3 Corny, ale měl jsem smůlu. Bezmasé byly jen ovocné knedlíky. Takže zatímco já se najedl dole v Liberci za nižší ceny, provozovatel neutržil. A byl by mi stačil i ten profláklej smažák. Cestu po pivu dolů už jsem nezaznamenával.

cestou na pivo

a profil výletu

Ještě jsem tohle ani nestačil dopsat a píše mi Lenka Horká (autorka článku o Bloggerovi roku v Běhej.com), že ta běžkyně z Klubu letmých houbařů Krč, se kterou jsem se před závodem dal do řeči je ona. Našla se v albu na rajčeti a zrovna tam je na titulní fotce. :-) Tomu říkám náhoda.


Jo a málem bych zapomněl. Pusťte si tohle video. :-)

Dlouho jsem neměl žádný úraz...

Tenhle příspěvek bych si radši odpustil. Nakonec to dopadlo docela dobře, ale mohlo mnohem, mnohem hůř. Takhle si kámošem Milošem jedeme, zrovna jsme utrhli jednoho bikera (i když to není moc na chlubení, když jsme oba leželi na hrazdě) a pak se ještě naposledy ohlédnu, jestli se na nás nedotahuje a když se podívám znovu dopředu, vidím už jen, že přední kolo není na silnici, ale míří z ní (a s ním i zbytek kola a já) pryč - asi tak dva metry pod její úroveň. Pak si pamatuju dlouhý let a myšlenky typu "ku*va, už zase - takhle blbě před sezónou" a pak tvrdý dopad. Nic nekřuplo, v první chvíli ani nic nebolelo a tak jsem se pomalu začal hýbat a zjistil jsem, že bolí krk. Tak jsem s pomalu zvedl a byl jsem trochu v šoku, ale oproti minule, kdy jsem se probudil až po nějaké době v bezvědomí a nevěděl jsem, co se stalo to byla selanka. Přilba pořád na hlavě, i když celá šejdrem, brýle opodál a kolo asi 3 metry ode mě. To už se vracel Miloš a volal, jestli jsem ok. Moc jsem se necítil, ale vlastně jsem byl. Spíš jsem byl v šoku z toho, jak se mi to zase "podařilo". Letět o pár desítek centimetrů vedle, narazím do betonového sloupu. Takhle jsem dopadl relativně do měkkého. Sice do kopřiv, ale aspoň nebudu mít revma. :-)

Miloš je řidičem sanitky, tak se hned nabízel, že kolegům zavolá, že jezdí k větším - cituji "pí*ovinám". Ale po chvilce popocházení jsem usoudil, že zkusím jet a kdyby něco, tak si řeknu. Mezitím jsem zkontroloval kolo a až na ohnuté sedlo a hrazdu od hlíny mu nic nebylo. Pořád mě bolelo za krkem, ale nic, co by se nedalo zvládnout.

Tak jsme vyjeli. Po chvili jsme minuli ceduli "Liberecký kraj" a Miloš prohodil, že teď už můžu zkolabovat, že by mě odvezli do liberecké nemocnice. A prý i s kolem. Hned jsem byl klidnější. :-D Nakonec jsem dojel až domů a až na obtížné otáčení hlavy žádný problém. Jen na hrazdě kvůli ohnutému sedlu nešlo jet. Doma jsem se vysprchoval, něco pojedl a mazal na chirurgickou pohotovost. Tam mě poslali na rentgen a ten naštěstí nic neukázal. Dostal jsem límec s tím, že když mě bude obtěžovat, nosit ho nemusím. A sportovat můžu hned, jak mě to přestane bolet. Což neumím odhadnout, jak to bude dlouho, ale pořád lepší, než mít něco zlomeného. Takže populární sádrovnu.cz nenavštívím. :-)

Tak teď mám pokřtěná všechna kola a teď už budu mít do smrti klid. :-)

Výňatek z lékařské zprávy: "při vědomí, spolupracuje, klidný.." :)

Týden 16. - 22. 4. - Od všeho něco

Tento tréninkový týden začal klasicky - tj. volným pondělím. V úterý jsem odplaval 5 pětistovek a potvrdilo se, že s piškotem mi to docela plave. Bez něj už tolik ne. :-) Zkoušel jsem plavat i s kotníky svázanými půlmetrovou gumou, ale nebylo moc poznat, jestli mám nohy moc od sebe nebo jestli mi jen tu gumu táhne voda dozadu. Navíc se kroutila a lechtala mě na chodidlech, takže jsem měl pocit, jako by mi někdo sahal na chodidla a to nesnáším. :)

Odpoledne jsem jel na kolo a dal jsem si pěkně do těla. Nohy bolely ještě ze závodu, ale podle trenéra to byl lehčí trénink (20km rozjetí, 4x5 km průměr 35km/h, mezi 5km volně a 10km vyjetí). Možná, kdyby to nebylo proti větru, tak by to lehčí bylo. :-)

Ve středu ráno mi bylo blbě, tak jsem odpískal plavání. Po odpolední poradě v práci se mi motala hlava a tak jsem si čel domů lehnout. Přidala se bolest nohou a lehká zimnice a teplota 38,5°C. Podle internetu chřipka. Doufal jsem, že to bude něco lehčího, protože se blíží Krušnoman a taky bych s chřipkou nemohl na vyhlášení bloggera roku. Ráno už jsem měl jen zvýšenou teplotu a trochu mě bolela hlava, jinak mi bylo celkem dobře. Ale po práci jsem zase radši zalehl. V pátek ráno už bez teploty, tak se na vyhlášení jelo.

V sobotu ráno jsem přijel do Liberce v 9 hodin a když jsem byl v tramvaji, volal kámoš, jestli tedy vyrazíme na kolo. Byli jsme předběžně domluveni, ale kvůli nemoci to nadějně nevypadalo. Ale v sobotu jsem se cítil už normálně a tak jsme jeli. Ze začátku jsem trochu blbnul, ale pak jsme jeli na pohodu. Doma jsem pak přemýšlel, jestli jít v neděli nějaký běžecký trénink rychlosti, který jsem vynechal kvůli nemoci a nebo radši ne. Nakonec jsem vymyslel, že se pojedu v neděli podívat na závod do Jabkenic.

Ještě takový jeden tip. Protože mě štvalo, že mi Garmin ukazuje na začátku tréninku tepy 200 apod, koupil jsem si v lékárně sonografický gel (0,5l za 68Kč) a zatím po dvou trénincích to vypadá nadějně. Žádné špičky tepovky na začátku tréninku, takže už se můžu v klidu obléknout a pak obout a ne být oblečený do půl těla včetně treter, pak rychle olíznout pás a vyrazit. To se týká hlavně chladnějšícho období, kdy se člověk tak nezapotí a má hodně vrstev. Ale stejně jako pot i sono gel po nějaké době uschne. To by ale mohlo vadit snad je v případě, že budete v Alpách a pás uschne ve dlouhém sjezdu.

EDIT 25.4.: Při běhu to zase blblo. :-(

Kol-Ja - lesní kros

Kol - Ja je zkratka z "kolem Jabkenic" a je to běžecký závod, na který mě v týdnu lákali kolegové ze soustředění ve Španělsku. Z důvodů, které uvedu později jsem ten závod nejdřív odpískal, ale nakonec jsem se rozhodl tam jet na kole aspoň podívat a pro jistotu jsem si vzal běžecké boty. :D Sice jsem týden po půlmaratonu žádný extra výkon neočekával, ale to rčení se špatným závodem a dobrý tréninkem zná asi každý (mamce to pak někdy vysvětlím po mailu :)).

Na místo jsem dojel kolem půl desáté a start byl z dvanácté posunutý na 12:30, takže času dost. Pokecal jsem s Pavlikem ze soustředění a pak jsme šli najít Jitku, která měla koblížky, ale před závodem jsem nechtěl. Chvíli na to dorazil Lukáš. Pavlik se němůže zbavit natrženého svalu a Lukáš neběžel, tak jsme šli do závodu jen s Jitkou. Pavlik nám dělal domestika a fotil. Před startem jsme mu dali věci, šli se s Jitkou rozklusat a aby se neřeklo, zařadil jsem i dvě rovinky. Při rozklusu jsme zjistili, že je povrch podobný jako kolem Máchova jezera, tedy žádná rychlovka. Po návratu zbývalo pár minutek do startu, tak jsme ještě pořídili předstartovní foto.

borci ze soustředění :-)
(Jitka už mezitím stihla i další soustředění na Mallorce - kdo umí, ten umí :))

Na startu bylo něco málo přes padesát běžců a běžkyň. Loni jich bylo kolem dvaceti, ale letos byl závod v termínovce Běhej a závod tak zažil raketový nárůst účasti. Před běžeckým závodem se jela i cyklistická časovka, takže kdo chtěl, mohl se ten den vyzávodit do sytosti.

před startem

Po startu se ze tří stran obíhalo fotbalové hřiště, takže 2x pravý úhel a to v chumlu nic moc. Ale pak už se to roztrhalo a spíš jsem měl co dělat, abych udržel někoho na dohled. Jitka mě nechala před sebou, ale bylo mi jasné, že mě dříve nebo později seběhne. První asi tři kilometry jsem předběhl tři běžce, pak jsem chvíli držel pozici, ale od nějakého šestého kilometru jsem byl předbíhán já. Na osmém i miniskupinkou s Jitkou. Od půlky závodu se objevily docela prudké kopečky a v nich mě bolela zadní strana stehen. Tak jsem se trochu obával křečí (vzhledem k ambicím v závodu jsem ani nebral protikřečové kapsle), ale nepřišly. Ale tuhé nohy ke konci ano.

hřiště oběhnuto a běží se do lesa

Potom, co mě hodně lidí předběhlo, jsem si už spíš jistil umístění a jen se snažil, aby mě dva žlutí běžci v dáli nedoběhli. Nedoběhli. :-) Poslední kilometr jsem běžel asi 50 metrů za borcem v zelených botách a určitě se bál, že ho seběhnu, ale to nehrozilo. Ale aspoň jsem ho vystrašil. :) Na hřišti jsem pak natáhl krok pro fotografy a byl jsem v cíli.

zpět na hřišti

Celkem mi Garmin naměřil 10,51km a čas byl 44:48. Takže tempo 4:16. No ale byl to dobrý trénink. Umístil jsem se na 22. místě z celkově 52 závodníků, kteří dokončili. A 12. z 21 v kategorii 19-39 let.

Hodil jsem na sebe cyklodres, snědl tři koláčky, dal si kolu a kecali jsme o všem možném. Vylezlo sluníčko, tak bylo i příjemně teplo. Jitka přinesla koblížek, tak jsem přerušil futrování česnekových chipsů a vytoužený koblížek zbodl. Pak jsem si nechal nalít do koly trochu její vody, ale byla ochucená malinou a ta kola byla pak pěkně hnusná. :) Po nějaké době jsem se zvedl k odjezdu a hle, zadní kolo prázné. No ani jsem se nedivil, protože ty silnice, po kterých jsem jel na závod stály za starou belu. Duše vyměněna a pak na pohodu do Mladé Boleslavi na nádraží.

Vyhlášení Bloggera roku 2011

Na tuhle akci jsem se těšil dlouho předem. Ne proto, že jsem se umístil na druhém místě, ale proto, že jsem chtěl poznat osobně slavné bloggery a bloggerky. :-) S někým jsem se už někdy viděl na závodech, s někým i prohodil pár slov, ale většinu jsem znal jen z jejich fotek a textů. Cestu mi málem překazila nemoc. Ve středu jsem lehl se všemi příznaky chřipky, které si umíte vygooglovat (kromě čehokoliv spojeného s dýchacími cestami) a večer horečka. Druhý den ale už jen zvýšená teplota a v pátek ráno bez teplot. Hurá, pojede se!

Do Prahy jsme jeli celý manželský pár. :D Nejdřív jsme měli sraz s Pulcem, který mi ukázal, kde budu spát a hlavně KOPCE, ve kterých běhá. :-D :-D :-D No viděl jsem nějakou terénné vlnku a radši jsem nic neříkal. Ale není to ode mě hezké, dělat si z ní takhle srandu, když to celé zorganizovala a ještě mi zařídila ubytování. Ale nemůžu prostě jinak. :-) (Leono, promiň. (: )

Pak už jsme vyrazili na cestu do pizzerie Corleone. Leona se přiznala, že až ten den zjistila, že jsme se Zuzkou manželé. Pozdě, ale přece. :-) Blogosféra je rozsáhlá a kdo se v tom má všem orientovat, že?

V pizzerii jsme byli cobydub a v našem rohu už bylo plno lidí. Většinu jsem poznal, některé ne. Alespoň chvíli tam ten večer byli tito lidé: Barborka, Jitka, Honza12, Renda, Machy, Pulec, Evžen se Sárou, sOcketka, Ondra Sečka, Mirek, Jirka, Věrka (pulčina kamarádka), Luboš a Miloš Škorpil. Někoho jsem musel zapomenout, protože nás bylo 19 a mám jen 14 jmen plus my dva. Tímto se zapomenutým omlouvám.

Se Zuzkou jsme seděli až na konci stolu, ale společnost jsme měli a postupně jsme se posouvali na začátek, takže nám nic neuniklo. :) Dal jsem si výbornou pizzu a poprvé za poslední asi rok jsem neměl problém ji sníst, ba naopak, přišlo mi, že jsem ji nesnědl.

fotka uloupena Leoně :)

Všichni působili na živo stejně jako na blogu. Tj. Leona milá a skromná, Barborka maratonsky odhodlaně (a slušelo jí to), sOcketku jsem už znal, ale líbilo se mi, jak se pořád usmívala, Honza12 sympaticky a tak dále. Během večera jsem fungoval i jako Garmin poradna. :) No ale to hlavní bylo vyhlášení cen. Barborka na prvním místě, já na druhém a Honza12 na třetím a čtvrtém spolu s Běžícím stínem, který poslal super zdravici. :-)

moje cena

Všichni jsme dostali müsli od české firmy Mixit a něco k tomu. Já karetní monopoly a žvýkačky, Honza 10 fidorek (na každých 10 kilometrů Silvy jednu) a Barborka nevím. Müsli dostali i nevýherci. :) Protože je mi koncept firmy Mixit sympatický, dovolím si doporučit návštěvu jejich stránek. Navíc je míchání vlastního složení müsli zábava.

V průběhu večera se začali lidi klasicky vytrácet, až jsme zůstali já, Leona, Luboš a Věrka. Ale obsluha nás jaksi ignorovala a tak jsme to taky zabalili. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci a usínal jsem s myšlenkami na skvěle strávený večer. Leono, díky!

Ehm, málem bych zapomněl - v průběhu večera proběhla zkouška běžecké sukénky, která mi sedí perfektně. Nicméně má velmi pružné nohavičky, takže Majku, bude i tobě. :D Zkouška zdokumentována není. :) Zazněly názory, že už jen si ji zkoušet je poraženecké. Beru to ale tak, že pokud bych čistě teoreticky sázku prohrál, budu se moci pak soustředit na přípravu na maratón a ne na to, jestli budu mít v čem běžet. Jo a taky padl názor, že největší frajeřina by byla sázku vyhrát a stejně v ní běžet. :-D

Fotky jsou tady: http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/.

Sázka

Na vědomost se dává, že já a Majk jsme uzavřeli sázku.

Kdo z nás dvou bude na Czechmanovi druhý, poběží na podzim maraton v růžové běžecké sukénce.

Aktuální stav výkonnosti:

1500 kraul:
Advid: 28:57
Majk: 25:54

Půlmaraton:
Advid: 1:26:37
Majk: 1:36:25

Kolo: ?

v téhle nebo podobné

Držte mi palce. :)

Garmin Quick Release Kit - 910XT

Pokud máte pocit Déjà vu, máte ho správně. Tenhle fotočlánek je mladší brácha tohoto. Původní Quick Release Kit bohužel není s novým Garminem kompatibilní a tak jsem objednal nový. 910XT je tak pěkně tenký, že je až skoro škoda to kazit touto vychytávkou, ale je to praktické, tak jsem do toho nakonec šel.

V balení byly kromě řemínku a redukce na spodek Garmina i dva držáky na kolo, tak jsem je rovnou namontoval na obě kola.

Kuota (Sakra, zase tam mám nohu. :) )

a Šírer

Rozdíl oproti původnímu vzhledu kokpitu je markantní.

Mimochodem, původní QR Kit pro 310XT je stále k mání. :)

EDIT: 18. 6. 2012 Garmin ztracen. Na závodě mi do něj někdo kopl a uvolnil se z náramku a byl pryč. Už delší dobu jsem sledoval, že jde čím dál víc snáz sundat, ale pořád mi to přišlo jako dost ztuha. Nebylo...