Memoriál Luboše Tesáčka - pečení běžci podlévaní Birellem

Běžet tento závod mě napadlo už někdy na jaře, když jsem viděl tu díru v termínovce a říkal jsem si, proč to nezkusit. Samozřejmě jako trénink, protože i kdyby nebyla tropická vedra, teplota by byla kolem dvacítky a to je pořád hodně na osobák. Navíc není Stromovka úplná placka. Závod jsem spojil s návštěvou Rejoice v Jindřišské ulici, kde jsem chtěl vyzkoušet pětiprsťáky a pokud by mi sedly, hned je koupit. Z diskuzních fór jsem věděl, že tam trvají na zkoušení s ponožkami u nich zakoupenými, nebo jinými prstovými. S tím jsem počítal, ale nakonec to tak nebylo, takže mají pochvalu. Jen pan prodavač říkal, že až budu mít plíseň na nohou, nemám si chodit stěžovat. :-) Hned první velikost mi sedla jako prdel na hrnec. Jen to byla modro-bílá barva a já chtěl černou nebo černo-zelenou. Nemělo to smysl předem řešit, když jsem nevěděl, co bude skladem a jakou mám vlastně velikost. Nakonec to vypadalo na černé, ale pak pan prodavač objevil i ty zeleno-černé a ty se mi líbily nejvíc.

Pak jsem ještě jen tak pro zajímavost zkusil nový model Seeya, ale ten už je opravu jak nic a i ochrana je o něco menší. Z Rejoice jsem pěšky vyrazil směr Letenský park. Cestou jsem si koupil další velkou minerálku a něco na zub před závodem. Park jsem prošel a po krátkém hledání jsem objevil Trailpoint. Tam jsem měl v plánu jen to okouknout, protože kdo ví, kdy se do Prahy zase dostanu. Trochu jsme si popovídali, vytahal jsem z Michala nějaké rozumy a víceméně si potvrdil pár věcí. Zkoušet jsem si nic ani nechtěl, protože po chození po Praze jsem byl celý mokrý a minimalistické botky zatím nemám v plánu. Pak jsem už zamířil do Stromovky. Ale cestou jsem ještě nemohl minout bez povšimnutí obchůdek Cheesy, kde se prodávají rozmanité druhy sýrů. Koupil jsem si jeden a la Roquefort, ale ještě aromatičtější. Ten jsem si nechal dát do bagety a pak jsem vyzkoušel sýr z mléka divokých koz, ve kterém nebyla znát "kozina" a úplně se rozplýval na jazyku.

Pak už jsem jen prošel Stromovkou, zaprezentoval se do závodu a zevloval v okolí startu. Zabloudil jsem i do stánku Birellu, kde se konala soutěž v minutovém šlapání na trenažéru. Nechal jsem se ukecat a slíbil, že až se převléknu, tak to přijdu zkusit. Jak řekli, tak udělali a po chvíli jsem byl zpět. Nastavil jsem si sedlo, trochu se rozjel (mohlo se šlapat jen na jeden předem určený převod) a šel na věc. Hned na začátku se mi smekly pedály a tak jsem trochu ztratil, ale i tak jsem ujel 450 metrů a byl druhý. Takže jsem vyhrál igelitku plnou Birellu Limetka-malina, která mi sice nechutná, ale když se soutěží, tak proč to nezkusit. :-)

 Jdeme na to.

výhra

U stánku Birellu jsem se dal do řeči i se slečnami zkoušejícími Compex a s nimi jsme kecali až do startu Běhu naděje, který běžely ony dvě a další čtyři děvčata. i s vodičem jich bylo sedm. Běh naděje byl jen na 2,2 km (nebo nějak podobně) a byl to takový kratičký běh pro radost. Holky tam byly hlavně fandit kamarádce běžící maraton, tak si aspoň zkrátily dlouhou chvíli.

 Běh naděje

Pak se už konečně přiblížil i start mého závodu, tak jsem se rozkusal (kolečko s během naděje), dal pár rovinek a naposledy se napil. Od rána do startu jsem vypil přes pět litrů minerálek a vody, ale 500 metrů po startu jsem měl stejně v puse vyprahlo jak na Sahaře. Začátek závodu byl z kopce a tak byl první kilák za pěkných 3:40. Ani mi to nepřišlo přepálené. Tam někde byla Birellová občerstvovačka - nic pro nás rychlíky (bublinky), ale na maratonu bych to možná riskl. Pak celé kolo rovinka a kousek před průběhem do dalšího kola kopec nahoru. Ne prudký, ale na výrazné zpomalení stačil. Občerstvovačky nic moc. Drtek vody v kelímku a sami jsme museli volat, kde je voda. Ale zase chápu, že ti dobrovolníci tam v tom teple stáli už dlouho a třeba už nemohli moc křičet. A navíc hůř než my na tom byli závodníci na delších tratích. Maratoncům nad tři hodiny zbyli ze tří občerstvovaček dvě, protože na té jedné došla voda. Ano, čtete dobře. Na maratonu v tropických teplotách s partnery Prahou a Českým atletickým svazem nebylo dost vody. Podle pravidel asi bylo, ale kdo tam byl tak ví, že po polití jste za pár desítek sekund suší.

Ve druhém kole se nic zajímavého neudálo, běžel jsem už úplně sám a předbíhal jsem půlmaratonce a maratonce. Závodníka na desítku jsem seběhl jen jednoho. V cíli pěkná medaile, pití, najíst, napít, osprchovat, převléknout a vyhlížet známé, co dobíhají. Doběhl jsem v čase 41:21, což je vysoko nad mým osobákem, ale v tom teple bych ani nic lepšího nečekal a taky jsem teď netrénoval rychlost. Jen ve středu jsem šel na dráze dvoukilometrové úseky a taky v teple. Takže takový kvalitní trénink a jako s takovým jsem spokojený. Medaili jsem si nechal podepsat od Lasse Virena a pak jsme se postupně sešli a domlouvali se na dalším postupu. 

Lasse Viren vlastní rukou (díky Honzo)

Mezitím část našeho kroužku kolabovala a zvracela (to určitě rozvede Honza12 :). Potom jsem se odebrali do blízké restaurace Pražan, kde se nás číšník na dotaz, jestli si můžeme srazit stoly zeptal, jestli budeme platit dohromady a když jsme mu řekli že ne, tak nám to nepovolil, protože by musel pak rozpočítávat útratu. Hrozný problém. Tak jsem si dali skoro všichni jen pivo a to bylo pěkně hnusné a mělo i hnusnou barvu (Únětický pivovar) a tak jsem si ho vylepšil tím vyhraným Birellem Limetka a malina. :-)

sedm statečných :)

Po chvíli jsme to rozpustili. Spal jsem u Honzy a když jsme dorazili k nim domů, zrovna slavnostně nastupovali olympionici a Honzova manželka a dcera to sledovaly. Ač jsem říkal, že nemám hlad, tak jsem jim všechno snědl a šel spát. :) Taky jsem obdivoval matfyzácké hodiny.

Deri kouká, jak snídáme.

Ještě jsme domluvili ranní společný běh, kde se k nám měla přidal i Iva. Ten se taky moc povedl, běžela s námi i Deri aneb živý kámen padající pod nohy a trasa kolem Prokopského údolí byla krásná. Honza se nezapomněl pochlubit prostříhanými větvemi a tak jsme ho s Ivou pochválili. :-) Pak už mě jen doprovodil na metro a byl konec. Byl to úžasný den a závod tam vůbec nebyl to hlavní.

Deri venčí Honzu