Následující text začal vznikat na jaře a pomáhal mi v průběhu roku třídit si myšlenky a ujasnit si, co vlastně chci. Místy tedy může působit zmateně, i když jsem se snažil, aby tomu tak nebylo. Na blogu tu byly nějaké narážky na sluníčkové běhání (zombice) a slíbil jsem, že se k tomu vyjádřím. Tak tady to je všechno najednou. :)
Zdá se to prosté. Pro zlepšení je potřeba trénovat. Tréninky mohou být lehké, těžké anebo něco mezi. Pokud máte dobrou motivaci (třeba zajet prvního železňáka), neřešíte to, že vás trénink nebaví, protože máte před sebou jasný cíl a víte, že tréninkem k němu směřujete. Takže vás to vlastně baví. :) Navíc i když se vám na trénink nechce, v průběhu vás nebaví, tak máte po něm pocit z dobře odvedené práce. A ve většině případů vás ten trénink po chvíli i bavit začne.
Nevím, jestli je možné mít všechny tréninky takové, abyste se na ně těšili a zároveň, aby měly dostatečný tréninkový efekt. Spíš bych řekl, že to možné není. Jsou borci, co drtí už několikátou (počítáno ve dvojciferných číslech) sezónu a pořád jedou. Nepíšu: „Pořád je to baví“, protože tomu nevěřím. Ale stále se zlepšují nebo aspoň nezhoršují a to jim stačí k tomu, aby sedli na kolo nebo vyběhli, i když se jim nechce. A to já nějak přestal umět, i když své triatlonové sezóny můžu počítat na prstech jedné ruky. Letošní cíl byl běžecký a když jsem třeba měl v plánu (rozuměj: v plánu od trenéra) delší úseky na kole, které jdou v okolí Liberce jet jen na dvou místech (jinde jsou kopce a tepovka se z kopce drží blbě a rychlost do kopce ještě hůř), tak jsem z toho měl předem osypky. Je pravda, že jak jsem po dlouhé zimě sedl na Kuotu, tak jsem měl radost, jak to pěkně jede, ale to mi nevydrží celou sezónu. Tím spíš ne, že přes zimu mě nějak neopustila nechuť k některým trasám. A to byla dlouhá zima. Když budu jezdit ty tempové tréninky jinde, zase nesplním plán, nad kterým trenér přemýšlí a nebylo by to vůči němu fér. U běhu je to podobné, byť tam byla motivace zaběhnout na podzim dobře maratón.
Takže mi to vykrystalizovalo na dilema: Pár hlavních cílů sezóny, kdy se tomu obětuje ta radost z vyjížďky nebo výběhu, kdy si jedete kolik chcete a jak chcete a proti tomu stojí trénování podle chuti a tomu odpovídající výsledky na závodech. Není to samozřejmě takto černobílé. Na spoustu tréninků se člověk může těšit a naopak i vyjížďka podle chuti může být třeba vinou počasí nebo defektu nic moc. Problém pár hlavních cílům je v tom, že se upínáte k pár závodům a pokud nemáte excelentní motivaci, není každý trénink zábavou.
Letos jsem toto obcházel tím, že jsem více závodil. Tedy ze začátku, než mě zradil kotník. Začalo mě to bavit a nemusel jsem trénovat na dráze. :D Zase je ale pravda, že bez nějakého plánu a tedy řádu už asi nejde o trénink, ale o jakési chaotické pobíhání a popojíždění (o plavání ani nemluvě :D). A pak je otázka, jestli, když už stejně na to kolo půjdu, protože doma sedět za hezkého počasí nebudu, nejít rovnou ty úseky, aby se výkonnost trochu zvedla. Asi bych špatně snášel, kdyby mě Majk po mateřské předběhl. :) Ale zase je to dvojsečné. Rychlejší trénink místo pohodové vyjížďky mi vezme tolik sil, že si nepůjdu druhý den zaběhnout běžecký výlet do Jizerek, ale dám jen deset kilometrů volně kolem přehrady. Na druhou stranu si těžko z takového netréninku zajedu 160 km výlet do Českosaského Švýcarska.
Paradoxně, když výjimečně nemám plán, třeba protože nevím, jak na tom časově budu nebo se doléčuji po nemoci, tak mám tendenci si šprťácky přidávat. :) Ale kdybych to samé, co absolvuji sám, měl v plánu od trenéra, tak si klepu na čelo. No jak to tak čtu, musím říct, že trenér se mnou měl svatou trpělivost. :) Možná by mi pomohlo přestěhování do jiné, neokoukané a neojeté lokality.
Dalším aspektem je fakt, že k těm "netréninkovým" tréninkům se pojí nějaké vzpomínky. K tréninkům na známých trasách nikoliv. Malý příklad. Ve Španělsku je jedna trasa zvaná „Smeťák“, která se na soustředění běhá večer co večer. Nikdo vám nebrání v tom, abyste si šli zaběhat na pobřeží po promenádě. Ani tam není tolik lidí, aby to člověka omezovalo v 10 km výklusu po 140 km kole. Ale stejně tam z triatlonistů skoro nikdo běhat nejde a když to navrhnete, jste skoro za vyvrhela. :) Smeťáku jeho krásy neodpírám (on to není smeťák, ale taková trailová cesta lesem), ale změna je život.
Mít možnost běhat s někým podobné výkonnosti, bylo by to možná trochu jinak, ale podobně běhá jen Dan Kvasnička a toho už přes rok zlobí kotník. Ale naštěstí je tu pár lidí, se kterými se běhat dá v pohodě, pokud nebudu trvat na tom, že jde o trénink. A to nebudu.
Kdybych to měl nějak shrnout, udělal bych to asi větou, že sport musí přinášet radost. A to ne několikrát za rok, ale co nejčastěji. Včera jsem vyběhl po týdnu stráveným se střevní chřipkou a bylo to parádní. Žádné řešení kilometrů, počítání, kolik byl výpadek a podobně a kdy zase půjdu na dráhu. Jen běh a já. :)
malá ochutnávka z Paříže :)
