Týden 23. - 29. 7. - Ve znamení běhu

Tento týden jsem trochu zanedbával kolo a to hlavně kvůli pátečnímu závodu. Začátkem týdne jsem se ještě zotavoval po SK H.O.P. triatlonu a ke konci už jsem se zase šetřil před tropickou desítkou. :-) Fotky z triatlonu už jsou na webu a i na blogu. A příští ročník je 20. 7. 2013. :-)

V úterý jsem na dráhu šel prošťouchnout běžecké trubky a na to jaké bylo vedro, tak to nebylo úplně špatné. Poprvé jsem si s sebou vzal pití a bylo to bezva. Nevím, proč mě to nenapadlo dřív. :) A bylo takové vedro, že přišla vhod i dvacka, kterou jsem vzal jen pro všechny případy. Padla na další pití. Po tréninku jsem vyklusal na fotbalovém hřišti. 

Ve středu jsem běhal stovky podél přehrady a vznikl kiwi anorektik. Navečer jsem byl ještě plavat a večer jel se známým do Jizerek. Cestou na Maliník jsme potkali další dva bikery a tak jsem pak jeli ve čtyřech. Na chvíli jsme si s Břéťou vyměnili kola a ten jeho hardtail jel jako střela, ale taky pěkně drncal. :)

kiwi anorektik

Ve čtvrtek jsem byl na thajské masáži a už víckrát nepůjdu. Trpěl jsem jako pes. :) Večer jsem se byl vyjet na silnici, abych zjistil, jestli po té masáži budu moci vůbec v pátek běžet. Mohl a bylo to bezva.

V sobotu odpoledne jsem byl zase plavat, ale bez neoprenu, protože byla teplá voda a než bych se do něj nasoukal, upekl bych se. Během plavání začalo lejt a bylo to jako plavat v záplavě diamantů. Fakt pěkný. Na neděli bylo v plánu kolo, ale celková únava, proměnlivé počasí a Zuzčiny narozeniny ho odsunuly na další týden. :-) Tak jsem jen doběhl do Jablonce na sraz a kamarádkou běžkyní a s tou jsme běželi přes Břízky do Jindřichova a zpět.

Memoriál Luboše Tesáčka - pečení běžci podlévaní Birellem

Běžet tento závod mě napadlo už někdy na jaře, když jsem viděl tu díru v termínovce a říkal jsem si, proč to nezkusit. Samozřejmě jako trénink, protože i kdyby nebyla tropická vedra, teplota by byla kolem dvacítky a to je pořád hodně na osobák. Navíc není Stromovka úplná placka. Závod jsem spojil s návštěvou Rejoice v Jindřišské ulici, kde jsem chtěl vyzkoušet pětiprsťáky a pokud by mi sedly, hned je koupit. Z diskuzních fór jsem věděl, že tam trvají na zkoušení s ponožkami u nich zakoupenými, nebo jinými prstovými. S tím jsem počítal, ale nakonec to tak nebylo, takže mají pochvalu. Jen pan prodavač říkal, že až budu mít plíseň na nohou, nemám si chodit stěžovat. :-) Hned první velikost mi sedla jako prdel na hrnec. Jen to byla modro-bílá barva a já chtěl černou nebo černo-zelenou. Nemělo to smysl předem řešit, když jsem nevěděl, co bude skladem a jakou mám vlastně velikost. Nakonec to vypadalo na černé, ale pak pan prodavač objevil i ty zeleno-černé a ty se mi líbily nejvíc.

Pak jsem ještě jen tak pro zajímavost zkusil nový model Seeya, ale ten už je opravu jak nic a i ochrana je o něco menší. Z Rejoice jsem pěšky vyrazil směr Letenský park. Cestou jsem si koupil další velkou minerálku a něco na zub před závodem. Park jsem prošel a po krátkém hledání jsem objevil Trailpoint. Tam jsem měl v plánu jen to okouknout, protože kdo ví, kdy se do Prahy zase dostanu. Trochu jsme si popovídali, vytahal jsem z Michala nějaké rozumy a víceméně si potvrdil pár věcí. Zkoušet jsem si nic ani nechtěl, protože po chození po Praze jsem byl celý mokrý a minimalistické botky zatím nemám v plánu. Pak jsem už zamířil do Stromovky. Ale cestou jsem ještě nemohl minout bez povšimnutí obchůdek Cheesy, kde se prodávají rozmanité druhy sýrů. Koupil jsem si jeden a la Roquefort, ale ještě aromatičtější. Ten jsem si nechal dát do bagety a pak jsem vyzkoušel sýr z mléka divokých koz, ve kterém nebyla znát "kozina" a úplně se rozplýval na jazyku.

Pak už jsem jen prošel Stromovkou, zaprezentoval se do závodu a zevloval v okolí startu. Zabloudil jsem i do stánku Birellu, kde se konala soutěž v minutovém šlapání na trenažéru. Nechal jsem se ukecat a slíbil, že až se převléknu, tak to přijdu zkusit. Jak řekli, tak udělali a po chvíli jsem byl zpět. Nastavil jsem si sedlo, trochu se rozjel (mohlo se šlapat jen na jeden předem určený převod) a šel na věc. Hned na začátku se mi smekly pedály a tak jsem trochu ztratil, ale i tak jsem ujel 450 metrů a byl druhý. Takže jsem vyhrál igelitku plnou Birellu Limetka-malina, která mi sice nechutná, ale když se soutěží, tak proč to nezkusit. :-)

 Jdeme na to.

výhra

U stánku Birellu jsem se dal do řeči i se slečnami zkoušejícími Compex a s nimi jsme kecali až do startu Běhu naděje, který běžely ony dvě a další čtyři děvčata. i s vodičem jich bylo sedm. Běh naděje byl jen na 2,2 km (nebo nějak podobně) a byl to takový kratičký běh pro radost. Holky tam byly hlavně fandit kamarádce běžící maraton, tak si aspoň zkrátily dlouhou chvíli.

 Běh naděje

Pak se už konečně přiblížil i start mého závodu, tak jsem se rozkusal (kolečko s během naděje), dal pár rovinek a naposledy se napil. Od rána do startu jsem vypil přes pět litrů minerálek a vody, ale 500 metrů po startu jsem měl stejně v puse vyprahlo jak na Sahaře. Začátek závodu byl z kopce a tak byl první kilák za pěkných 3:40. Ani mi to nepřišlo přepálené. Tam někde byla Birellová občerstvovačka - nic pro nás rychlíky (bublinky), ale na maratonu bych to možná riskl. Pak celé kolo rovinka a kousek před průběhem do dalšího kola kopec nahoru. Ne prudký, ale na výrazné zpomalení stačil. Občerstvovačky nic moc. Drtek vody v kelímku a sami jsme museli volat, kde je voda. Ale zase chápu, že ti dobrovolníci tam v tom teple stáli už dlouho a třeba už nemohli moc křičet. A navíc hůř než my na tom byli závodníci na delších tratích. Maratoncům nad tři hodiny zbyli ze tří občerstvovaček dvě, protože na té jedné došla voda. Ano, čtete dobře. Na maratonu v tropických teplotách s partnery Prahou a Českým atletickým svazem nebylo dost vody. Podle pravidel asi bylo, ale kdo tam byl tak ví, že po polití jste za pár desítek sekund suší.

Ve druhém kole se nic zajímavého neudálo, běžel jsem už úplně sám a předbíhal jsem půlmaratonce a maratonce. Závodníka na desítku jsem seběhl jen jednoho. V cíli pěkná medaile, pití, najíst, napít, osprchovat, převléknout a vyhlížet známé, co dobíhají. Doběhl jsem v čase 41:21, což je vysoko nad mým osobákem, ale v tom teple bych ani nic lepšího nečekal a taky jsem teď netrénoval rychlost. Jen ve středu jsem šel na dráze dvoukilometrové úseky a taky v teple. Takže takový kvalitní trénink a jako s takovým jsem spokojený. Medaili jsem si nechal podepsat od Lasse Virena a pak jsme se postupně sešli a domlouvali se na dalším postupu. 

Lasse Viren vlastní rukou (díky Honzo)

Mezitím část našeho kroužku kolabovala a zvracela (to určitě rozvede Honza12 :). Potom jsem se odebrali do blízké restaurace Pražan, kde se nás číšník na dotaz, jestli si můžeme srazit stoly zeptal, jestli budeme platit dohromady a když jsme mu řekli že ne, tak nám to nepovolil, protože by musel pak rozpočítávat útratu. Hrozný problém. Tak jsem si dali skoro všichni jen pivo a to bylo pěkně hnusné a mělo i hnusnou barvu (Únětický pivovar) a tak jsem si ho vylepšil tím vyhraným Birellem Limetka a malina. :-)

sedm statečných :)

Po chvíli jsme to rozpustili. Spal jsem u Honzy a když jsme dorazili k nim domů, zrovna slavnostně nastupovali olympionici a Honzova manželka a dcera to sledovaly. Ač jsem říkal, že nemám hlad, tak jsem jim všechno snědl a šel spát. :) Taky jsem obdivoval matfyzácké hodiny.

Deri kouká, jak snídáme.

Ještě jsme domluvili ranní společný běh, kde se k nám měla přidal i Iva. Ten se taky moc povedl, běžela s námi i Deri aneb živý kámen padající pod nohy a trasa kolem Prokopského údolí byla krásná. Honza se nezapomněl pochlubit prostříhanými větvemi a tak jsme ho s Ivou pochválili. :-) Pak už mě jen doprovodil na metro a byl konec. Byl to úžasný den a závod tam vůbec nebyl to hlavní.

Deri venčí Honzu

DEJA VU

Před mnoha a mnoha lety byl jeden běžec, který chodil trochu plavat, aby nevypadal jako tyčka z jitrnice. Plaval  sice jen kompenzačně, ale když už chodil plavat, chtěl se naučit pořádně kraula.

V té době si taky říkal, že na kole jezdit nebude, nebaví ho to a kdyby na něm jezdil, tak ho pak nebude bavit běhat, protože se všude dostane třikrát rychleji. Pak si přečetl Vláďův blog o tom, jak dokončil ironmana a na základě toho se dostal k triatlonu. Nejdřív to jen zkusil v Kytlici a zbytek roku zase jen běhal. Ale nakonec vábení vytrvalostního trojboje podlehl a kola má dnes dokonce čtyři. :) Plavat neumí pořád, ale na podzim se dověděl o totálním plavání a taky do něj chtěl proniknout a byť se mu to moc nepodařilo, pomohlo mu to a v plavání se zlepšil.

No a nakonec začal maličko běhat naboso. Jen pár set metrů, ale nohy po tom cítil a bral to jako výborný doplněk ke klasickému běhu, takovou powerjógu pro nohy. Tady už to nakousl. Pak nějakou dobu bosky neběhal a začal zase až po úrazu, protože běh přes špičky lépe tlumí otřesy. Nejdřív opatrně 500 m, pak 700 a pak něco přes kilometr. Víc už neběhal, ale zato těch pár set metrů uběhne každý týden a cítí, že se mu kopce běhají lépe. Ale hlavně ho to baví. A protože ho to baví, přestává mu stačit ten jeden bezkamínkový úsek na cestě kolem přehrady a hledá způsob, jak běžet dál. Ono by šlo někam doběhnout, pak se zout a nést boty v ruce. Ale je to velmi nepohodlné. Takže zkusí vzít nějaké starší vyběhané šlupky a schová je v křoví. A stejně jako považoval za obsurdní to, že bude jezdit na kole a že zkusí totální plavání, tak stejně tak považoval běhání na boso za nesmysl a reklamní tah výrobců minimalistických bot. No a už je to tady, zkouší to taky.

Ale čím více o tom čte, tím mu to přijde logičtější. Tisíci let vytuněná noha přizpůsobená pro běh přes přední část chodidla sevřená do bot nutících došlapovat na patu není zrovna výkvětem logiky. A ne jen čte - na závodech vidí, že z lepších borců jich většina neběhá přes paty. A přestože jsou běžci s většími zdravotními problémy, jeho každoroční problémy s okosticemi (loni pro změnu ITBS) ho už docela štvou. Takže neexistuje rozumný důvod, proč to nezkusit. Navíc se mu bez bot běhá příjemně. Takže to vidí tak, že bude podíl bosoběhu zvyšovat a pak se uvidí. On stejně žádný bleskový přechod udělat nejde a zranit se nechce. Takže pěkně pomalu, ale jistě a uvidí se, jestli je to slepá ulička nebo ne. Běh naboso bez bot bude tvořit menšinu objemu (třeba výklus po tréninku na dráze a tak). Zatím zůstane cca 90% klasicky a z těch zbylých 10% bude většina ve vietnamkách a zbytek naboso.

Ale živě si taky vybavuje výrok trenéra "Ještě k tomu totálnímu plavání začni běhat ve FiveFingers jako Tomáš Vojtěchovský a mě klepne." :-D a proto tento příspěvek píše v utajení ve třetí osobě. :D

Účelem není běhat na boso, ale naučit se běhat přes předek/střed chodidla jako běhají rychlíci na závodech. Ona se z toho dělá hrozná věda, ale ta technika je skoro stejná. Bota s tlumením na patě ale špičku na zem nepustí protože nejdříve je v kontaktu se zemí pata. Ale kdybyste tu patu uřízli, hned půjde "plesknout" špičkou o povrch jako první a je to tam. :) Teda aspoň taková je jeho zkušenost.

Pata vs. špička: Píšu "přes špičky" a "přes paty" jen pro jednoduchost. Jeho běh přes paty se liší podle rychlosti a běh přes špičky je zase během přes přední část nohy, ale ne přes prsty - to jen pro pořádek.

P.S.: Tenhle článek už mám chvíli rozepsaný, takže se něco málo změnilo. Místo vietnamek jsem pořídil Pětiprsťáky. :D

Týden 16. - 22. 7. - Ladění na závod

Po tom, co jsem na nedělním tréninku druhou půlku tréninku vlál za Michalem mi nebylo dopřáno odpočinku a v pondělí jsem zase vyběhl. Nic hrozného to ale nebylo a v rámci výklusu jsem dal i kus naboso. K běhu na boso se brzy vrátím v dalším článku.

V úterý bylo od rána hnusně, tak jsem byl plavat, až když se udělalo hezky. Ale vítr byl pořád a tak byly netradičně na přehradě vlny. Ve středu 40 km na kole svižně a hned pak stupňovaný běh po cyklostezce. Nechtělo se mi, sedla na mě nějaká lenora.

Ve čtvrtek opět přehrada v neoprenu. Říkal jsem si, jak mi to pěkně plave a doma koukám, že podle Garmina vedla trasa i tam, kde není po vodě ani stopy. Jindy to dělá taky, ale ne tolik, aby mi to hodilo tempo 1:33/100 m. :-) V pátek rozjetí před závodem, které nebylo ani tak rozjetím, jak spíš projetím po dlouhé době v Jizerkách. Objevil jsem novou pěknou cestu a našel hřibka. V sobou jsem byl na závodě a v neděli jel jen volně na kolo. V sobotu a neděli pekla Zuzka kamarádce dort a byl nádherný. Kdo by to (jako já) nepoznal, kamarádka má ráda kapelu Offspring. :-)

SK H.O.P. - Bukovina triatlon - Zase bedna v týmech :D

O tomto sprint triatlonu jsem se dozvěděl od s0cketky, se kterou jsem měl být v týmu ještě spolu Michalem Talíkem (ewerex z fóra Behej). Martina nakonec dala přednost šetření kolena a byla mi tedy alespoň zdrojem informací k závodu, protože propozice nejsou v některých bodech úplně jasně pochopitelné.

Na závod jsem jel s Martinem Rexou. Jeli jsme na kole, protože mělo být hezky a je to lehce přes 40 kilometrů. Cestou jsme si pěkně popovídali a protože jsem se s Martinem dlouho neviděl, už ta cesta tam stála za to. Martin navíc znal další dva přihlášené lidi, kteří chtějí jet v týmu a protože tým musí mít minimálně tři členy, přešli jsme s Michalem k nim a celkem nás bylo v týmu Sport Future šest. Pracovně jsem si název týmu změnil na No Future, aby to byl pořádný punk. :-) Měli jsme v týmu i jednu ženu, což byla velká výhoda, protože čas žen se přepočítával koeficientem 0,75 a Blanka byla celkově dvanáctá, z žen bezkonkurenčně první a po přepočtu byla první celkově Ale to jsem trochu předběhl událostem. :)

Cestou na místo prezentace jsme jeli kolem rybníka, kde se plavalo a vypadal docela pěkně (na to jaký bahňák to měl být). Na místě jsem byli mezi prvními, v klidu se odprezentovali a po chvíli přijeli Martinovi známí Honza s Blankou. Dohodli jsem se tedy na mém draftingu do jejich týmu :) a užívali si sluníčka a letní pohody. Výhoda těchto malých závodů je v tom, že se člověk nestresuje (to by musel přijet Majk a ten je teď po porodu :-D) a i když se v závodě snaží, o nic nejde. Po chvíli se ke mně přihlásil Michal Talík, tak jsem mu řekl, že Martina nepřijede a že může být s námi v týmu.

V půl jedenácté měla být rozprava a po ní přesun na dva kilometry vzdálený start plavání. Ale protože se tam většina závodníků přesunula dříve, rozprava byla až u vody a o něco se tak posunul start. Hlavní, co si pamatuju z rozpravy je to, že ač nás to bude svádět, nemáme chodit po dně, abychom nekalili vodu ostatním. V první depu byla kola položená jen tak na trávě a u nich věci. Dal jsem si své mezi kola skupinky borců, co se dušovali, že plavou hrozně pomalu (ale jak jsem zjistil po pár kilometrech kola, tak asi umí rychle chodit po dně :) a doufal, že nedojde k nějaké újmě. Před startem jsem se šel rozplavat a voda oproti očekávání na základě zvěstí nebyl ani moc studená. Hodně hrubým odhadem tak asi 19°C. Po pár tempech mi bylo příjemně, protáhl jsem se a těšil se na start. Ale jedna závodnice si zapomněla čip někde u prezence a tak jsme 15 minut čekali a klepali kosu. Nejdřív na suchu, pak ve vodě.

Bylo to přesně tak, jak psala Martina loni. Bylo jedno, jak byl kdo daleko od břehu v okamžiku startu. Prostě se začalo plavat. Tak jsem si před startem taky trochu poodešel od břehu, abych se vyhnul bitce. Prvních asi 100 metrů jsem musel pár lidí předplavat, ale pak už bylo místa dost. Za druhou bojkou byla už ta avízovaná mělká voda, místy i do půlky lýtek a relativně tvrdé bahno. Tam nešlo nechodit. Chodila se v každém kole skoro čtvrtina trasy (mezi dvěmi bojkami). Po tomto úseku se zase normálně plavalo až do druhého kola, kde se to opakovalo s tím, že se začalo chodit ještě dříve. Dokonce jsem zkusil taktiku šipka - na nohy - šipka a stehny jsem drhl o bahno. Napil jsem se taky dost, takže letos do lázní Kundratic na bahenní koupele nemusím. :-) Výlez byl po betonových schodech a hrana byla označena balónkem, tak se snad nikdo nezranil. Kolo jsem našel hnedka, přilbu, brýle, tretry, párkrát si loknout připravené Coca-Coly s vodou a hurá na kolo.

konec plavání

Napálil jsem to, jako by trať kola měřila pět kilometrů a ne 20 a stejně mě po asi 500m předjela dvojice trek-silnice a protože jsem to nečekal, nestihl jsem se za ně zařadit. Pod první stoupání jsem jel sám. Ve stoupání mě pár lidí předjelo, ale tam zase nebyla na hákování síla a tak jsem se chytil až nahoře na kopci žlutého silničního kola. S tím jsem se svezl až na hlavní silnici do Mimoně. Následoval dlouhý sjezd, kde můj jezdec svěsil nohy a já musel občas notně přišlápnout, aby mi neujel. Jo asi bych měl napsat :), že jsem to jel na celopéru, protože v propozicích psali, že trať obsahuje jeden terénní úsek a doporučuje se crossové kolo.

začátek kola

Nakonec mi ujel na rovince a pak byl stejně kopec a tam by mě utrhl tak jako tak. Někde v tom kopci mě předjela Blanka (na silničce) a za holkou se jede dobře, tak jsem jí chvilku vlál za zadním kolem. Po chvíli ale nohy kapitulovaly a jel jsem kašpara. Moje místo za Blankou zaujal jiný závodník. Holt namakaná pěkná holka na silničce je tomto závodě žádaný artikl. :-D Pak mě dojela skupinka asi 4 závodníků, se kterými jsme se dlouho přetahovali. Nejdřív předjeli oni mě, tak jsem se za ně pověsil. Potom ale jeli nějak pomalu, tak jsem je zase předjel. To se zase pověsili oni na mě. To už byli všechno jezdci na bajcích a myslím jeden cross. Dojeli jsme i mého žlutého silničáře z prvního kopce a pak přišla teréní pasáž. Nebylo to nic extrémního, ale závod je závod a byl jsem rád, že jsem nevzal silničku. U krajnice dva lidi opravovali defekt a my to valili cestou necestou. Já odemkl tlumič a prasil to kalužemi v prostředku, takže jestli jel někdo za mnou, bude smývat bahno ještě týden. :) Občas jsem vyrazil bojový pokřik a trochu zrychlil - to si asi museli ti za mnou něco myslet. :-) Ve sjezdu v serpentinách mě dva lidi předjeli, ale do cílové dvoukilometrové rovinky jsme vjížděli ve čtyřech. Tahali jsme nejdřív dva, pak jsme střídali tři. Snažil jsem se trochu vytočit nohy před během, ale občas nám ten první zkusil cuknout a tak to moc nešlo.

konec kola

V depou jsem zaslechl, jak se jeden pořadatel ptá druhého: "To je první destítka, ne?". To mě potěšilo. Opřel jsem kolo, shodil tretry a přilbu, nazul boty a vyrazil. Občerstovačku jsem schválně minul a pak přijal kousek banánu od spoluběžce. Běh byl pětikilometrový. První kilák rovinka, kde jsem se snažil seběhnout závodníka, se kterým jsme se naháněli i na kole. Pak ale následoval prudký kopec (64 výškových metrů na 704 m), kde většina závodníků včetně mě běžela jen k fotografům a pak přešla do chůze. Dalo by se to vyběhnout, ale jít bylo efektivnější. Když se blížil vrchol kopce, přešel jsem zase do běhu a během chvilky předběhl závodníka, který kopec vyletěl, ale v cíli mi řekl, že to přepálil a pak to nestálo za nic. Po tom prvním kopci už byla trať jen z kopce a po rovině. Seběhů se nebojím, tak jsem předběhl po chvíli dalšího a pak běžel docela dlouho sám. Tam mi jeden pořadatel zahlásil, že jsem dvanáctý.

kopec na běhu

Daleko před sebou jsem viděl závodnici, ale nevěděl jsem přesně, kdo to je. Říkal jsem si, že asi Blanka. Pomaličku jsem se k ní blížil a předběhl ji až kilometr a půl před cílem. Kus za ní jsem předběhl ještě jednoho mlaďase a pak už přede mnou byla jen dvojice mladíků. Ty bych asi doběhl, kdyby byl závod delší tak o kilák a půl. Ale takhle jsem se k nim jen přiblížil, trochu je postrašil ("Zaberte, nebo vás seběhnu!") a to bylo všechno. Trochu zrychlili, ale bylo vidět, že už taky mají dost. :-)

V cíli už byl od nás s týmu Honza (6.) a Martin (1.). Já byl desátý a za mnou doběhl mlaďas a pak jako první žena Blanka. Čtyři minuty po mně ještě Tomáš - taky od nás a po chvíli Michal. Mimochodem, byl to Michalův první triatlon a přestože doběhl na konci startovního pole (což není napoprvé žádná ostuda), tak si to očividně užil (chvíli v cíli bezhybně ležel a poléval se vodou :D) a určitě to nebyl jeho poslední závod.

 

v cíli

Než doběhli další závodníci, šli jsme se maličko vyklusat, dali pivko a Kofolu. (byly dvě stravenky na pivo nebo Kofolu a jedna na guláš). Pobalili, čekali na vyhlášení a kecali. Všichni jsme byli spokojení s výsledky a panovala tak bezva nálada.

Každý závodník dostal krásný diplom a po vyhlášení jsme si říkali, že ještě štěstí, že Honza s Blankou přijeli autem, jinak bychom to nepobrali. Pohár a igelitka pro první ženu, pohár, piva a igelitka pro prvního muže a 5 flašek vína za první tým. No měli jsme tam slušnou hromadu. :-) Martin byl spokojený, že tak pěkně pokřtil nového bika a když byl na bedně, tak se z hloučku mlaďasů ozvalo: "Ty vole, on to je na horáku a vyhrál" a "Takhle hubenej jsem taky a nevyhrál jsem. " :-))

 

náš tým (Michal fotí)

a všichni

Domů jsme jeli taky na kole. Ze začátku dobrý, ale ve stoupání na Rašovku jsem chytil hlaďák a žízňák a tak jsem dal aspoň kokosovou Corny a těšil se na Rašovku, že si tam dám nealko pivko. Tam byla bohužel svatba, takže nic, ale čekal nás už jen sjezd do Liberce. Doma jsem stáhl dala, najedl se, dal sprchu a v 18:30 už jsem spal. Probudil jsem se až v šest ráno. :)

 

Zhodnocení závodu: Značení perfektní, atmosféra skvělá, občerstvení v průběhu i po bezvadné, měření čipy, pořadatelé sympaťáci. Po dokončení možnost sprchy na kilometr vzdáleném koupališti. Dvě stravenky na pití, jedna na guláš, diplomy pro všechny.

Mám velkou radost z první desítky. Ale fakt jsem si to bláto na něm užil. :)  Bylo to krásné, bylo to silné, pojedu zase. :-)

Výsledky
Záznam kola a běhu.

Houba a salám

Ne, nebojte, není to další recept. :) Ale dnes jsem na kole v Jizerkách objevil novou bezva lesní cestu a u ní svého prvního letošního hříbka. Hned jsem ho ochutnal, jestli to není hořčák a není. :-) Prolezl jsem okolí, ale příbuzné neměl.

 hříbek

A odpoledne jsem ve své oblíbené prodejně se zdravou výživou objevil tuhle kuriozitu. Něco pro Ječmínka. :-)

 

salám

Dovolená v Českosaském Švýcarsku

Dovolená byla parádní. Nejen, že jsme měli krásnou chaloupku, ale vyšlo nám i počasí, podívali jsme se, kam jsme chtěli a byl i čas na odpočinek a válení na gauči a popíjení Radlera, kterého jsem tam vypil asi 6 plechovek. :-)

 

naše chalupa

Do Starých Křečan jsme přijeli v neděli po obědě a po krátkém hledání jsme našli i naši pronajatou chaloupku. Ubytovali jsme se a dohodli se, že hned vyrazíme na první výlet. Volba padla na Bastei v Německu - most mezi skalami, u kterého stávala pevnost. V prospektech to vypadlo nádherně a ve skutečnosti ještě líp. Byl to sice kus do kopce, ale ty výhledy stály za to. Na konci cesty jsme zjistili, že je tam ještě jedno parkoviště asi 100 metrů za mostem, ale tam parkovat by bylo moc mastňácké. :-)

Bastei

Druhý den jsem zvolili pro změnu českou stranu. Zaparkovali jsme v Jetřichovicích a prošli všechny tři hlavní vyhlídky (Mariinu skálu, Vilemíninu stěnu a Ostroh). Na Pohovce jsme to vzali po zelené zpět do Jetřichovic a domů. Večer zase relax, Radler - prostě pohodička. Večer jsme se jeli ještě projít do Hřenska podél řeky. Taková večerní romantika. :)

 

po červené z Jetřichovic

večerní pohoda

Ve středu nám odjel řidič za prací a tak jsem s holkama naplánovali výlet na Vlčí horu a pak že se uvidí podle počasí. Cestou jsem trochu zmokli, ale pak zase uschli, takže nic hrozného. Vyhlídka na Vlčí hoře je pěkná, ale zasklená a to sklo už je takové zašedlé, takže to nebylo úplně ono. Pak jsem ještě chtěli v lese objevit Vlčí Hrádek a podle mapy jsem byli kousek od něj, ale stejně jsem ho neviděli. Ony ty hrádky v okolí stejně většinou vypadají tak, že je ve skále stopa po uložení trámů, sem tam nějaký vytesaný schod a to je celé.

 

 

rozhledna Vlčí Hora

  

Ve čtvrtek jsem byli zase v kompletním složení, tj. Zuzka, já a Míša s Tomášem a jeli jsem se podívat na zříceninu skalního loupežnického hradu Šaunštejn a na Dolský mlýn. Na zříceninu vedly žebříky, takže Bára musela zůstat dole. Zuzka ale nahoru nechtěla, tak počkala dole s Bárou. Nahoře opět krásné výhledy. Pak jsme se vrátili do Vysoké Lípy a z ní nabrali směr Dolský mlýn. K němu jsme museli sestoupat pěkný prďák, ale nahoru jsme ho pak jít nemuseli, protože Tom se obětoval a vyšel to sám a my šli po rovince do Jetřichovic, kde nás nabral. :-) Večer jsem si pak opékali buřty, topinky a sýr. A nechci se chlubit :), ale i s mokrým dřevem jsem rozdělal oheň sám napoprvé. Ještě, že tam bylo tolik suchého jehličí a smolných šišek. :-)

 Šaunštejn

 Dolský mlýn

V pátek jsem se byli podívat pro změnu v Německu. Zaparkovali jsem v Hřensku a přívozem se nechali převést na druhou stranu Labe. Těšil jsem se, jak se projedu lodí a bylo to celé na ani ne minutu. Z přístaviště jsme šli po červené serpentinami nahoru, vylezli jsme u kukuřičného pole a hned jsme viděli Zirkelstein. Zatáhlo se a začalo slabě pršet. Pak regulérně lilo, ale to jsme už měli skrýš u jedné garáže a z té jsem po chvíli přeběhli do lesa, kde jsme objevili altánek pro turisty. Po asi deseti minutách pršet přestalo a tak jsme vyrazili vzhůru na Kaiserkrone. A nahoře zase krásné výhledy na všechny strany. Tentokrát nahoře byla s námi i Bára, takže jsme si mohli výhledy v klidu vychutnat bez zoufalého štěkání a kňučení. :)

 

Zirkelstein 

 

 výhledy z Kaiserkrone

Poslední den jsme se motali zase v okolí Ovčí Hory. Chtěli jsme totiž objevit tektonická zrcadla, o kterých jsme si přečetli na jedné informační tabuli. To se nám povedlo, i když to jako zrcadlo moc nevypadalo. :-) A při návratu domů jsme viděli duhu.

 

duha

Jestli vám tu chybí Pravčická brána, lodičky a Malý pravčický kužel, tak tam jsme opravdu nebyli. Pravčická je tak profláklá, že jsem na ni ani nechtěl a ostatní ji už viděli, do lodiček by nám asi nevzali Báru (aspoň Zuzka to tvrdila) a stejně nás moc nelákali a takhle jsem se krásně vyhnuli davům, kterých jsme se před dovolenou obávali. Můžeme doporučit i chatičku, jen by se stávajícím vybavením mělo uváděných 6 lidí asi problém se soukromím, pokud by to byly páry. My čtyři jsme se ale krásně vešli. Sem tam nějaký ten škvor a mravenci v koši byly malou daní za polosamotu v přírodě. Je tam dokonce i pračka s práškem, dva sušáky na prádlo, televize, satelit, DVD přehrávač, mikrovlnka a další vymoženosti civilizace, takže by nebyl problém tam strávit třeba 14 dní.

Všechny fotky jsou na rajčeti.

Týden 9. - 15. 7. - Trénink o dovolené

Chtěl jsem nejdřív napsat o dovolené jako takové, ale máme z ní tolik fotek, že to budu ještě pár dní třídit a upravovat a tak zatím aspoň o tréninku. Vzal jsem si s sebou věci na běh, protože okolí slibovalo široké možnosti ranních běhacích výletů a taky že jo. Byli jsme tam od neděle do soboty a od kromě prvního a posledního dne jsem každý den vyběhl. Po návratu ostatní ještě buď spali, nebo snídali, takže žádné naboření společného programu nehrozilo.

Pondělní běh byl jen taková oťukávačka okolí a byl převážně po silnici. Druhý den jsem běžel do lesa mezi skály. Trochu jsem kufroval, když najednou zmizela cesta, ale měl jsem trasu v Garminovi a tak jsem se po chvíli našel. :-) Dalo to pěkných 18 kilometrů.

 

  z úterního běhu

Ve středu jsem si vzal na běh plavky a brejličky a běžel k jedinému podle mapy k plavání vhodnému rybníku v okolí. Vzdušnou čarou od naší chalupy to bylo 5 kilometrů, ale po silnici sedm. Rybník byl moc pěkný, ale dost mělký a já nesnáším, když hrábnu rukou do bahna, tak jsem plaval víc v prostředku a dělal malá kolečka. Když jsem si při plavání sáhl na nohu (to běžně nedělám :-) ), tak byla celá slizká. Po doplavání jsem zjistil, že jsem slizký celý. Asi nějaká bahenní výživa z rybníka. :-D Ale při běhu domů slizkost zmizela. 

rybník Racek, pracovně nazvaný Slizák

Na kopci Dýmník jsem objevil lanový park a prolejzačky pro děti. Moc se mi tam líbilo. :D K chalupě to byl už jen kousek (tak 2 kilometry), ale stihl jsem ještě potkat mrtvého zajíce, hromadu malin a jednoho houbaře. Zpáteční cesta byla 8 km, takže celkem něco přes patnáct.

A jedééém!

 Ve čtvrtek jsem běžel kousek proti směru výletu z předchozího dne, pak jsem odbočil na Krásnou Lípu a na jedné pěkné rovince si dal rychlý kilák. Zpátky jsem to vzal přes Zahrady. Měl to být kratší běh před plánovaným delším v pátek a tak jsem to už nenatahoval.

Na pátek jsem si nechal kolečko Křečany - Valdek - kraj Šluknova - Brtníky - Křečany. Začátek byl po silnici, ale pak už skoro jen po lesních cestách nebo lesních pěšinkách. Zhruba ve dvou třetinách trasy začalo pršet, ale s tím jsem tak nějak počítal celý týden a tak jsem byl rád, že jsem to chytil až poslední den. Tři kilometry před cílem se mi vypnul Garmin a já tam 10 minut v dešti laboroval s čudlíky, protože jsem zase zapomněl, jak je teplý restart. Ale přeci nebudu bez záznamu celé trasy, že? :-)) Nakonec jsem ho rozchodil, o záznam nepřišel a spokojeně doklusal domů.

V sobotu odpoledne po návratu jsem si zašel naposledy do sauny a na masáž. Od zítřka je celý bazén zavřený až do září. Před saunou jsem si trochu zaplaval a uplaval jsem 50 m v kuse kraulem s nadechováním vlevo. Konečně! :-) Ale krk bolí. Nicméně mám už od doktorky napsanou rehabilitaci, tak to bude už jen lepší a lepší.

V neděli mě Michal vytáhl na kolo a protože psal, že má za sebou těžší trénink, čekal jsem nějakou pohodovku německými vesničkami. Ale houbelec, jeli jsme to nejdelší, co šlo, tj. Zittau - Gorlitz - Lobau - Zittau a já měl už v Lobau dost. Týden jsem na kole neseděl, měl jsem dost běžeckých kilometrů v nohách a bylo to znát. Takže jsem se většinu zpáteční cesty vezl za Michalem a ze Žitavy jsem jel vlakem. :-) Ale 121 km dobrých. :)

A pozor, důležitá zpráva pro Honzu12. Na dovolené byl konečně čas a hlavně místo pro nakreslení dlouho slíbeného piva. Tohle obří pivo jsem dal hned za chalupou. Na Google mapě to vypadá jako pole, ale byly tam i kopřivy a tak to pivo bylo zasloužené. A omlouvám se všem dámám, ale víno nebude. Když teď vím, jak dlouho mi trvalo pivo... :-)

 

 pivo 12°

A nezbytná tabulečka: